HILYA AS-SA’ADAT

Jeho požehnaným slovům bylo snadné porozumět; dotýkala se srdcí a

“Sloužil jsem Rasúlulláhovi po dobu deseti let. Jeho požehnané ruce byly jemnější, než hedvábí. Jeho požehnaná kůže voněla lépe, než pižmo a květiny.” Anas ibn Malik

přitahovala duše. Když hovořil, Jeho slova na sebe navazovala jako perly. Kdyby někdo chtěl Jeho slova spočítat, bylo by to možno. Někdy Svá slova opakoval třikrát, aby bylo správně porozuměno. (V Džanně budou všichni hovořit jako Muhamed ‘alejhis-salam.) Jeho hlas dosahoval vzdáleností, kterých žádný jiný hlas nedosáhnul.

Náš Pán, Fakhr al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), měl usměvavou tvář. Když se smál, byl to úsměv, a když se usmíval, Jeho požehnané přední zuby byly vidět. Když se usmíval, stěny byly ozářeny Jeho nurem. Jeho pláč byl tichý jako Jeho úsměv. Nesmál se hlasitě, a stejně tak Jeho pláč nebyl hlasitý. Avšak, když byl smutný, slzy tekly z Jeho požehnaných očí, a byl slyšet zvuk Jeho požehnané hrudi. Plakával, když pomyslel na hříchy Své ummy, a ze strachu z Alláha ta’ala, když slyšel Korán al-karim, a občas při výkonu salatu.

Požehnané prsty našeho Pána, Fakhra al-alam, byly velké, a Jeho požehnaná ramena byla robustní. Jeho požehnané dlaně byly široké. Vůně Jeho celého těla byla krásnější, než pižmo. Jeho požehnané tělo bylo obojí, jemné a silné. 

Anas ibn Malik řekl, ‘Sloužil jsem Rasúlulláhovi po dobu deseti let. Jeho požehnané ruce byly jemnější, než hedvábí.‘

Jeho požehnaná kůže voněla lépe, než pižmo a květiny. Jeho požehnané paže, nohy, a prsty, byly dlouhé. Jeho požehnané prsty na nohou byly velké. Klenba Jeho nohou byla jemná, ne příliš vysoká. Jeho požehnané břicho bylo široké, a Jeho hruď byla v rovině s Jeho břichem. Kosti na Jeho ramenou byly velké, a Jeho požehnaná hruď byla široká. Požehnané srdce našeho Pána, Rasúlulláha bylo nazargahem al-ilahi (místo Alláhova ta’ala pohledu). 

Náš Pán, Rasúl al-akram, nebyl ani velmi vysoké, ani malé postavy. Když k Němu přišel vysoký člověk, vypadalo to, jakoby byl vyšší, než ten člověk. Když seděl, Jeho požehnaná ramena byla výše, než ramena všech, kteří seděli vedle Něho.

Jeho vlasy, a Jeho vousy, nebyly příliš vlnité, ani rovné, byly přirozeně zvlněné. Jeho požehnané vlasy byly dlouhé. Míval vpředu ofinu, ale později si ty vlasy rozdělil na obě strany. Někdy si nechával Své požehnané vlasy narůst, a někdy si je zase nechával zkrátit. Své vlasy a vousy si nebarvil. Když zemřel, ve vlasech a vousech měl méně, než dvacet šedých vlasů. Svůj požehnaný knír si zastřihoval. Délka a tvar Jeho kníru byly jako Jeho požehnané obočí. Měl ve službách Svého osobního holiče.

Náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) měl Svůj miswak a hřeben vždy u Sebe. Díval se do zrcadla, když si česal Své požehnané vlasy a vousy. 

Náš Pán, Fakhr al-kainat, chodil rychle, dívaje se na zem před Sebe, a když prošel nějakým místem, zanechal za Sebou krásnou vůni.

Náš Pán, Rasúlulláh, byl Arabem. To znamená, že byl bílé pleti smíchané s červenou, a byl velmi pohledný, oslnivý, a milý.”

Když někdo řekne, že náš Pán, Prorok, byl černochem, stává se nevěřícím. 

Lexikální význam slova “Arab” je “krásný.” Například “lisan al-Arab” znamená “krásný jazyk“. Jeho terminologický význam, tj. slova “Arab”, v jeho zeměpisném významu znamená někdo, kdo se narodil a vyrostl na poloostrově zvaném Arábie, vyrostl s jeho klimatem, ovzduším, vodou a jídlem, a jenž je z krve jeho lidu. Tak  jako ti z anatolské krve jsou nazýváni Turci, ti, kteří se narodili a vyrostli v Bulharsku jsou nazýváni Bulhaři, ti v Německu jsou Němci, stejně tak, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) je Arabem, neboť se narodil na arabském poloostrově. Arabové mají bílou pleť, pšeničného zbarvení. Zejména rodina našeho Proroka byla bílé pleti, a byli velmi krásní. Také Jeho předek Ibrahim ‘alejhis-salam byl bílé pleti, byl synem věřícího jménem Taruh, který byl také bílé pleti, a pocházel z lidu z města Basra. Azar, který byl nevěřícím, nebyl Ibrahimovým ‘alejhis-salam otcem; byl Jeho strýcem a nevlastním otcem.

Dobrá pověst otce našeho Proroka, Abdulláha, se dostala dokonce až do Egypta, a kvůli nuru na jeho čele, téměř dvě stě dívek přijelo do Mekky, neboť se za něho chtěly provdat. Nicméně, nur Muhameda ‘alejhis-salam připadl Amině.

Jeho strýc Abbas, a Abbasův syn Abdulláh, byli také bílé pleti Jemu podobné. Také Prorokovi potomci budou bílé pleti a krásného vzhledu, až do konce světa. 

Rasúlulláhovi Ašabové byli také bílé pleti a krásného vzhledu. ‘Uthman radijalláhu ‘anh byl bílé pleti a vlasy měl blond. Dihja al-Kalbi, velvyslanec, kterého Rasúlulláh vyslal k vládě byzantského vladaře Herakleiose, byl velmi pohledný, a když se procházel po ulicích, byzantské dívky spěchaly do ulic, aby zahlédly jeho krásnou tvář. Džabrail ‘alejhis-salam často přicházel v podobě Dihji radijalláhu ‘anh.

Rodáci z Egypta, Damašku, Afriky, Sicílie, a Španělska nejsou Arabové. Avšak, neboť Arabové přišli do těchto míst z arabského poloostrova, za účelem šíření Islámu, na těchto místech žijí také Arabové. Stejně tak se vyskytují v Anatolii, Indii, a dalších zemích. Ale nebylo by správné dnes nazývat obyvatele těchto zemí Araby. 

Lidé z Egypta jsou tmavé pleti. Lidé z Etiopie (Habeš) jsou černoši. Nazývají se Etiopané. Lidem ze Zanzibaru se říká Zandži, a jsou to také černoši. Je aktem uctívání a lásky respektovat příbuzné a potomky našeho Proroka. Každý Muslim je miluje. Černoši, kteří přišli do Anatolie jako návštěvníci se vydávali za Araby, aby získali úctu, a aby s nimi bylo zacházeno laskavě, a naivní anatolští Muslimové jejich slovům uvěřili, a milovali je. Neboť v této lásce neexistuje černá nebo bílá. Muslim černoch je mnohokrát nadřazenější, ctihodnější, a milovanější, než bílý nevěřící. Býti černochem nesnižuje hodnotu imánu (víry). Hadrat Bilal al-Habaši a Usama, které Rasúlulláh velmi miloval, byli černochy. Nevěřící Abu Džahl, jehož zlo a nízkost jsou všem známy, byl běloch. Alláh ta’ala u člověka hodnotí sílu imánu a taqwu (vyhýbání se haramu z obav z Alláha ta’ala), ne jeho barvu. Nicméně, to, že se černoši představili jako Arabové, posloužilo nepřátelům Islámu a Židům. Neboť oni brali černochy jako podřadné a ohavné. Využívali je jako otroky. Začali nazývat černé kočky a psy “Araby”, představovali obrázky a karikatury černochů v novinách a magazínech jako Araby. Snažili se mládeži představit Araby jako černochy, a tím odcizili Muslimské děti od našeho Proroka.

V našem milovaném Proroku byly všechny krásné morální kvality. Tyto krásné morální vlastnosti Mu byly dány Alláhem ta’ala; nezískal je později Svojí snahou.

Nikdy neproklínal jiného Muslima, zmíněním jeho jména, a nikdy

“Z mé ummy, ti, kteří mě milují nejvíce, jsou ti, kteří obětují své rodiny a majetky, aby mě mohli vidět po mé smrti.“
Hadís aš-šarif

nikoho neuhodil Svou požehnanou rukou. Mstil se pro Alláha; nikdy se nikomu nemstil kvůli Sobě. Ke Svým příbuzným, Ašabům, a poddaným se choval dobře a umírněně. Ve Svém domě byl velmi laskavý a vlídný. Navštěvoval nemocné a pohřby. Pomáhal Svým Ašabům s jejich prací a bral si  jejich děti do náruče. Avšak Jeho srdce tímto nebylo zaneprázdněné. Jeho požehnaná duše byla ve světě andělů.

Strach by se zmocnil člověka, který by znenadání spatřil našeho Pána, Rasúlulláha. Kdyby nebyl laskavý, nikdo by vedle Něho nemohl sedět, a neměl by sílu poslouchat Jeho slova, kvůli stavu proroctví, ve kterém byl. Nicméně, ze Své skromnosti se nikdy nedíval, Svýma požehnanýma očima, druhým do tváře.

Náš Pán, Fakhr al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), byl nejštědřejší z lidí. Nikdy Ho neslyšeli říci, “Ne,” když byl o něco žádán. Pokud měl to, co se po Něm žádalo, poskytl to; pokud to neměl, neodpovídal. Učinil tolik dobrých skutků a laskavostí, že římský císař, perský šáh, a ani žádný jiný vládce, nemohli učinit tolik dobročinností jako On. Avšak rád vedl život v těžkosti, vedl takový život, že zapomínal na jídlo a pití. Neříkal, “Přines mi něco k jídlu,“ nebo “Uvař to a to jídlo.“ Jedl, když Mu přinesli jídlo, a přijal jakékoliv ovoce, které Mu bylo dáno. Někdy měsíce jedl jenom trochu a měl rád hlad. A jindy zase jedl hodně. Po jídle nepil vodu. Vodu pil vždy v sedě.2 Když jedl s druhými, přestal jíst až všichni skončili.3 Dary přijímal od kohokoli. Mnohokrát na oplátku dal o mnoho více tomu, kdo přinesl dar.

Bylo Jeho zvykem oblékat se do rozmanitého oblečení. Když přijeli velvyslanci z jiných zemí, oblékal si vzácné a vybrané šaty, a ukazoval Svou krásnou tvář. Nosil stříbrný prsten s achátovým kamenem, který používal jako pečeť. Na Jeho prstenu bylo napsáno “Muhammedun Rasúlulláh“.

Jeho postel byla z kůže, naplněna palmovými vlákny. Někdy lehával na této posteli, někdy na kůži rozprostřené na zemi, a někdy na podložce nebo zemi. Dával si Svou požehnanou dlaň pod Svou pravou stranu tváře, a lehával na pravém boku.4

Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) nepřijímal zakat, a nejedl jídlo jako je syrová cibule nebo česnek, a nerecitoval básně.

Požehnané oči našeho Pána, Proroka, spaly, ale Jeho požehnané srdce nespalo. Chodil do postele hladový a vstával nasycen. Nikdy nezíval.

Jeho požehnané tělo zářilo, a nevrhalo stín na zem. Mouchy nepřistávaly na Jeho šatech, a komáři a další hmyz nesáli Jeho požehnanou krev. 

Náš Pán, Prorok, byl neobyčejně výmluvným řečníkem. Dokonale věděl, jak začít, a jak zakončit, Svá slova. Díky způsobu Jeho řeči, Jeho slova byla jasná, nesmírně výmluvná, a zřetelná. Jasnost významu v Jeho slovech byla vždy jasná, a neboť Jeho schopnost vyjádřit se byla neobyčejně vysoká, nikdy se při projevu neunavil, ani to pro Něho nebylo nijak obtížné.

Když byl Alláhem ta’ala informován, že je Rasúlulláhem, šajtáni nebyli schopni vystoupat na nebe a získávat zprávy, a věštci více nebyli schopni předpovídat. Náš Pán, Sarwar al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), je nyní naživu a žije život, kterému nerozumíme. Jeho požehnané tělo se nikdy nerozloží. V Jeho hrobu je anděl, který Ho informuje o salawatech aš-šarifa, které jsou pro Něho vysloveny těmi z Jeho ummy. Místo mezi Jeho minbarem a Jeho požehnaným hrobem se nazývá Rawda al-mutahhara. Toto místo je jednou ze zahrad Džanny. Návštěva Jeho hrobu je jeden z nejvyšších a nejctihodnějších skutků uctívání.

Významné osobnosti z Ašabů al-kiram popsali krásu našeho Pána, Proroka, následovně:

Abu Hurajra řekl, “Nikdy jsem neviděl nikoho krásnějšího, než Rasúlulláha. Bylo to jako by Mu na tváři zářilo slunce, se vší jasností. Když se smál, Jeho zuby osvětlovaly zdi okolo.“

Ibn Abi Hala řekl, “Požehnaná tvář našeho Pána, Proroka, zářila jako plný měsíc.“

Hadrat Ali řekl, “Toho, kdo náhle zahlédl Rasúlulláha, v tu chvíli přepadl strach. Každý, kdo s Ním promluvil a poznal Ho, okamžitě ucítil blízkost a začal Ho milovat.“

Džabir ibn Samura řekl, “Rasúlulláh položil Svou požehnanou ruku na mou tvář. Jeho ruka měla krásnou, osvěžující vůni, jakoby právě byla vytažena z parfému. Když se náš Pán, Rasúlulláh, dotkl něčí ruky za účelem musafahy (potřes rukou způsobem popsaným Islámem), ta krásná vůně nevyprchala z ruky toho člověka po celý den.“5

Naše matka Hadrat Aiše řekla, “Když Rasúlulláh pohladil hlavu dítěte, to dítě bylo okamžitě rozpoznáno mezi ostatními dětmi, pro jeho krásnou vůni.“6

Jednoho dne náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), spal ve Svém domě. Umm Sulajm, matka Anase Ibn Malika, tam přišla. Ve spánku se na požehnané tváři našeho Pána, Rasúlulláha, objevily kapky potu. Umm Sulajm tento požehnaný pot našeho Pána, Proroka, začala sbírat. Když se náš Pán, Prorok, vzbudil, zeptal se jí, proč to dělá. Umm Sulajm, mléčná teta našeho Proroka, řekla, “Přidáváme jej do našich vůní. Tvůj pot je nejkrásnější a nejpříjemnější z vůní.“7

Abu Hurajra řekl, “Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by chodil rychleji, než Rasúlulláh. Bylo to jakoby se pod Ním země rolovala. Když jsme šli vedle Něho, využívali jsme všechny své síly a namáhali jsme se.“

Krása našeho Pána, Proroka

“Když Rasúlulláh pohladil hlavu dítěte, to dítě bylo okamžitě rozpoznáno mezi ostatními dětmi, pro jeho krásnou vůni.“
Hadrat Aiše (radijalláhu ‘anha)

Velicí Islámští učenci, zvaní ‘Ulama ar-rasihin, kteří jsou mistři v obojím, zahiru (pozorovatelných) a batinu (skrytých) znalostí, a kteří jsou dědici poselství našeho Pána, Proroka, viděli našeho Pána v celé Jeho kráse a zamilovali se do Něho. Abu Bakr as-Siddiq byl prvním z nich. Pozoroval nur proroctví v našem Pánu, Rasúlulláhovi (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), pochopil Jeho nadřazenost, krásu a vznešenost, zamiloval se do Něho, a zašel ve své lásce tak daleko, že nikdo jiný by se mu v tom nemohl rovnat. Hadrat Abu Bakr viděl našeho Pána, Rasúlulláha, neustále, kamkoli se podíval. Jednou popsal svůj stav slovy, “Ó, Rasúlulláh! Vidím tě všude, kam se podívám!“ A jindy zase řekl, “Vyměnil bych všechny svoje dobré skutky za jedno tvé pochybení.“ Jedna z osob, která viděla, porozuměla, a vysvětlila krásu našeho Pána, Rasúlulláha, nejlépe byla Hadrat Aiše, matka Mu’minů. Hadrat Aiše byla učencem, mudžtahidem, a literátem; byla chytrá a inteligentní. Hovořila výmluvně a zřetelně. Znala význam Koránu al-karim, halal a haram, arabskou poezii a počty velmi dobře. Napsala básně chválící Rasúlulláha. Následující dvě dvouverší napsala naše matka, Hadrat Aiše:

Wa lav sami’u ahl-u Mısra awsafa haddihi,
Lama bazalu fi sawmi Yusufa min nakdin.
Lavima Zaliha lav ra ayna cabinahu,
La asarna bil-kat’il kulubi alal aydi.
Překlad:
Kdyby Egypťané zaslechli, o kráse Jeho tváře,
Nedali by žádné peníze, při smlouvání o Jusufa (‘alejhis-salam).
(Uschovali by si všechen svůj majetek, aby mohli vidět Jeho tváře.)
Kdyby ženy, které mluvily špatně o Zalize, viděly Jeho zářivou tvář,
Uřízly by si své srdce, místo rukou.

Naše matka, Hadrat Aiše, vyprávěla, “Jednoho dne, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) si odepínal pásky na Svých požehnaných sandálech, a já jsem předla přízi. Podívala jsem se na Jeho požehnanou tvář. Z Jeho požehnaného čela kapal pot. Kapka Jeho potu vrhala světlo na všechny strany, což oslňovalo mé oči. Byla jsem ohromena. Podíval se na mě a zeptal se, ‘Co se ti stalo, vypadala jsi tak rozrušeně?‘ Řekla jsem, ‘Ó, Rasúlulláh! Zadívala jsem se na zářivý nur na tvé požehnané tváři, a na světlo, které vyzařují kapky potu na tvém požehnaném čele, a pohltilo mě to.‘ Rasúlulláh se postavil a přišel ke mně. Políbil mě mezi očima a řekl, ‘Ó, Aiše! Nechť ti Alláh ta’ala požehná! Nebyl jsem schopen učinit tě šťastnou, jako ty jsi učinila šťastným mě.’” Jinými slovy, řekl, “To, jak mě činíš šťastným, je více, než já činím šťastnou tebe.“ Tímto políbením, mezi Hadrat Aišiny požehnané oči, se jí chtěl odvděčit a poctit ji, za to, že našeho Pána, Proroka, milovala, a viděla Jeho krásu do hloubky.

Verš:
Gratuluji svým očím, neboť vidí tvou krásu!
A dvojverší:
Jak dobré tyto oči jsou, neboť na krásu se dívají.
Jaké štěstí toto srdce má, že je spalováno Jeho láskou!

Zjevná krása, která mohla být vidět na požehnaném těle Rasúla al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a ukázaná vnitřní krása, nikdy nebyly vidět na žádné jiné osobě. 

Hadrat Imám al-Qurtubi vyprávěl následovně: “Krása našeho Pána, Rasúla al-akram, nebyla zcela viditelná. Kdyby Jeho opravdová krása mohla být vidět, Ašabové al-kiram by neměli sílu se na Něho dívat. Kdyby ukázal Svou opravdovou krásu, nikdo by nesnesl pohled na Něho.”

Jusuf ‘alejhis-salam byl lidem ukázán se Svými zjevnými krásami, a náš Pán, Rasúlulláh, byl lidem ukázán se Svými vnitřními krásami. Když lidé spatřili krásu Jusufa ‘alejhis-salam, řezali si ruce. S kamalem (vnitřní dokonalost) našeho Pána, Rasúlulláha, zunary (lanové opasky nošené křesťanskými knězy) byly roztrženy, modly byly zničeny, a oblaky nevíry se rozptýlily.

Ašabové al-kiram se zeptali našeho Pána, Proroka, “Ó, Rasúlulláh! Jsi ty krásnější, než byl Jusuf ‘alejhis-salam?“ Náš Pán na to odpověděl, “Můj bratr Jusuf je krásnější, než já, a já jsem milejší, než je On. Jeho zjevná krása je větší, než moje zjevná krása.“

Náš Pán, Prorok, řekl v jednom z Jeho hadísů aš-šarif, “Každý prorok seslaný Alláhem ta’ala má krásnou tvář a krásný hlas. A co se týče vašeho Proroka, On má nejkrásnější tvář, a nejkrásnější hlas, mezi nimi.“

Někdo přišel a zeptal se našeho Pána, Rasúlulláha, “Ó, Alláhův ta’ala Rasúle! Kdy nastane den kijámetu?” Náš Pán, Prorok, se ho zeptal, “Co jsi si nachystal na den kijámetu?” On odpověděl, “Pravda, nepřipravil jsem se na den kijámetu vykonáváním hodně salatů, držením půstu nebo dáváním almužen. Avšak miluji Alláha ta’ala a Jeho Rasúla.” Na to náš Pán, Prorok, řekl, “Člověk bude s těmi, které miluje.”8

Milovat Rasúlulláha je fardem al-ajn (povinnost pro každého jedince) pro všechny Muslimy. 

Pokud se láska k tomu Sarwaru usadí v srdci člověka, stává se pro něho velmi snadné žít v souladu s Islámem, dosáhnout potěšení, a radosti, z imánu a Islámu. Vede to k úplné oddanosti Pánu obou světů. S touto láskou, člověk je poctěn nekonečnými a nepopsatelnými požehnáními, a vším dobrým, co Alláh ta’ala uštědřil Svému Habibovi. Učenci Ahl as-sunny,

“Můj bratr Jusuf je krásnější, než já, a já jsem milejší, než je On. Jeho zjevná krása je větší, než moje zjevná krása.“ Hadís aš-šarif

a jejich knihy, které vedou každého Muslima, mladého i starého, přímo k lásce k Rasúlulláhovi, jsou důkazem těchto požehnání.

Pro Muslima, který zmíní nebo zaslechne požehnané jméno Rasúla ‘alejhis-salam, je wadžibem býti ve stavu vyrovnanosti, pokory, a vážnosti, v srdci a těle, jakoby byl v přítomnosti Rasúlulláha.

Když člověk slyší něco z dochovaných požehnaných slov, nebo o jednání našeho Pána, Proroka, odpovídat způsobem, který vyzdvihuje Jeho slávu, projevuje našemu Proroku úctu a respekt. To, že Rasúlulláha nepopisujeme slovy pro podřadné a méně vážené, je také projevem úcty k Němu.

Například, Rasúlulláh není nazýván chudákem nebo pastevcem. Když člověk zaslechne, “Náš Pán, Rasúlulláh, měl rád to a to,“ neměl by říkat, “Nicméně, já to nemám rád,“ z úcty k Němu. To znamená, že poté, co zaslechneme, že náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), řekl, “Já nejím, když se o něco opírám,“9 neměli bychom odpovídat, “Já jím, když se o něco opírám,” a poté bychom neměli začít jíst, zatímco se budeme o něco opírat. Držení se těchto pravidel je projevem úcty k Rasúlulláhovi. Jejich záměrné porušování a zlehčování otevírá dveře k nevíře.

Z úcty k Alláhovi ta’ala, a Jeho Rasúlovi, nepokládáme žádné jiné knihy, nebo jiné předměty, na Korán al-karim a knihy s hadísy aš-šarify.  Z úcty k Alláhovi ta’ala, a Jeho Rasúlovi, z nich také utíráme prach, a nezahazujeme papír obsahující Alláhova ta’ala požehnaná jména, nebo jméno našeho Pána, Rasúlulláha. 

Takové papíry by neměly být roztrhány. Papíry, které obsahují Islámské texty, by měly být více respektovány. Pokud knihy, nebo papíry obsahující Alláhovo ta’ala jméno a ajaty al-karimaty, jsou potrhány z opotřebení, měly by být zabaleny do čisté látky a pohřbeny pod zemí, nebo by měl být text v nich vymazán vodou, a nebo by měly být spáleny. Když jsou spáleny, popel by měl být pohřben. Spálení je lepší, než vymazání vodou. Je to proto, že voda, která byla použita na mytí textu, může být omylem pošlapána. 

Prokazování úcty a respektu k Medině al-Munawwaře, což je Rasúlulláhovým haramem, vyhýbání se zde zakázaným věcem (nebo dopuštění se hříchů), a prokazování laskavosti lidem v Medině al-Munawwaře, je považováno za úctu k Rasúlulláhovi.

Ty jsi pánem mé existence,
Ty jsi, zajisté, životem v mých žilách,
Sazai zničil veškerý svůj majetek,
Všechno bytí existuje z tvé laskavosti.
Hasan Sazai