UDÁLOST RADŽI’

Hadrat Asim ibn Thabit, jeden z prominentních lučištníků v Ghaze u Uhudu, zabil ve válce polyteistu Musafiho Ibn Talhu a jeho bratra Haritha. Jejich matka Sulafa bint Sa’d, která byla známá svou obrovskou záští, slíbila, že dá sto velbloudů tomu, kdo jí přinese hlavu Hadrata Asima Ibn Thabita, který zabil její dva syny. Přísahala, že vypije víno z Hadrat Asimovy lebky. Mimo to, Lihjanovi synové učinili dohodu s kmeny Adal a Kara, neboť Abdulláh ibn Unajs zabil Khalida Ibn Sufjana z Lihjanových synů, ve výpravě vyslané naším Pánem, Rasúlulláhem.

Tyto dva kmeny, které se nacházely v okolí Mekky, učinily plán a jmenovali velvyslance. Řekli jim, “Řekněte, že jste se stali Muslimy, a že chcete dát zakat. Zeptejte se na učitele, kterým byste mohli dát zakat, a kteří by vás učili Islám. Pomstíme se tak, že zabijeme některé z nich. Další vezmeme do Mekky a prodáme je Kurajšům.”

V měsíci Safar, ve čtvrtém roce od Hegiry, výbor o šesti nebo sedmi lidech z těchto dvou kmenů přijel za naším Pánem, Prorokem, a řekl, “Stali jsme se Muslimy. Pošli nám učitele, kteří by nás učili Korán al-karim a Islám.“ 

Mezitím, náš milovaný Prorok připravil vojenskou výpravu o deseti lidech, aby zkontrolovali polyteisty v Mekce, jestli se chystají na válku. Když se výbor z kmenů Adal a Kara ptal na učitele, poslal tuto desetičlennou stráž s výborem, aby prozkoumali situaci a následně podali zprávy.

Tato sarijja se skládala z těchto Ašabů al-kiram: Marsad ibn Abi Marsad, Khalid ibn Abi Bukajr, Asim ibn Thabit, Khubajb ibn Adij, Zajd ibn Dasinna, Abdulláh ibn Tarik, Mu’attib (Mugir) ibn Ubajd a tři další sahabijové (radijalláhu ‘anhum), jejichž jména nejsou známá.

Jelikož se schovávali během dne, a v cestě pokračovali v noci, tento průzkumný tým se dostal k vodě Radži’ za úsvitu. Chvíli si tam odpočinuli a jedli kvalitní datle z Mediny zvané Adžwa. Poté se schovali v blízkých horách. 

Žena z kmene Huzajl, která pásla své ovce, přišla také k vodě Radži’. Viděla pecky z datlí a pochopila, že tam někdo jedl datle z Mediny. Křikem, “Přišel sem někdo z Mediny,“ informovala svůj kmen. Mezitím, jeden z výboru z kmenů Adal a Kara, který byl s desetičlennou výpravou Ašabů al-kiram, odešel pod nějakou záminkou. Okamžitě zamířil za Lihjanovými syny a informoval je.

Lihjanovi synové po těchto zprávách vyrazili do akce. Vyslali proti této malé výpravě dvě stě mužů, z nichž sto bylo lučištníků. Tato skupina polyteistů našla Hadrata Asima Ibn Thabita s jeho přáteli na vrcholu hor, a obklíčila je. Člověk, který informoval

“Velká odměna čeká ty, kteří znovu utíkají k výzvě Alláhově ta’ala a Jeho Rasúla, poté, co byli zraněni, a zejména ty mezi nimi, kteří činí dobro a vyhýbají se špatnému.“
Al-i ‘Imran: 172

polyteisty o situaci sahabijců, se k nim také přidal. V tu chvíli si Ašabové al-kiram uvědomili, že byli oklamáni. Rozhodli se bojovat a vytasili své meče. Polyteisté se je snažili obelhat slovy, “Pokud sejdete dolů, nikoho z vás nezabijeme. Dáváme vám svůj jasný slib. Walláhi, nechceme vás zabít. Nicméně, chceme za vás získat výkupné od Mekkánců.“

Asim ibn Thabit, Marsad ibn Abi Marsad a Khalid ibn Abi

“Ó, můj Alláhu! Ochraňoval jsem Tvé náboženství do dnešního dne. Prosím Tě o ochranu mého těla do konce tohoto dne.“ Asim ibn Thabit (radijalláhu ‘anh)

Bukajr (radijalláhu ‘anhum) odmítli všechny jejich návrhy, řekli, “Nikdy nepřijmeme slova a sliby polyteistů.“ Hadrat Asim ibn Thabit řekl, “Přísahal jsem, že nikdy nepřijmu ochranu polyteistů. Přísahám při Alláhovi, že dolů nepůjdu, a nevzdám se jim důvěrou v jejich slova a ochranu.“ Rozevřel své ruce a začal se modlit, “Ó, můj Alláhu! Informuj Svého Proroka o naší situaci!“ Alláh ta’ala modlitbu Hadrata Asima přijal a našeho Pána, Rasúlulláha, informoval. 

Hadrat Asim řekl polyteistům, “My se smrti nebojíme. Neboť my jsme vytrvalí v našem náboženství (když zemřeme, staneme se mučedníky a půjdeme do Džanny).” Když mu vůdce polyteistů řekl, “Ó, Asime! Nezatracuj sebe i své přátele, vzdej se!” Asim ibn Thabit mu odpověděl svým šípem. Když střílel své šípy, recitoval následující verše:

Jsem silný, neselhávám.
Silná struna mého luku je natažena.
Smrt je opravdová, život je klamavý a pomíjivý.
Naplní se, vše, co máme v osudu.
Lidé se, nakonec, k Alláhovi ta’ala navrátí.
Kdybych s vámi nebojoval, má matka,
(Z bolesti) přišla by o rozum.

V Asimově pouzdru bylo sedm šípů. S každým vystřeleným šípem zabil polyteistu. Když mu došly šípy, mnoho z nich zabil svým oštěpem. Nicméně, jeho oštěp se zlomil. Ihned vytasil svůj meč a roztrhl své pouzdro od meče. Poté se modlil, “Ó, můj Alláhu! Ochraňoval jsem Tvé náboženství do dnešního dne. Prosím Tě o ochranu mého těla do konce tohoto dne.“ Výkřiky Asima Ibn Thabita a dalších sahabijců, “Alláhu akbar!“, rozechvěly hory. Deset mudžahidů bojovalo ze všech svých sil proti dvěma stům mužům, a kdokoliv se k nim přiblížil, zaplatil za to. Asim (radijalláhu ‘anh) nakonec padl k zemi, poté, co měl obě nohy zraněné. Neboť se ho polyteisté velmi obávali, neodvážili se k němu přiblížit ani poté, co padl k zemi, a zabili ho z dálky svými šípy. V ten den se sedm sahabijců stalo mučedníky a tři byli zajati. 

Lihjanovi synové chtěli uříznout hlavu Asima Ibn Thabita a prodat ji Sulafě bint Sa’d. Nicméně, Alláh ta’ala modlitbu Hadrata Asima Ibn Thabita přijal; vyslal hejno včel. Jako mrak se vznášely nad tělem Asima Ibn Thabita. Polyteisté se k němu nemohli dostat. Nakonec řekli, “Nechme ho. Včely do večera zmizí, a my mu pak budeme moci hlavu odříznout a odnést.”

Večer Alláh ta’ala poslal silné deště. Z potoků se vylila voda a odnesla požehnané tělo Asima Ibn Thabita na neznámé místo. I když tělo usilovně hledali, nemohli ho najít. Tedy polyteisté nebyli schopni uříznout žádnou část těla Hadrata Asima Ibn Thabita. Když se o této události, kdy včely ochránily jeho tělo, hovořilo, Hadrat ‘Umar řekl, “Alláh ta’ala zajisté ochraňuje Své mu’min služebníky. Stejně jako byl Asim ibn Thabit ochraňován před polyteisty, když byl naživu, Alláh ta’ala ochránil jeho tělo po smrti a nedopustil, aby se ho polyteisté dotkli.” Z tohoto důvodu, kdykoliv se na Asima Ibn Thabita vzpomínalo, byl zmiňován jako “ten, který byl ochráněn včelami.“1

Tři zajatí sahabijové byli Khubajb ibn Adij, Zajd ibn Dasinna a Abdulláh ibn Tarik (radijalláhu ‘anhum). Lihjanovi synové je svázali tětivami. Mezi nimi Abdulláh ibn Tarik vzdoroval, nechtěl být vzat k mekkánským polyteistům. Křičel, “Moji zavraždění přátelé byli poctěni Džannou.“ Přetrhal pouta na rukou. Nicméně, Lihjanovi synové ho zavraždili tak, že na něho házeli kameny. Hadrat Khubajb ibn Adij a Hadrat Zajd ibn Dasinna zachovali klid s myšlenkou, “Možná najdeme příležitost pro vykonání průzkumu, jak nám nařídil Rasúlulláh.“

Lihjanovi synové je oba vzali do Mekky. Polyteisté, jejichž příbuzní byli zabiti v bitvách u Badru a Uhudu, byli spalováni nenávistí a touhou po pomstě, a čekali na příležitost. Hadrata Khubajba koupil polyteista jménem Hudžajr ibn Abi Ihab at-Tamimi, aby se pomstil za svého bratra, který byl zabit v Ghaze u Badru. Hadrata Zajda Ibn Dasinnu zase koupil Safwan ibn Umajja, aby se pomstil za svého otce Umajju Ibn Khalafa, který byl zabit v Ghaze u Badru. Polyteisté je oba chtěli zabít. Avšak jelikož se to událo v měsíci, v kterém pro ně byla válka zakázána, uvěznili je, aby vyčkali na správný čas. Drželi je zvlášť. Oba sahabijové prokázali obrovskou trpělivost, sílu a důstojnost během tohoto zajetí.

Mawija, osvobozená otrokyně (která se později stala Muslimkou), která v té době pobývala v domě, kde byl držen Khubajb ibn Adij, vyprávěla následující:

“Khubajb byl zajat v domě, ve kterém jsem pobývala. Nikdy jsem neviděla lepšího zajatce, než jeho. Jednoho dne jsem ho viděla, jak drží džbán plný hroznů. V tu sezónu a zejména v Mekce, nebylo možné najít hrozny. Alláh ta’ala mu poskytoval obživu. V cele, kde byl držen, vykonával salat a recitoval Korán al-karim. Žena, která naslouchala jeho recitaci Koránu al-karimu, plakala a soucítila s ním. Když jsem se ho občas zeptala, ‘Potřebuješ něco?‘ Říkal, ‘Přines mi čerstvou vodu, nenos mi maso ze zvířete, které bylo obětováno pro modly, a informuj mě dopředu, až mě budou chtít zabít, nechci nic víc.‘ Když bylo rozhodnuto o dni jeho popravy, šla jsem ho informovat. Když se to dozvěděl, neprojevoval žádné známky rozrušení nebo smutku. Když se ten den blížil, řekl, že chce očistit své tělo

“Nikdy bych nesvolil k tomu, aby bylo ublíženo byť jen vlasu Muhamedovu ‘alejhis-salam!“ 
Khubajb ibn Adij (radijalláhu ‘anh)

předtím, než zemře, a vyptal si žiletku. Dala jsem žiletku svému dítěti a poslala jsem ho za ním. Když šlo dítě za ním, najednou mě přepadl strach. Řekla jsem si, ‘Ó ne! Ten muž podřeže to dítě žiletkou. Neboť stejně bude zabit.‘ Utíkala jsem za ním. Khubajb si vzal žiletku a vzal dítě k sobě, aby ho pohladil. Když jsem je viděla, začala jsem ze strachu křičet. Když si uvědomil, o co jde, řekl, ‘Myslíš si, že bych toto dítě zabil? V našem náboženství se taková věc nečiní. Zabití člověka nespravedlivě nepatří k našemu chování a cti.’”

Den, na který byla polyteisty dohodnuta poprava Khubajba Ibn Adije a Zajda Ibn Dasinny, nadešel. Brzo ráno je polyteisté odvázali a vzali je na místo zvané Ta’nim, mimo Mekku. (Ta’nim leží 5-8 km od Ka’by. Zdejší hora se nazývá hora Ta’nim). Mekkaňané a významní polyteisté se tam shromáždili, aby pozorovali popravu. Byl tam velký dav lidí.

Polyteisté pro zajatce nachystali dvě šibenice. Když chtěli vzít Khubajba a svázat ho k šibenici, řekl, “Nechte mě, abych vykonal salat o dvou rakatech.“ Pustili ho a řekli, “Tam ho vykonej.“ Khubajb okamžitě začal s výkonem salatu, s bázní před Alláhem ta’ala. Shromáždění polyteisté, ženy a děti ho nadšeně pozorovali. Poté, co dokončil salat, řekl, “Walláhi, kdybyste si nemysleli, že salat prodlužuji ze strachu ze smrti, pokračoval bych v něm déle.“ Hadrat Khubajb ibn Adij byl prvním člověkem, který před svou popravou učinil salat o dvou rakatech. Když náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), uslyšel o vykonání salatu o dvou rakatech před jeho popravou, uznal to za vhodné.2 A tak se to stalo zvykem a sunnou.

Poté, co vykonal svůj salat, Hadrata Khubajba zvedli a svázali ho k šibenici. Jeho tvář odvrátili od qibly a natočili ji směrem k Medině. Následně řekli, “Opusti své náboženství! Pokud tak učiníš, propustíme tě!“ On odpověděl, “Walláhi, neučiním tak! I kdyby mi byl nabízen celý svět, Islám bych neopustil!“ Polyteisté, kteří obdrželi tuto odpověď, řekli, “Chtěl bys, aby v tuto chvíli na tvém místě byl Muhamed, aby byl zabit místo tebe? Pokud odpovíš ano, propustíme tě a budeš moci v klidu sedět ve svém domě!” Khubajb řekl, “Nikdy bych nesvolil k tomu, aby bylo ublíženo byť jen vlasu Muhamedovu ‘alejhis-salam!“ Polyteisté si z něho začali utahovat a smát se, a řekli, “Ó, Khubajbe! Opusti Islám! Pokud tak neučiníš, my tě zajisté zabijeme!“ Khubajb jim odpověděl, “Pokud jsem na cestě Alláhově ta’ala, toho, že budu zabit, se ani trochu neobávám.“

Po tomto se Khubajb pomodlil, “Ó, můj Alláhu! Nevidím zde žádné jiné tváře, než tváře nepřátel. Ó, můj Alláhu! Předej Svému Rasúlovi můj pozdrav. Informuj Rasúla o tom, co se nám děje!” a řekl, “Assalámu ‘alejka ja Rasúlalláh.” V době, kdy Khubajb říkal tuto modlitbu, náš milovaný Prorok seděl se Svými Ašaby al-kiram. Zajd ibn Haritha vyprávěl: “Jednoho dne, když Rasúlulláh seděl se Svými Ašaby, řekl, ‘Wa ‘alejhis-salam.’ Ašabové al-kiram se zeptali, ‘Ó, Rasúlulláh! Komu je tento salam odpovědí?‘ On odpověděl, ‘Je to odpověď na salam vašeho bratra Khubajba. Džabrail (‘alejhis-salam) mi předal Khubajbův salam.’”3

Kurajští polyteisté se kolem Khubajba shromáždili a pobízeli mladé, aby ho napadli svými oštěpy, slovy, “Toto je muž, který zabil vaše otce,“ a začali bodat do jeho těla. V tu chvíli se Khubajbova tvář otočila směrem ke Ka’bě. Polyteisté ji otočili směrem k Medině. Khubajb se pomodlil, “Ó, můj Alláhu! Pokud mě považuješ za dobrého služebníka, otoč mou tvář směrem ke qible.“ Jeho tvář se opět otočila směrem ke qible. Žádný z polyteistů nebyl schopen jeho tvář otočit jiným směrem, než ke Kábě. Mezitím, Khubajb recitoval báseň o tom, že bude umučen, obklopen svými nepřáteli. Když ho polyteisté začali mučit tak, že do něho zapichovali své oštěpy, řekl, “Přísahám při Alláhovi, že pokud budu zabit jako Muslim, nezáleží mi na tom, na kterou stranu upadnu. Neboť vždy to bude na cestě Alláhově ta’ala.”

Poté Khubajb proklel polyteisty, “Ó, můj Alláhu! Znič všechny kurajšské polyteisty! Rozpraš jejich komunitu! Vezmi si jejich životy, jeden po druhém, nedopusť, aby přežili!“ Když polyteisté tuto kletbu slyšeli, začali se velmi obávat a jeden z nich odtud utekl. Někteří z těch, kteří zůstali, začali házet své oštěpy jeden za druhým. Jeden z nich hodil svůj oštěp do jeho hrudi, kdy vyletěl z druhé strany, z jeho zad. Zatímco z jeho těla tryskala krev, stále visíce na šibenici, s posledním dechem řekl, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhamedan abduhu wa rasúluh,” a tak se stal Khubajb mučedníkem.4

Mrtvola Khubajba Ibn Adije (radijalláhu ‘anh) visela na šibenici po dobu čtyřiceti dní. Jeho tělo se nerozkládalo a nezapáchalo. Jeho krev neustále vytékala. Náš milovaný Prorok poslal Zubajra Ibn Awwama a Mikdada Ibn Aswada z Ašabů al-kiram, aby přinesli jeho tělo. Do Mekky přišli v noci, aby je nikdo neviděl. Khubajba vzali ze šibenice, položili ho na velblouda, a vyrazili do Mediny. Když se to dozvěděli polyteisté, vydali se za nimi ve velké skupině. Oba sahabijové společně položili mrtvolu na zem, aby se mohli bránit. Po chvíli viděli, jak se země rozevřela, pohltila mrtvolu, a zase se za ní zavřela. Poté pokračovali v cestě do Mediny. 

Zajda Ibn Dasinnu také svázali k šibenici, kterou připravili. Snažili se ho přinutit, aby opustil své náboženství. Nicméně, nedosáhli ničeho jiného, než že se Zajdova víra ještě více upevnila. Poté na něho začali střílet šípy. Nakonec byl Zajd umučen propuštěným otrokem Safwana Ibn Umajji, Nistasem.