RADOSTNÉ ZVĚSTI

Doba nevědomosti

Před narozením našeho Pána, Fakhra al-kainat, chlouby vesmíru (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), celý vesmír byl v hrozném duchovním zulmatu, temnotě. Lidé byli ve stavu bezmezné zkaženosti; náboženství seslaná Alláhem ta’ala byla zapomenuta, a boží dekrety byly nahrazeny ideami a myšlenkami vycházejícími z lidských myslí. Všechna stvoření byla ohromena brutalitou a krutostí lidí.

Ve všech národech na zemi, Alláh ta’ala byl zapomenut, a víra v Tawhid (jednotu Alláha), která je zdrojem míru, blaha a radosti, zmizela. Bouře nevíry (kufr) vytrhla iman ze srdcí, a místo víry v Alláha ta’ala, v srdcích se zakořenilo uctívání idolů.

Náboženství, které přišlo s Hadratem Musou, bylo zapomenuto, a Tawrat byl pozměněn. Izraelští synové byli v rozporu. Nasraniyyat, původní náboženství, které s sebou přinesl Isa ‘alejhis-salam, bylo také naprosto zkaženo, a již nemělo s náboženstvím nic společného. Trojice, což je idea tří bohů, byla přijata. Originál Indžilu byl ztracen, a knězové si ho upravili, jak si přáli. Obě knihy již nebyly kalamem (slovem) Alláhovým ta’ala.

V Egyptě, pozměněný Tawrat byl následován; ve východní Římské říši převládal falešný Nasraniyyat, tj. křesťanství. V Íránu byl uctíván oheň, a plamen uctívačů ohně nebyl uhašen po tisíce let. Falešná náboženství, jako např. konfucianismus v Číně nebo buddhismus v Indii, převládala.

Obyvatelé Arábie byli ještě více zkažení a zkorumpovaní. Umístili 360 idolů do Káby al-mu’azzamy, které si Alláh ta’ala velice cenil. Kába al-mu’azzama byla replikou Bajtu al-Ma’mur, který byl navštíven anděli v Arši, a byla postavena ve stejných rozměrech. Kdokoliv zneuctil Kábu, byl Alláhem ta’ala zničen hned poté.

Kmen Jurhum zašel v cizoložství a smilstvu až moc daleko.

“Jsem zvěstovatelem rasúla jménem Ahmed, který přijde po mě.“
Isa ‘alejhis-salam

Jejich panovník, který viděl jejich neuctivé a opovrženíhodné činy, je varoval, “Ó Jurhumové! Podívejte se na Alláhův ta’ala Haram aš-šaríf a bezpečí v něm, a probuďte se! Víte, co se stalo ummě Proroka Huda, Sáliho a Šuajba (‘alejhimus-salam), kteří přišli před vámi, a jak tyto ummy, byly zničeny. Podporujte jeden druhého v konání dobra a odrazujte se navzájem od špatných činů. Nenechte se oklamat svojí pomíjivou mocí. Vyvarujte se odvrácení od Haqqa a činění krutosti v Mekce. Jelikož krutost vede lidi do záhuby. Přísahám ve jménu Alláha ta’ala, že nebylo v této oblasti lidí, kteří by se dopouštěli útlaku a vzdálili se od Haqqa, aniž by byli vyhubeni Alláhem ta’ala a nahrazeni jinými lidmi. Není tady trvalého pobytu pro Mekkánce, kteří pokračují ve své zkaženosti a odvrací se od Haqqa. Víte, co se stalo lidem z Tasmu, Jadisu a Amaliqi, kteří žili v této oblasti před vámi, žili déle než vy, byli silnější než vy, byli početnější a bohatší než vy. Jejich pohrdání Haram aš-šarifem, odvrácení se od Haqqa a utlačování lidí, vedlo k jejich vyhoštění z tohoto požehnaného místa. Jistě jste viděli a slyšeli, jak Alláh ta’ala vyhnal některé pomocí malých mravenců, některé hladomorem a některé mečem!”

Ale oni neuposlechli. Nakonec, Alláh ta’ala z nich učinil ubožáky, kvůli jejich zkaženosti...

V tom čase, v požehnané Mekce, která je středem vesmíru, kufr (nevěrectví) v ní proudil jako potopa, a Baitullah (dům Alláhův, Kába) byl naplněn stovkami idolů, jako jsou Lat, Uzza a Manat. Krutost byla na vrcholu; nemravnost byla přijata jako důvod k hrdosti. V oblastech náboženství a duchovna, na společenské a politické rovině, Arábie byla ve stavu rozsáhlé temnoty, naprosté nevzdělanosti, hříšnosti, zhýralosti a zkaženosti. V tomto čase, zvaném doba nevědomosti, lidé všeobecně žili nomádským životem, a byli rozděleni do kmenů.

Doba nevědomosti byla dobou přetékajícího zulmatu (temnoty). Arabské kmeny, které byly v neustálém konfliktu, si zvolily přepadávání a drancování za zdroj svého živobytí. V Arábii také neplatil žádný politický nebo společenský řád, což vedlo k větší krutosti kmenů a rozsáhlému rabování. Navíc, alkohol, hazardní hry, cizoložství, krádeže, krutost, lhaní a každý druh nemravnosti se široce rozšířil. Útlak byl používán jako nejkrutější a nejnemilosrdnější nástroj mocných proti bezmocným. Ženy byly nakupovány a prodávány jako běžné zboží. Někteří považovali narození dcery za pohromu a potupu. Tato hrozná představa došla až tak daleko, že pokládali malé dívky zaživa do jam, které vykopali, a zasypali je zeminou, aniž by se pozastavili nad jejich natahujícími se krky a voláním, “Otče! Otče!“ Tyto činy nezasáhly jejich svědomí; dokonce je považovali za hrdinství. Na závěr, zdá se, že dobré vlastnosti, jakými jsou soucit, milosrdenství, laskavost a spravedlivost, u lidí v tom čase, vymizely.

V té době ale vzešlo mezi Araby něco pozoruhodného. Literatura, řečnictví a artikulace získávaly na hodnotě a dosáhly vrcholu. Přikládali velký význam básníkům a poezii a považovali to za obrovský zdroj hrdosti. Talentovaný básník si budoval prestiž pro sebe i svůj kmen. V určité dny, pořádali trhy spolu s básnickými a řečnickými soutěžemi. Nejlepší z básní byly vyvěseny na stěnách Káby. Během doby nevědomosti, nejproslulejších sedm básní, které byly vyvěseny na stěnách Káby, se nazývaly, “Muallaqat as-Sab’a”, tj. “sedm vyvěsených“.

V té době, lidé v Arábii byli rozdělení, co se týče víry. Někteří byli naprosto nevěřící a nevěřili v nic než světský život. Někteří věřili v Alláha ta’ala a v den áchirat (soudný den), ale nevěřili, že prorok přijde z lidu. Někteří věřili v Alláha ta’ala, ale nevěřili v áchirat (posmrtný život). Další, největší část z nich, věřila, že modly jsou Alláhovými ta’ala konkurenty a uctívali je. Každý polyteista měl ve svém domě modlu.

Svět byl v tak hluboké temnotě, že lidé přestali věřit v, a uctívat, Alláha ta’ala, stvořitele všeho. Kvůli své nevědomosti, uctívali přírodní události a předměty stvořené Džanabem al-Haqqem, zejména kameny a dřevěné modly, které tesali a vyřezávali vlastníma rukama, jako bohy.

Kromě těch všech, žili tehdy také mu’min lidé s pravým imanem zvaní “Hanif”, kteří následovali náboženství předané Hadratem Ibrahimem. Věřili v Alláha ta’ala a drželi se dál od idolů. Náš Pán, Prorokův otec, Abdulláh, Jeho děda Abdulmuttalib, Jeho matka, a někteří ostatní, následovali náboženství Hadrata Ibrahima.

Kromě Hanif mu’minů, všechny ostatní skupiny byly na špatné cestě a ve velké temnotě.

Zulumat a Ab al-hajat

Abu Mucahid ibn Enver ibn Nazif rahmatullahi ‘alejh řekl, “Ab al-Hajat se nachází v zulumatu.” Ab al-Hajat je vodou života, která učiní toho, kdo se z ní napije, nesmrtelným, a zulumat je temnota. Předpokládá se, že tato voda se nachází uvnitř nedotčených lesů, mezi divokou zvěří, v úplné tmě, v hlubokých lesích. Je téměř nemožné tuto vodu získat.

“V den kijámetu, já budu sajjidem všeho předešlého a nadcházejícího. Nevychloubám se.“
Hadís aš-šaríf

Říká se, že člověk, který překoná tyto obtížné překážky a získá tuto vodu, nezemře. Vyznání Ahl as-Sunny je jako voda života v nejvzdálenější končině nedotčených lesů za horou Qaf. Ti, kteří vypijí kapku z této vody, která pramení do věčnosti, dosáhnou věčného požehnání.

Hadrat Husejn Hilmi ibn Sa’id quddisa sirruh (Nechť jsou jeho tajemství posvátnými) řekl, “Kdokoliv vypije kapku z ní, smrt ho již čekat nebude; získá věčný život v Džanně. Ab al-hajat leží mezi špatnými, zkaženými lidmi, bid’aty9 a nevěrectvím.”

Pán vesmíru přichází

Svět byl žalostný; bytosti byly utrápené; srdce byla zarmoucena, a tváře zapomněly, co je to úsměv. Bylo potřeba hrdiny, kterého Alláh ta’ala stvořil nadřazeného ostatním bytostem, k záchraně lidí z Džahannamu. Do jeho narození zbývalo velmi málo času. Svět se připravoval na příchod vlastníka nuru, který přecházel z tváří čistých lidí na tváře čistých, počínaje Adamem ‘alejhis-salam, až do toho dne.

Jedinečná osoba, která odhalí nekonečné blaho lidem i džinům, přicházela! Zdroj soucitu a milosrdenství, vyvýšená osoba ozdobena morálkou Jeho Rabba, přicházela!

Vlastník maqamu al-Mahmud, korunovační klenot mezi přímluvci přicházel! Zachránce Soudného Dne, Sultán mezi proroky přicházel! Habiballah, Alláhův ta’ala milovaný, ten, kvůli kterému jsme byli stvořeni, náš milovaný Prorok, který byl seslán jako milosrdenství pro celý vesmír, přicházel! Náš Pán, Prorok, Hadrat Muhamed Mustafa (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) přicházel...

Říkali, žádný potomek, podoben tvému,
Nepřišel na svět, od úplného počátku.
Alláh nedal nikomu,
Požehnání, jako tvému synu.
Ó Amino, jakou skvělou úlohou jsi byla poctěna,
Že toho s krásnou etikou, přivedeš na svět.
Ten, kdo přichází, je Sultánem inspirovaného poznání,
Ten, kdo přichází, je zdrojem tawhidu a moudrosti.
Jedním z jeho jmen je Mahmud, jedním je Ahmed,
Jeho existence je milosrdenstvím celému světu.
Z lásky k této osobě, točí se celý vesmír,
Lidé a andělé se nemohou dočkat, až spatří Jeho tvář.