ZÁZRAKY NAŠEHO PÁNA, PROROKA

Důkazů, prokazujících, že náš milovaný Prorok

“Bylo viděno tisíce zázraků Muhameda alejhis-salam; nepřátelé i přátelé, všichni o nich hovořili. Mezi všemi zázraky, ty nejhodnotnější byly Jeho vysoká morálka a nádherný akhlaq.“
Rijad-un nasihin

Muhamed ‘alejhis-salam je Alláhovým ta’ala prorokem, je nespočet. Alláh ta’ala řekl, “Kdyby to nebylo pro tebe, nestvořil bych vesmír!“1 Tak jako všechny bytosti ukazují na existenci a jednotu Alláhovu ta’ala, ukazují také proroctví a nadřazenost Muhameda ‘alejhis-salam. Všechny karamaty (Neobyčejné věci, které Alláh tvoří), které se dějí skrze awlije z Jeho ummy, jsou Jeho zázraky (mudžizas). Neboť karamaty se dějí skrze ty, jenž Ho následují, a jenž se Mu přizpůsobují. Ve skutečnosti, protože všichni prorokové (‘alejhimus-salawatu wattaslimat) chtěli být z Jeho ummy, nebo raději, neboť oni byli všichni stvořeni z Jeho nuru, jejich zázraky jsou také považovány za zázraky Muhameda ‘alejhis-salam. 

Zázraky našeho milovaného Proroka ‘alejhis-salam jsou rozděleny do tří skupin podle času:

První, zázraky od stvoření Jeho požehnané duše, až po bi’that, kdy byl informován o Svém proroctví.

Druhá, zázraky mezi bi’thatem a Jeho smrtí.

Třetí, Jeho zázraky, které se udály a budou se dít, po Jeho smrti až do konce času.

Zázraky v první kategorii jsou nazývány irhas. Každá kategorie je dále rozdělena do dvou: Zázraky, které byly viděny, a ty, jenž byly odvozeny. Všech zázraků je tolik, že není možno je spočítat. Počet zázraků ve druhé kategorii je odhadnut na tři tisíce. Některé z dobře známých jsou uvedeny níže:

1– Největší z Muhamedových ‘alejhis-salam zázraků je Korán al-karim. Všichni básníci a literáti tohoto času jsou bezradní a ohromeni verši a významem Koránu al-karim. Nebyli schopni napsat nic, co by bylo rovnocenno ajatu al-karimatu. Jeho výmluvnost a řečnictví se nepodobají lidskému jazyku. Tedy, pokud by bylo vyňato nebo přidáno jediné slovo, krása jeho formulace a významu by byla ztracena. Snahy nahradit byť jen jedno slovo byly marné. Jeho poetický styl se nepodobá žádnému z arabských básníků. Informuje o mnoha skrytých věcech, které se staly, a které se teprve stanou. Ti, jenž ho poslouchají a čtou, chtějí vždy více. I když se fyzicky unaví, neomrzí je to. Z nespočtu zkušeností bylo porozuměno, že jeho čtení a poslouchání zmírňuje trápení. Vyskytli se případy lidí, kteří při jeho poslechu pocítili v srdci hrůzu a strach, a dokonce následně zemřeli. A naopak, srdce mnoha neúprosných nepřátel Islámu se při poslechu Koránu al-karim obměkčila, a získali imán.

I když existovali nepřátelé Islámu a zindiqové (nevěřící, kteří předstírali býti Muslimy, aby mohli Islám zničit zevnitř) s Muslimskými jmény zvaní muattala, malahida a karamita, kteří se snažili změnit Korán al-karim, změnit ho nebo napsat něco tomu podobného, nikdo z nich v tom nebyl úspěšný. Tawrat (Tóra) a Indžil (Bible) byly vždy lidmi upravovány a jsou pozměňovány stále. Krásné věci, které nemohou být nalezeny skrze všechny znalosti a zkušenosti, dobrá morálka, ctnosti, jenž dávají lidem nadřazenost, dobro, jenž povede k blahu na tomto světě i v áchiře, informace o počátku a konci stvoření, a věci, které jsou lidem prospěšné nebo škodlivé, to vše je v Koránu al-karim uvedeno, otevřeně nebo implicitně. Pouze jeho mistři jsou schopni porozumět těm implicitním.

Všechna vědění a záhady, jenž můžeme nalézt v nebeských knihách, Tawratu, Zeburu (Žalmy) a Indžilu, jsou vysvětlena v Koránu al-karim. Většinu z nich odhalil Svému milovanému Proroku (sallalláhu ‘alejhi wa sallam). Ali a Husajn (radijalláhu ta’ala ‘anhuma) uvedli, že znali většinu z tohoto vědění. Čtení Koránu al-karim je velkým požehnáním. Alláh ta’ala toto požehnání udělil ummě Svého Habiba. Andělé jsou o toto požehnání ochuzeni. Z tohoto důvodu se shromažďují na místech, kde se Korán al-karim čte a naslouchají. Všechny tafsiry vysvětlují jen málo z vědění, jenž Korán al-karim obsahuje. V den kijámetu, když Muhamed ‘alejhis-salam vystoupá na minbar a bude recitovat Korán al-karim, všichni, jenž Mu budou naslouchat, porozumí všemu vědění, které obsahuje. 

2– Jeden z největších zázraků Muhameda ‘alejhis-salam je Jeho rozdělení měsíce na dvě části. Žádný z proroků nebyl požehnán tímto zázrakem. Když bylo Muhamedovi ‘alejhis-salam padesát dva let, přišli k Němu Kurajští vůdci a nevěřící v Mecce, a řekli, “Pokud jsi prorokem, rozděl měsíc na dvě části.“ Náš milovaný Prorok si velmi přál, aby se všichni, a zejména Jeho známí a příbuzní, stali Muslimy. Pozvedl Své ruce a začal se modlit. Alláh ta’ala modlitbu přijal a rozdělil měsíc na dvě části. Jedna jeho polovina se objevila nad jednou horou, a druhá polovina se objevila nad druhou horou. Nevěřící řekli, “Muhamed na nás vykonal magii“ a přetrvávali ve svém popírání.

Sloka:
Když se psi dívají na měsíc, štěkají,
Proč bychom měli vinit měsíc? Naslouchej!
Víte, že pes bude vždy štěkat!
Je hlupákem, kdo takto smýšlí.
A dvojverší:
Ztráta chuti je symptomem ztráty zdraví,
Vynikající nápoje chutnají hořce tomu, kdo špatné zdraví má.

3– V některých z Jeho ghazách, v dobách nedostatku vody, Muhamed ‘alejhis-salam položil Svou požehnanou ruku do nádoby s vodou, voda začala stékat mezi Jeho prsty a nádoba nepřetržitě přetékala vodou. Počet lidí, jenž se z vody napili byl někdy osmdesát, jindy tři sta, jindy patnáct set, a v Ghaze u Tabuku se z ní napilo sedmdesát tisíc lidí i se svými zvířaty. Když vyndal Svou požehnanou ruku z nádoby, voda přestala přetékat.

4– Jednoho dne navštívil Svého strýce z otcovy strany, Abbase, a posadil jeho a jeho děti vedle Sebe. Přikryl je Svým ihramem a řekl, “Ja Rabbi! Tak jako jsem přikryl Svého strýce a Svůj Ahl al-bajt, ochraň je od ohně Džahannamu.“ Hlas se ozval ze zdi, a řekl třikrát, “Amin“.2

5– Jednoho dne, když Mu nějací lidé řekli, aby vykonal zázrak, zavolal na strom v dálce. Strom k Němu přišel, táhna své kořeny, pozdravil Ho a řekl, “Aš-hadu an la iláha ill-Alláh, wa aš-hadu anna Muhammadan ‘abduhu wa Rasúluh.” Poté se vrátil na své místo a opět se tam postavil.

6– Během Ghazy u Khajbaru, kdy před Něho položili otrávený jehněčí kebab, ozval se hlas, “Ja Rasúlalláh (Ó, posle Alláhův)! Nejez mne, jsem otrávený.“

7– Jednoho dne řekl muži s modlou v ruce, “Staneš se věřícím, když ke mně tvá modla promluví?“ Muž odpověděl, “Uctívám ji již padesát let a ještě nikdy nevyřkla ani slovo. Jak by k tobě mohla teď promluvit?“ Když se Muhamed ‘alejhis-salam zeptal, “Ó, modlo! Kdo jsem já?“ hlas řekl, “Ty jsi prorokem Alláhovým.“ Vlastník modly se v tu chvíli stal Muslimem.

8– V Masdžidu an-Nabawi (Prorokova Mešita), v Medině, se nacházel datlový pařez. Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se o tento pařez opíral, kdykoli

“Ja Rabbi! Tak jako jsem přikryl Svého strýce (Abbase) a Svůj Ahl al-bajt, ochraň je od ohně Džahannamu.“ Hadís aš-šarif

přednášel (Svou řeč) khutbu. Tento pařez se nazýval Hannana. Když byl minbar postaven, již se nechodil opírat o Hannanu. Celý džama’at slyšel nářek z ní vycházející. Náš Pán, Prorok, sešel z minbaru a Hannanu objal. V tu chvíli přestala naříkat. Řekl, “Kdybych ji neobjal, odloučením ode mne by naříkala až do dne kijámetu.“

Takovéto zázraky byly viděny, a byly o nich podány zprávy, již mnohokrát.

9– Mnohokrát bylo viděno, že oblázky, které zvednul, a jídlo, které držel, oslavovaly Alláha ta’ala (tasbih), zvukem podobným včelám. 

10– Jednoho dne k Němu přišel nevěřící a řekl, “Jak poznám, že jsi prorok?“ Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se zeptal, “Když zavolám na trs tohoto datlovníku a on přijde, uvěříš?“ Nevěřící na to odpověděl, že by se stal věřícím. Rasúlulláh zavolal na trs datlí, a ony k němu přiskákaly. Když řekl, “Běžte zpět na své místo,“ šlo to zpět na své místo a pověsilo se to tam jako předtím. Poté, co to viděl, nevěřící se stal věřícím.

11– V Mecce, několik vlků chytilo ovci ze stáda. Když na ně pasák zaútočil a vzal si ovci zpět, vlci promluvili, “Neobával jsi se Alláha ta’ala, když jsi vzal potravu, kterou nám Alláh ta’ala seslal?“ Ohromen, pasák zamumlal, “Och, vlci mluví!“ Vlk pokračoval, “Mám ti říci něco, co je ještě překvapivější? Muhamed (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam), Alláhův ta’ala prorok, vykonává zázraky v Medině.” Pasák šel za Rasúlulláhem (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), pověděl Mu o tom, a stal se Muslimem.

12– Když se jednou náš Pán, Muhamed sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam, procházel loukou, uslyšel hlas, který řekl třikrát, “Ó, Rasúlulláh!“ Otočil se za hlasem a uviděl uvázanou srnu. Vedle ní spal muž. Zeptal se srny, co potřebuje. “Tento lovec mě zajal,“ řekla srna. “Tam na kopci mám dvě mláďata. Prosím, nech mne jít! Nakojím je a přijdu zpět.“ Rasúl ‘alejhis-salam se zeptal, “Dodržíš svůj slib a přijdeš zpět?“ Srna řekla, “Přísahám při Alláhovi, pokud se nevrátím zpět, nechť se na mne obrátí Alláhův hněv!“ Rasúlulláh srnu odvázal. O něco později přišla zpět. Když se muž vzbudil a zeptal se, “Ó, Rasúlulláh! Máš pro mne nějaký příkaz?“ Náš Pán, Prorok, řekl, “Osvoboď tuto srnu!“ Muž srnu odvázal a nechal ji jít. Srna řekla, “Aš-hadu an lá iláha ill-Alláh wa annaka Rasúlulláh,” a odešla.

13– Jednoho dne pozval jednoho vesničana k imánu. Vesničan řekl, “Pokud vzkřísíš dceru mého souseda Muslima, stanu se věřícím.“ Šli spolu k dívčinu hrobu. Rasúlulláh na dívku zavolal jejím jménem. Nejprve byl slyšet z hrobu její hlas, a poté vyšla z hrobu. Náš Pán, Rasúlulláh, se zeptal, “Chtěla by ses vrátit zpět na svět?“ Dívka řekla, “Ó, Rasúlulláh! Já se nechci vrátit zpět na svět. Je mi tady lépe, než v domě mého otce. Áchira (posmrtný život) Muslima je lepší, než světský život.” Když byl toho vesničan svědkem, ihned se stal Muslimem.

14– Džabir ibn Abdulláh (radijalláhu ta’ala ‘anh) upekl ovci. Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) ji se Svými Ašaby snědl. Řekl, “Nezlomte její kosti.“ Dal její kosti k sobě, položil na ně Své požehnané ruce a pomodlil se. Alláh ta’ala tuto ovci vzkřísil.

15– K Rasúlulláhovi přivedli dítě, které vůbec nemluvilo, i když bylo už velké. “Kdo jsem Já?“ zeptal se Prorok. Dítě odpovědělo, “Ty jsi Rasúlulláh.“ Od té chvíle mluvilo, a hlas se mu nevytratil až do jeho smrti.

16– Nějaký člověk šlápl na hadí vejce a ztratil zrak. Byl přiveden k Rasúlulláhovi (sallalláhu ‘alejhi wa sallam). Když muži pomazal oči Svými slinami, muž opět viděl. Popravdě, i v osmdesáti letech byl schopen navléknout do jehly nit. 

17– Muhammad ibn Khatib vyprávěl, “Bylo to v mládí. Vylila se na mě vřící voda a popálila mi tělo. Můj otec mne vzal k Rasúlulláhovi (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam). Pomazal mi popálená místa Svými slinami a pomodlil se. Popáleniny se okamžitě zahojily.“

18– Žena přivedla svého plešatého syna. Rasúlulláh začal jemně hladit chlapcovu hlavu. Uzdravil se. Vlasy mu zase začaly růst.

19– V “Suna“ knihách Tirmidhiho a Nesaje se píše: Jednoho dne k Němu přišel muž, který byl slepý na obě oči a řekl, “Ó, Rasúlulláh! Prosím, modli se za mě, aby se mi navrátil zrak.“ Náš Pán ho litoval; řekl mu, aby vykonal dokonalý abdast a zarecitoval následující modlitbu, “Ja Rabbi (Ó, můj Pane)! Prosím Tě! Žádám Tě skrze přímluvu Tvého milovaného Proroka Muhameda ‘alejhis-salam. Ó, Hadrate Muhamede ‘alejhis-salam, jehož tak velmi miluji! Žádám svého Rabba skrze tebe! Žádám Ho o přijetí mé prosby kvůli tobě. Ja Rabbi! Učiň tohoto vznešeného Proroka mým přímluvcem! Pro Něho, přijmi mou prosbu!” Když muž vykonal abdast a pronesl modlitbu, začal vidět. Muslimové vždy pronášeli tuto modlitbu a jejich přání byla vyslyšena.

20– Jednoho dne, Rasúlulláh procházel s (Jeho strýcem z otcovy strany) Abu Talibem pouští. Abu Talib si postěžoval, že má velkou žízeň. Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) sesednul ze Svého zvířete a zeptal se, “Máš žízeň?“ Když udeřil do země Svou požehnanou nohou, vytryskla voda. Řekl, “Strýci, napij se z té vody!“

21– Během výpravy Hudajbija měli poblíž studnu bez vody. Vojáci si začali stěžovat na nedostatek vody. Rasúlulláh požádal o kbelík s vodou. S vodou z kbelíku vykonal abdast, do kbelíku plivnul, a poté nechal tuto vodu přelít do studny. Vzal šíp a vystřelil

“Ó, Hafso! Abu Bakr a tvůj otec budou střežit mou ummu.“
Hadís aš-šarif

ho do studny. Vzápětí bylo vidět, jak se studna naplnila vodou až po okraj.

22– Vojáci si v ghaze stěžovali na žízeň. Rasúl ‘alejhis-salam vyslal dva vojáky, aby se poohlédli po vodě. Uviděli ženu na velbloudu, která u sebe měla dva plné měchy vody, a přivedli ji. Rasúlulláh ženu požádal o trochu vody. Nalil si vodu do nádoby. Všichni vojáci si naplnili sklenice a měchy vodou z nádoby, jeden po druhém. Ženě dali nějaké datle a doplnili její měchy. Rasúlulláh jí řekl, “Z tvé vody neubylo. Byl to Alláh ta’ala, kdo nám vodu dal.“

23– Při Jeho přednesu khutby v Medině, někdo řekl, “Ó, Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam)! Naše děti, zvířata a pole trpí nedostatkem vody. Prosím, přijď nás zachránit!“ Náš Prorok pozvedl Své požehnané ruce a začal se modlit. Byl to den bez mraků, i tak, sotva si Svýma požehnanýma rukama přejel po tváři, mraky se shromáždily. V té chvíli začal déšť. Pršelo několik dní. Opět přednášel khutbu na minbaru, když si stejný člověk začal stěžovat, “Ó, Rasúlulláh! Tento déšť nás zničí.“ Na to se Rasúl ‘alejhis-salam usmál a pomodlil se, “Ó, můj Rabbi! Uděl Své milosrdenství také Svým ostatním služebníkům!“ Mraky se stáhly a vyšlo slunce.

24– Džabir ibn Abdulláh (radijalláhu ta’ala ‘anh) vyprávěl: Měl jsem velké dluhy. Pověděl jsem o tom Rasúlulláhovi (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam). Přišel do mého sadu a začal obcházet kolem řady datlovníků, obešel ji třikrát. Poté řekl, “Pověz svým věřitelům, aby sem přišli.“ Každý z nich si vzal, kolik potřeboval, ale datlí neubylo.

25– Jedna žena poslala med jako dárek. Rasúl ‘alejhis-salam med přijal a vrátil prázdnou nádobu. Než se nádoba dostala k ženě, byla mocí Alláhovou ta’ala opět naplněna medem. Žena přišla a zeptala se, “Ó, Rasúlulláh! Co je mým hříchem? Proč jsi nepřijal můj dárek?“ On řekl, “My jsme tvůj dárek přijali. Med, který vidíš, je barakat (hojnost) Alláha ta’ala za tvůj dárek.” Žena byla potěšena a odnesla si med domů. Tento med jedla se svými dětmi ještě měsíce. Neubívalo ho. Jednoho dne, aniž by o tom přemýšleli, dali med do jiné nádoby. Když ho jedli z té druhé nádoby, za nedlouho ho dojedli. Pověděli o tom Rasúlulláhovi. Řekl, “Kdyby ten med zůstal v nádobě, kterou jsem poslal, mohli by ho jíst až do konce světa, a vůbec by ho neubylo.“

  26– Abu Hurajra vyprávěl: Šel jsem za Rasúlulláhem s trochou datlí a požádal jsem Ho, aby jim požehnal. Modlil se, aby měli barakat a řekl, “Vem je a vlož je do nádoby. Kdykoli budeš potřebovat datle, sáhni do nádoby a vytáhni je z ní, nikdy při tom nádobu nenakláněj.“ Vždy jsem měl tašku s datlemi u sebe, ve dne v noci, a neustále jsem z nich jedl, až do smrti ‘Uthmana (radijalláhu ‘anh). Nabízel jsem z nich každému, kdo byl se mnou a rozdával jsem po hrstech jako sadaqu. V den, kdy se stal ‘Uthman (radijalláhu ‘anh) mučedníkem se má taška ztratila.

27– Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa-sallam), tak jako Sulejman ‘alejhis-salam, rozuměl řeči všech zvířat. Často bylo vidět, jak za Ním chodí zvířata, která si stěžovala na své majitele, nebo někoho jiného. Rasúlulláh o tom povídal Ašabům al-kiram. Během Ghazy u Hunajnu řekl bílému mezkovi jménem Duldul, na kterém jel, “Skloň se dolů.“ Když se Duldul okamžitě sklonil, Rasúlulláh vzal hrst písku a hodil ji na nevěřící.

28– Jednoho dne řekl Své ženě Hafse (radijalláhu ‘anha), “Abu Bakr a tvůj otec budou střežit mou ummu.“ Tímto podal dobré zprávy o tom, že se Abu Bakr a Hafsin otec ‘Umar (radijalláhu ‘anhum) stanou Chalífami. 

29– Rasúlulláh pověřil Abu Hurajru (radijalláhu ta’ala ‘anh), aby hlídal datle, které byly v Medině darovány jako zakat. Hadrat Abu Hurajra někoho chytil, jak z těchto datlí krade. Řekl muži, že ho vezme za Rasúlulláhem. Když muž řekl, že je chudobný, a že má velkou rodinu, nechal ho jít. Následující den si Rasúlulláh nechal zavolat Abu Hurajru a zeptal se ho, “Co učinil muž, kterého jsi včera večer nechal jít?” Když Abu Hurajra pověděl, co se stalo, Rasúlulláh řekl, “Podvedl tě. Vrátí se zpět.” A vskutku, následující večer se opět vrátil a byl chycen. Opět žadonil, “Z lásky k Alláhovi, nech mne jít,” a opět byl propuštěn. Když byl chycen třetí večer, jeho žadonění již nepůsobilo. A tak tentokrát řekl, “Pokud mne necháš jít, naučím tě něco, co ti bude velmi užitečné.“ Když to Abu Hurajra přijal, řekl mu, “Když zarecituješ Ajat al-kursi, než půjdeš do postele každý večer, Alláh ta’ala tě ochrání a satan se k tobě nepřiblíží,“ a odešel. Když se další den Rasúlulláh zeptal Abu Hurajry, co se stalo předchozí večer, vše Mu pověděl. Na to náš Pán, Prorok, řekl, “Tentokrát ti řekl pravdu. Nicméně, je to notorický lhář. Víš, s kým jsi to mluvil poslední tři noci?“ Když Abu Hurajra odpověděl, “Ne, nevím,“ řekl mu, “Ten člověk byl satan.“

30– Rasúlulláh vyslal vojenskou jednotku do oblasti zvané Muta, aby bojovala proti armádě byzantské říše. Tři velitelé (Zajd ibn Haritha, Dža’far ibn Abi Talib, Abdulláh ibn Rawaha) ze sahabijců se stali mučedníky jeden za druhým. V tu dobu byl Rasúlulláh na minbaru v Medině; Alláh ta’ala Mu to v tu chvíli zjevil a On to pověděl přítomným.

31– Když vyslal Mu’aze ibn Džabala (radijalláhu ta’ala ‘anh) do Jemenu jako guvernéra, doprovodil ho na okraj Mediny a dal mu mnoho rad. Poté mu řekl, “Ty a já se nepotkáme až do dne kijámetu.“ Mu’az byl stále v Jemenu, když Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) zemřel v Medině.

32– Když umíral, řekl Své dceři Fatimě, “Z mých příbuzných, budeš

“Ó, Mu’awijo! Pokud jednou budeš vládnout mé ummě, odměň ty, jenž činí dobré skutky, a odpusť těm, jenž se dopouští špatných skutků!“
Hadís aš-šarif

první, kdo se se mnou potká.“ O šest měsíců později Fatima (radijalláhu ‘anha) zemřela. Žádný z příbuzných našeho Proroka nezemřel před ní. 

33– Qajsu ibn Šemmasovi (radijalláhu ‘anh) řekl, “Prožiješ krásný život a zemřeš jako mučedník.“ Qajs se stal mučedníkem v bitvě, v boji proti Musajlamahu al-Kadhdhabovi, v Jamamu během chalífátu Abu Bakra (radijalláhu ta’ala ‘anh).

Předpověděl také, že se Hadrat ‘Umar al-Faruq, Hadrat ‘Uthman a Hadrat Ali (radijalláhu ta’ala ‘anhum adžma’in) stanou mučedníky.

34– Rasúlulláh podal dobré zprávy o tom, že země Perského šáha Khosrowa, a byzantská říše, budou dobyty Muslimy, a jejich jmění bude použito na cestě Alláhově.

35– Předpověděl, že mnoho lidí z Jeho ummy vyjde do ghazy, která bude na moři, a že dáma jménem Umm Hiram (radijallahu ta’ala ‘anha) se jí bude také účastnit. Během chalífátu Hadrata ‘Uthmana, Muslimové pluli k ostrovu Kypr a bojovali tam. Tato dáma tam byla také, a stala se mučednicí.3

36– Jednoho dne, Rasúl ‘alejhis-salam seděl na vyvýšeném místě. Otočil se k lidem, kteří tam byli s Ním a zeptal se jich, “Vidíte to, co vidím já? Přísahám, že vidím fitnu (nepokoje, povstání, zlomyslnost), která se odehraje mezi vašimi domy a v ulicích.“ V časech, kdy se stal ‘Uthman (radijalláhu ‘anh) mučedníkem, a později v době Yezida, se v Medině spustila velká fitna; v ulicích byla prolita krev mnoha lidí.

37– Jednoho dne předpověděl, že se bude Jeho žena bouřit proti Chalífovi. Když se tomu Aiše (radijalláhu ta’ala ‘anha) začala smát, Rasúlulláh řekl, “Ja Humejro4! Nezapomeň na tato má slova! Možná že ty jsi tou ženou.” Poté se otočil k Alimu (radijalláhu ‘anh) a řekl, “Pokud budeš v pozici, kdy o ní budeš rozhodovat, nebuď přísný!“ Bylo to o třicet let později, kdy Aiše (radijalláhu ‘anha) bojovala proti Alimu (radijalláhu ‘anh) a byla jím zajata. Ali (radijalláhu ‘anh) jí prokázal shovívavost a úctu, a poslal ji z Basry do Mediny.

38– Hadratu Mu’awijovi (radijalláhu ‘anh) řekl, “Pokud jednou budeš vládnout mé ummě, odměň ty, jenž činí dobré skutky, a odpusť těm, jenž se dopouští špatných skutků!“ Mu’awija (radijalláhu ‘anh) byl guvernérem v Damašku, po dobu dvaceti let během chalífátu Hadrata ‘Umara a Hadrata ‘Uthmana (radijalláhu ‘anh), a poté sloužil dalších dvacet let jako Chalífa.

39– Jednou řekl, “Mu’awija nebude nikdy poražen.“ Když Ali (radijalláhu ta’ala ‘anh) slyšel o tomto hadísu aš-šarif, během bitvy u Siffinu, řekl, “Kdybych o něm slyšel dříve, nikdy bych proti Mu’awijovi (radijalláhu ‘anh) nebojoval.“

40– Rasúlulláh řekl Ammaru ibn Jasarovi (radijalláhu ta’ala ‘anh), “Budeš zabit lidmi v odboji zvanými bagi.“ A opravdu, Ammar se stal mučedníkem, když s Alim (radijalláhu ‘anh) bojoval proti Mu’awijovi (radijalláhu ‘anh).

41– O synu Jeho dcery Fatimy (radijalláhu ta’ala ‘anhuma), Hasanovi, řekl, “Tento můj syn je zdrojem khajru (dobra). Alláh ta’ala ho učiní prostředkem pro mír mezi dvěma velkými armádami Muslimů.“ Roky později, když měl jít do boje proti Mu’awijovi (radijalláhu ‘anh) s obrovskou armádou, vzdal se a předal Mu’awijovi (radijalláhu ‘anh) právoplatný chalífát, aby předešel fitně a krveprolití Muslimů.

42– Abdulláh ibn Zubajr (radijalláhu ta’ala ‘anhuma) se napil z Rasúlulláhovy (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) krve, při vypouštění krve. Když to náš Pán, Prorok, viděl, řekl, “Víš, co utrpíš od lidí? A oni budou velmi trpět kvůli tobě. Oheň Džahannamu se tě nedotkne.” Když Abdulláh ibn Zubajr vyhlásil svůj chalífát v Mecce, Abdulmalik ibn Marwan vyslal Hadžadže z Damašku do Mekky s velkou armádou. Abdulláha zadrželi a zabili.

43– Jednou se podíval na matku Abdulláha ibn Abbase a řekl, “Budeš mít syna. Přines ho ke mně, až se narodí!“ Později, když se dítě narodilo, přinesli ho k Rasúlulláhovi. Zarecitoval mu do uší adhan a iqamat, a vložil Své požehnané sliny do jeho úst. Pojmenoval ho Abdulláh, dal ho zpět jeho matce a řekl, “Vem si otce Chalífů!“ Když o tom uslyšel Hadrat Abbas, otec dítěte, přišel za Prorokem a zeptal se Ho na to. On odpověděl, “Ano, řekl jsem to. Toto dítě je otcem Chalífů. Mezi nimi bude člověk, který bude vykonávat salat po boku Saffaha, Mahdiho a Isy ‘alejhis-salam.” Abbásidskému státu předsedalo mnoho Chalífů. Všichni z nich byli potomci Abdulláha ibn Abbase.

44– Jednou řekl, “Mnoho lidí, zvaní Rafidi, se objeví v mé ummě. Oni opustí náboženství Islám.“

45– Modlil se za mnoho lidí mezi Jeho Ašaby; všechny tyto modlitby byly přijaty, a jejich účinek byl vidět.

Ali (radijalláhu ta’ala ‘anh) vyprávěl: Rasúlulláh mne chtěl vyslat do Jemenu jako qadi (soudce). Řekl jsem, “Ja Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam)! Neumím jednat jako qadi.“ On položil Svou požehnanou ruku na mou hruď a pomodlil se, “Ja Rabbi! Vlož do jeho srdce správnost. Požehnej mu vlastností, aby mluvil jen pravdu!“ Od té chvíle jsem vždy vycítil, kdo je v právu mezi stěžovateli, kteří za mnou chodili, a můj rozsudek se ukázal vždy správný.

46– Deseti lidem, kterým Rasúlulláh podal dobré zprávy o tom, že půjdou do Džanny, se říká ‘Ašara al-mubaš-šara. Sa’d ibn Abi Waqqas (radijalláhu ‘anh) byl jedním z nich. Během Ghazy u Uhudu, náš milovaný Prorok řekl, “Ja Rabbi! Učiň, aby jeho šípy

“Ja Rabbi! Učiň tohoto člověka (Abdulláh ibn Abbas) výjimečným učencem náboženství a vlastníkem hikmatu (duchovní vědění)! Předej mu porozumění Koránu al-karim!“
Hadís aš-šarif

zasáhly svůj cíl, a přijmi jeho modlitby!“ Od té chvíle, všechny Sa’dovy modlitby byly přijaty, a každý jeho šíp zasáhl nepřítele. 

47– Rasúlulláh položil Svou požehnanou ruku na čelo Abdulláha ibn Abbase, syna Svého strýce, a řekl, “Ja Rabbi! Učiň tohoto člověka výjimečným učencem náboženství a vlastníkem hikmatu (duchovní vědění)! Předej mu porozumění Koránu al-karim!“ Od té chvíle se stal Abdulláh ibn Abbas výjimečným ve všech vědách a zejména v tafsiru (porozumění murad al-iláhi -boží záměr- z ajatů Koránu al-karim), hadísech a fikhu. Sahabijové a Tabi’inové se učili vše od něho. Začal býti proslulým jmény ‘Tardžuman al-Qur’an’ (vykladatel Koránu al-karim), ‘Bahr al-ilm’ (moře vědění), a ‘Rais al-mufassirin’ (vůdce učenců tafsiru). V Islámských zemích měl velký počet studentů.5

48– Za Anase ibn Malika (radijalláhu ta’ala ‘anh), jednoho z Jeho poddaných, se pomodlil, “Ja Rabbi! Uděl mu velké bohatství, mnoho dětí, dlouhý život, a odpusť mu jeho hříchy!“ Po nějakém čase se jmění Anase ibn Malika začalo zvětšovat. Jeho sady každým rokem dávaly mnoho ovoce. Měl mnoho dětí, a žil sto deset let. Na konci svého života řekl, “Ja Rabbi! Přijal jsi a vyplnil jsi tři modlitby Tvého Habiba, které pro mne vyslovil. Zajímá mne, jestli přijmeš i čtvrtou a odpustíš mi mé hříchy?“ A ozval se hlas, “Čtvrtou jsem také přijal. Dovol svému srdci, aby se radovalo!“ 

49– Za Malika ibn Rabiju (radijalláhu ta’ala ‘anh) se pomodlil, “Nechť máš mnoho dětí!“ Malik měl osmdesát synů.

50– Když tehdy proslulý básník zvaný Nabigha zarecitoval některé ze svých básní, Rasúlulláh řekl následující modlitbu, která byla rozšířena mezi Araby, “Nechť Alláh ta’ala nenechá tvé zuby vypadnout!” Nabigha měl ve svých sto letech zuby bílé a jasné, zarovnané jako perly.

51– Pro Urwu ibn Džu’da (radijalláhu ta’ala ‘anh) řekl následující modlitbu, “Ja Rabbi! Učiň jeho obchod výnosným!“ Urwa řekl, “Od té chvíle byly všechny moje obchody výnosné. Nikdy jsem netratil.“

52– Jednoho dne k Němu přišla Jeho dcera Fatima (radijalláhu ta’ala ‘anha). Byla celá bledá z hladu. Položil na její hruď Svou ruku a pomodlil se, “Ó, můj Rabbi, jenž zasycuje hladové! Nenechávej dceru Muhameda, Fatimu, o hladu!“ Tvář Fatimy se okamžitě proměnila do růžova, a oživla. Do své smrti již nikdy nepocítila hlad.

53– Modlil se za požehnání Abdurrahmána ibn Awfa, jenž byl jedním z ‘Ašarů al-mubaš-šara. Zbohatl tak, že se stal legendou. 

54– Rasúlulláh řekl, “Modlitby každého proroka jsou vyslyšeny. Každý prorok se na světě modlil za svou ummu. Avšak já se modlím za svolení, abych se mohl za Svou ummu přimlouvat v den kijámetu. Inša-Alláh, má modlitba bude vyslyšena. Budu se přimlouvat za všechny, kdo nejsou polyteisté.“

55– Rasúlulláh šel do některých vesnic v Mecce, kde se velmi snažil lid přemluvit, aby se stali věřícími. Oni odmítli. Poté se modlil, aby zažili obtíže podobné hladomoru v Egyptě za doby Proroka Jusufa (Josef ‘alejhis-salatu was-salam). V tom roce tam byl takový hladomor, že začali jíst mrtvoly.

56– I když byl ‘Utajba synem strýce našeho Pána, Abu Lahaba, a byl také Rasúlulláhovým (‘alejhis-salatu was-salam) zeťem, nejen že Rasúlulláha odmítal, ale také toho Sarwara (Pán proroků, sallalláhu ‘alejhi wa sallam) velmi zarmoutil. Rozvedl se se svou ženou, Umm Kulthum, požehnanou dcerou našeho Proroka. Řekl tehdy strašné věci. Rasúlulláh byl velmi zarmoucen a modlil se, “Ja Rabbi! Pošli na něho jednu ze Svých šelem!“ Když jel ‘Utajba do Damašku za obchodem, nocovali tam, a ‘Utajba spal mezi svými přáteli. Přišel tam lev a začal všechny očuchávat jeden po druhém. Když se dostal k ‘Utajbovi, chytil ho a roztrhal ho na kusy.

57– Někdo jedl levou rukou. Náš Prorok mu řekl, “Jez svou pravou rukou.“ Ten člověk zalhal a řekl, “Nemohu svou pravou rukou hýbat.“ A Rasúlulláh na to řekl, “Nechť se tvá pravá ruka již nikdy nepohne.“6 Ten člověk pak nemohl zvednout svou pravou ruku až do své smrti.

58– Rasúlulláh poslal dopis Perskému šáhovi Khosrowu Parvizovi, kde ho zval k Islámu. Ničemný Khosrow dopis roztrhal na kusy a zabil posla, který dopis přinesl. Když se o tom Rasúl ‘alejhis-salam dozvěděl, byl tím velmi zarmoucen a řekl, “Ó, můj Rabbi! Roztrhej jeho vlastnictví na kusy, tak jako on roztrhal můj dopis!“ Ještě za Rasúlulláhova života, Khosrowa rozkrájel na kusy dýkou jeho vlastní syn Siravajh. A později, během ‘Umarova (radijalláhu ta’ala ‘anh) chalífátu, Muslimové dobyli celou Persii, a po Khosrowovi nezbyl ani jeden potomek, a ani žádný majetek.

59– Když Rasúl ‘alejhis-salam dával rady a předával amr bil ma’ruf a nahy an al-munkar (předávání toho, co Islám nařizuje, a co zakazuje) na tržišti, ničema Haqam ibn As, Marwanův otec, začal Rasúlulláha (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) následovat zezadu, mrkal očima a uškleboval se, v posměchu. Když se Rasúl ‘alejhis-salam otočil, a viděl v jakém ošklivém stavu je, řekl, “Zůstaň tak, jak se nyní ukazuješ!“ Jeho obličej tak zůstal až do jeho smrti. 

60– Alláh ta’ala vždy chránil Svého Habiba od potíží. Abu Džahl byl Rasúlulláhovým (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) největším nepřítelem. Jednoho dne, když pozvedl veliký kámen, a chtěl Ho udeřit do hlavy, uviděl na Rasúlulláhových ramenou dva hady, kámen mu vypadl z rukou a utekl.

“Ó, vznešený Proroku! Alláh tě ochrání od újmy lidí.“
Maida: 67

61– Jednou Rasúlulláh vykonával salat v Kábě al-mu’azzamě, a ničemný Abu Džahl se snažil využít příležitosti a vydal se k Němu s nožem v ruce, avšak najednou se otočil a začal utíkat. Když se ho později přátelé zeptali, co ho vyděsilo, vysvětlil, “Viděl jsem mezi mnou a Muhamedem (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) příkop plný ohně. Mnoho lidí tam na mne čekalo. Kdybych udělal ještě jeden krok, chytili by mě a vhodili by mě do ohně.” Muslimové to zaslechli a zeptali se na to Rasúlulláha (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam), a On jim řekl, “Alláhovi ta’ala andělé by ho chytili a roztrhali by ho na kusy.”

62– Čtvrtý rok od Hegiry, Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) hovořil se Svými Ašaby pod zdmi židovské pevnosti náležící kmenu Bani Nadir. Jeden Žid chtěl seshora shodit veliký mlýnský kámen, avšak když se pro kámen natáhl, obě jeho ruce ochrnuly.

63– V devátém roce od Hegiry přicházely velké davy lidí, aby mohli přijmout Islám. Dva nevěřící, Amir a Arbad, se přidali k davu. Amir začal Rasúlulláhovi (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) říkat, že se stali Muslimy, a Arbad se dostal za Rasúlulláha a pokusil se vytáhnout svůj meč. Jeho ruce zůstaly paralyzovány. Když Amir začal dělat na Arbada posunky, jakoby říkal, “Na co čekáš?“ Rasúl ‘alejhis-salam řekl, “Alláh ta’ala mne ochránil od újmy vás dvou.“ Když odešli, Amir se Arbada zeptal, proč nevykonal, co měl. On mu odpověděl, “Jak bych mohl. Snažil jsem se několikrát vytáhnout svůj meč. Ale kdykoliv jsem se o to pokusil, viděl jsem tě mezi námi.“ O několik dní později, ve slunečný den, najednou se obloha zahalila mraky, a Arbad byl se svým velbloudem zasažen bleskem a zemřeli.

64– Jednoho dne, když Rasúl ‘alejhis-salam vykonal abdast, dal si jednu ze Svých mest (nepromokavá obuv, která zakrývá část nohy, a je fardem ji omývat při abdastu), a když si chtěl dát druhou, přiletěl pták, který mu mest vytrhl z ruky a začal s tím ve vzduchu mávat. Vypadl z toho had. Poté pták mest shodil na zem a odletěl. Od té chvíle se stalo sunnou (jednání, které není nařízeno Alláhem ta’ala, ale bylo vykonáváno a doporučeno naším Prorokem), vytřepávání obuvi, než si ji člověk obuje.

65– Rasúl ‘alejhis-salam ze Svých Ašabů vybral stráž, která Ho měla ochraňovat v ghazách a na poušti. Když byl zjeven 67. ajat al-karimat Súry al-Maida, v maalu, “Alláh tě ochrání od újmy lidí,“ stráž propustil. Procházel se mezi nepřáteli a spával sám, aniž by pociťoval strach.

66– Hadrat Anas ibn Malik vyprávěl: “Rasúlulláh měl u Sebe kapesník, kterým si otíral Svou tvář. Když si s ním otřel tvář a kapesník se zašpinil, vložil ho do ohně. Špína se spálila, ale kapesník se nespálil a byl očištěn.“

67– Jednou vytáhnul kbelík ze studny, napil se z něho, a zbývající vodu vlil zpět do studny. Od té doby ta studna už pořád voněla po pižmu. 

68– Na těle ‘Urwy ibn Firqada (radijalláhu ‘anh) se začala projevovat kopřivka (urticaria). Rasúl ‘alejhis-salam mu řekl ať se vysleče, plivl si na Své požehnané ruce, a pomazal tím jeho tělo. Pacient se vyléčil. Jeho tělo vonělo po pižmu ještě dlouhou dobu.

69– Jednou Rasúl ‘alejhis-salam vykonával salat, když v tom přišel satan a snažil se Ho během salatu rozptylovat. Chytil satana Svýma požehnanýma rukama a pustil ho pouze poté, co slíbil, že už Ho během salatu nebude rozptylovat. 

70– Když Abdulláh ibn Ubajj ibn Salul, vůdce munáfiků (pokrytců) v Medině, umíral, nechal si zavolat Rasúlulláha a prosil Ho, “Prosím, mohu být po smrti zahalen košilí, kterou máš na Sobě?“ A jelikož měl ve zvyku, že dával, o co byl požádán, Svou košili mu dal. Dokonce po jeho smrti vykonal džanaza salat. Sledujíce Rasúlulláhovu (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) velkorysost, tisíc munáfiků v Medině poté přijalo Islám.

71– Z nevěřících Kurajšů, Walid ibn Mugira, As ibn Wail, Harith ibn Qajs, Aswad ibn Jaghus a Aswad ibn Muttalib zašli v pronásledování a trápení Rasúlulláha (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) dále, než ostatní. Džabrail ‘alejhis-salam přišel a přinesl 95. ajat Súry al-Hidžr, v maalu, “Potrestáme ty, jenž se ti vysmívají...“, a ukázal na Walidovu nohu, na dalšího patu, dalšího nos, čtvrtého hlavu, a pátého oči. Walidovi propíchl nohu šíp. Neboť byl velmi arogantní, nezohnul se, aby si šíp vytáhnul. Železná část šípu mu pronikla do šlachy kotníku a způsobila ischias. As šlápnul na ostrý trn, který se mu dostal hluboko do paty, která otekla jako pytel. Harith neustále krvácel z nosu. Aswad seděl spokojeně pod stromem, když se najednou velmi bouchl hlavou do stromu. Aswad oslepnul, a všichni byli zničeni.

72– V kmenu Bani Nedždžir, v Medině, byla jedna nádherná žena. Jeden z džinů se do ní zamiloval a neustále za ní chodil. Jednoho dne, poté, co Rasúl ‘alejhis-salam emigroval do Mediny, džin seděl na zídce před domem té ženy. Žena ho uviděla a zeptala se, “Proč mne již nenavštěvuješ?“ Džin odpověděl, “Alláhův ta’ala Prorok (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) zakázal smilstvo (zina) a všechny činy, které jsou haram.”

73– V bitvě zvané Bi’r Mauna, nevěřící porušili své sliby a zavraždili sedmdesát lidí ze Sahabijců, kromě jednoho nebo dvou. Mezi nimi byl Amir ibn Fuhajra (radijalláhu ta’ala ‘anh), jeden z prvních věřících, a dřívější poddaný Abu Bakra (radijalláhu ta’ala ‘anh), kterého osvobodil. Když byl Amir ibn Fuhajra (radijalláhu ta’ala ‘anh) ubit k smrti, andělé ho pozvedli na nebesa před zraky nevěřících. Když o tom pověděli Rasúlulláhovi (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam), řekl, “Andělé z Džanny ho pohřbili, a jeho duši pozvedli do Džanny.“

74– Sa’d ibn Mu’az (radijalláhu ta’ala ‘anh) byl zraněn v bitvě u Uhudu, a zanedlouho se stal mučedníkem. Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) prohlásil, že jeho džanaza salatu se zúčastnilo sedmdesát tisíc andělů. Když byl kopán jeho hrob, vinula se z něho vůně pižma. 

75– Sahabi jménem Sefina, který byl osvobozen Ummou Salamou (radijalláhu ta’ala ‘anha), jednou z Rasúlulláhových (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) žen, nikdy nezanedbal žádnou službu vůči Rasúlulláhovi. V ghaze, kdy se bojovalo proti byzantské armádě, byl oddělen od své armády a zajat nevěřícími. Ze zajetí se mu podařilo utéct a byl na cestě domů, když se před ním objevil děsivý lev. Řekl lvu, “Jsem Rasúlulláhův poddaný,“ a pověděl mu o všem, co se mu přihodilo. Lev si o něho otřel oči a tvář, a začal kráčet vedle něho. Držel se ho blízko, aby mu nepřátelé nemohli ublížit. Když se objevila Muslimská jednotka, lev se otočil a odkráčel pryč.

76– Člověk jménem Džehdžah al-Ghaffari se vzbouřil proti Chalífovi ‘Uthmanu (radijalláhu ta’ala ‘anh). Svým kolenem rozlomil hůl, kterou vždy Rasúlulláh (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) nosil ve Své ruce. O rok později mu onemocnělo koleno nemocí zvanou antrax, což vedlo k jeho smrti.

77– Mu’awija (radijalláhu ta’ala ‘anh) přišel z Damašku vykonat hadž. Na cestu zpět do Damašku si s sebou chtěl vzít Rasúlulláhův (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam) minbar, aby mohl těžit z jeho duchovního požehnání. Když pohnul minbarem, zatmělo se slunce. Všude byla taková tma, že se na obloze objevily hvězdy. Tohoto přání se nakonec vzdal.

78– V Ghaze u Uhudu vypadlo Abu Katadovi jedno oko z důlku. Na to ho vzali k Rasúlulláhovi (sallalláhu ta’ala ‘alejhi wa sallam). Svýma požehnanýma rukama vložil jeho oko zpět do důlku a pomodlil se, “Ja Rabbi! Učiň jeho oko krásným!“ Od té chvíle bylo toto oko krásnější, než to druhé, a také na toto oko viděl lépe. Jednoho dne byl Abu Katadův vnuk v přítomnosti Chalífy ‘Umara ibn Abdul’azize. Když se ho Chalífa zeptal, kým je, začal na to recitovat dvojverší o tom, že je vnukem člověka, jehož oko Rasúlulláh nahradil Svýma požehnanýma rukama. Když Chalífa slyšel toto dvojverší, jednal k němu s nejvyšším respektem, a byl k němu velmi vlídný a velkorysý.

79– Ijas ibn Salama vyprávěl: Během Ghazy u Khajbaru mě Rasúlulláh poslal pro Aliho (radijalláhu ‘anh). Ali měl zraněné oči. Držel jsem ho za ruku a s velkými obtížemi jsem ho přivedl. Rasúlulláh si plivnul na Své požehnané prsty a jemně jimi otřel Aliho oči. Předal mu prapor (Islámu) a poslal ho bojovat před brany Khajbaru. Ali (radijalláhu ‘anh) zatáhnul za bránu, kterou dlouho nemohli otevřít, vytáhnul ji z pantů a Ašabové al-kiram vstoupili do pevnosti. 

80– Jednoho dne náš Pán, Rasúlulláh, navštívil dům Jeho dcery Hadrat Fatimy a zeptal se, jak se mají. Hadrat Fatima odpověděla, “Otče! Mí synové a já jsme tři dny neměli nic k jídlu ani pití. My sneseme hlad, náš stav není důležitý. Avšak trápím se kvůli Hasanovi a Husejnovi.“ 

Na to náš Pán, Sarwar al-alam, řekl, “Ó, Fatimo! Má milovaná dcero! Ty jsi nic nejedla tři dny. Já jsem nic nejedl čtyři dny.“ Byl velmi zarmoucen tím, že Jeho vnukové Hasan a Husejn byli o hladu...

81– Hadrat Ali se vydal za prací, aby vydělal na jídlo pro jeho požehnané syny. Když vyšel z Mediny, uviděl vesničana, který se snažil u studny napojit své velbloudy.

Hadrat Ali se k němu přiblížil a zeptal se ho, “Ó, Arabe! Potřebuješ někoho, kdo by napojil tvé velbloudy za poplatek?“ Vesničan odpověděl, “Ano, sháněl jsem se po někom takovém. Jestli chceš, pojď a napoj mé velbloudy! Dám ti tři datle za každý vytažený kbelík s vodou.“

Hadrat Ali to přijal a začal vytahovat vodu. Když vytáhnul devět kbelíků vody, lano se najednou přetrhlo a kbelík zůstal ve studně. Když to vesničan uviděl, rozzlobeně se postavil, a nešťastně Hadrata Aliho udeřil do tváře. 

Poté mu dal dvacet čtyři datlí za osm kbelíků vody. Hadrat Ali byl tímto velmi zarmoucen. Natáhl svou ruku do studny, kbelík vytáhnul, položil ho vedle studny a odešel.

Vesničan byl ohromen! Jak mohla jeho ruka dosáhnout na dno tak hluboké studny?! Patřil ten člověk snad k náboženství, o kterém se mluvilo? Vesničan, který byl tímto ohromen, si řekl, “Jeho Prorok je pravým prorokem. Uvěřil jsem!“

Litoval toho, že se dopustil takového hříchu. Řekl si, “Ruce, které jsou pozvednuty proti takovému člověku musí být useknuty, jejich kosti musí být zlomeny.“ Vzal svůj meč a seknul si do zápěstí. Useknul si ruku.

Cítil velkou bolest, ale jeho srdci se odlehčilo. Vzal svou useknutou ruku a šel přímo do Masdžidu an-Nabi. Zeptal se Ašabů al-kiram, kde je jejich Prorok. Řekli mu, že šel do domu Své dcery. Zeptal se, kde se dům Fatimy nachází, a šel tam. 

V tu chvíli, náš Pán, Prorok, měl Své vnuky Hadrata Hasana a Hadrata Husajna posazeny na Svém požehnaném klíně, a krmil je datlemi, které byly předtím přineseny.

Když vesničan pomyslel na to, jak velikou chybu učinil, myslel si, že se z toho zblázní, a z očí mu vytékaly slzy jako fontána. 

V tomto stavu došel k domu Hadrat Fatimy a zaklepal na dveře. Pán světů vyšel z domu jako slunce, vyzařuje světlo. Hned jak vesničan našeho Pána uviděl, začal prosit, “Věřím, že jsi Alláhův Rasúl! Lituji toho, co jsem učinil. Odpusť mi, Ó, Rasúlulláh!“

Když se náš milovaný Prorok zeptal, “Proč sis usekl svou ruku?“ a on odpověděl, “Neboť jsem se styděl za to, že tato ruka uhodila požehnanou tvář, která v tebe věří! Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh!“

Náš milovaný Prorok, oceán milosti, vzal vesničanovu useknutou ruku. Se slovy, “Bismilláhirrahmánirrahím,” ji přiložil k jeho krvácejícímu zápěstí. S Alláhovým ta’ala svolením, jako zázrak našeho Pána, Proroka, ruka se navrátila do svého původního stavu. Alláh ta’ala je všemocný; Alláh ta’ala je Všemohoucí.