NAŠEHO PÁNA, PROROKA

Důležitost, kterou náš Prorok kladl na čistotu a pořádek

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) kladl velkou důležitost na čistotu, pořádek a řád.

Rád začínal dělat věci z pravé strany, a pravou rukou.6 Avšak na toaletě používal Svou levou ruku.

Kdykoli to bylo možné, vše prováděl v lichých číslech.

Říkával, “Ti, jenž mají vlasy, měli by se o ně dobře starat!“

Jednou, když byl náš Prorok v masdžidu, přišel muž s rozcuchanými vlasy a neupravenými vousy. Náš milovaný Prorok řekl, “Nemáte trochu růžového oleje, aby si mohl upravit vlasy?“ a poté ukázal Svou rukou, že má ihned jít a upravit si vlasy a vousy. Když tak ten člověk učinil a vrátil se, náš Prorok řekl, “Co je lepší: když přijdete takto, nebo s neupravenými vlasy a vousy jako satan?“

I když byl na cestách, nosil u sebe olej v láhvi. Když si nanesl olej, nejdříve si dal na hlavu turban, který ještě omotal látkou. Takto nebyl olej vidět.

Náš Prorok si česal své vousy dvakrát denně.

Anas ibn Malik řekl, “Rasúl ‘alejhis-salam si často nanášel růžový olej na Své požehnané vlasy, a Své požehnané vousy si česal tak, že si je navlhčil vodou.“7

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), si Své požehnané vousy zastřihával trochu v celé délce a po stranách. Než odcházel na Páteční salat, vždy si zastřihl Svůj požehnaný knír a ostříhal si Své požehnané nehty. Muslimům také přikazoval, aby si své knírky zastřihávali.

Kdykoli se náš Prorok díval do zrcadla, chválil Alláha a říkal, “Ó, můj Alláhu! Tak jako jsi mne stvořil krásným, zkrášluj také můj akhlaq.“

Náš Prorok si nanášel na Své požehnané oči kohl třikrát každý večer před spaním. Nanášel si kohl třikrát na Své požehnané pravé oko, a dvakrát na Své požehnané levé oko. Říkával, “Nanášejte si kohl na své oči! Neboť očišťuje oči a zvyšuje růst vlasů (řasy).“8

Učenci Islámu uvádějí, že je přípustné, aby si muž aplikoval kohl pro léčebné účinky, avšak není to přípustné pro zkrášlení. Slova džamal (krása) a zinat (ozdobení) by se neměla zaměňovat. Džamal znamená odstranění nedostatků, ochrana důstojnosti, a ukazování požehnání s vděčností Alláhovi ta’ala. Ukazování požehnání pro předvádění se a chlubení se před druhými není džamal, ale kibr (arogance).

Náš Pán, Rasúlulláh, kladl velkou důležitost na používání miswaku (přírodní kartáček na zuby vyrobený z větviček z aragového stromu). Měl ho vždy u Sebe. Říkával, “Dělejte miswak z větviček z aragového stromu!“ Zanechává v ústech příjemnou vůni.

“Miswak je očistou úst, a spokojeností mého Rabba!“ Hadís aš-šarif

Náš Prorok řekl, “Je to má sunna, a také sunna proroků přede mnou!“

Náš Pán, Prorok, řekl:

“Kdyby to nebylo pro mou ummu obtížné, přikázal bych jim, aby použili miswak před každým salatem!“9
“Velmi vám doporučuji používat miswak!“
“Miswak je očistou úst, a spokojeností mého Rabba!“

První věcí, kterou náš milovaný Prorok dělal, když přišel do Svého domu, bylo, že si vyčistil Své požehnané zuby miswakem. Nikdy nešel spát bez Svého miswaku, a když se ráno vzbudil, nejprve si vyčistil zuby miswakem. Také si jím čistil Své požehnané zuby, když vstával na tahadžud (salat, který se vykonává po druhé části noci).10

Naše matka, Hadrat Aiše (radijalláhu ‘anha), řekla, “Nikdy se nestalo, ani v noci, ani ve dne, že by Prorok ‘alejhis-salam, po probuzení, nepoužil miswak před vykonáním abdastu!“

Ibrahim, syn našeho milovaného Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), zemřel. Když byl pohřbíván, jedna z nepálených cihel byla nakřivo. Náš Prorok zakročil a upravil ji. Vysvětlil, že cihla nakřivo zesnulému neublíží, ani naopak, ale že On sám je neklidný, když je něco v nepořádku. 

Blažený dům našeho Pána, Proroka

Když si nechal náš milovaný Prorok postavit masdžid v Medině, nechal si u něho z cihel postavit dva přilehlé pokoje, a nechal je pokrýt datlovým dřevem a větvemi. Tyto dva pokoje, které se stavěly zároveň s Masdžidem aš-šarif, byly postaveny pro Aiši a Sawdu (radijalláhu ‘anhuma). Dveře od pokoje naší matky, Hadrat Aiše, směřovaly k cestě do masdžidu. A dveře pokoje naší matky, Hadrat Sawdy, směřovaly k bráně al-‘Uthmana, která byla třetí branou masdžidu. Neboť se Prorok oženil s dalšími ženami, počet pokojů se zvyšoval, nakonec jich bylo devět. Další pokoje byly postaveny mezi pokojem Hadrat Aiše a qiblou. Některé pokoje byly postaveny z nepálených cihel, a některé z kamene. Některé byly postaveny z datlových větví (v Bagdádském stylu), kdy omítka byla udělána hliněnou maltou, a střecha byla udělána z datlových větví. Hasan ibn Abi’l-Hasan (radijAlláhu ‘anh) řekl, “Když jsem byl mladistvý, šel jsem do domu Rasúlulláha, kde jsem dosáhnul a sáhnul jsem si na strop. Strop Rasúlulláhova pokoje byl jen pokrývka tenké látky, natažena přes cypřišový nebo jalovcový kmen.“

Podle Imáma al-Bukhariho, “Na dveřích Rasúlulláhova domu nebyl kruh pro zaklepání, takže se klepalo koncem luku.“ 

Muhamed ibn Khilal a Ata-ul’Khorasan viděli pokoje manželek našeho Proroka a řekli, že byly postaveny z datlových větví a závěsy byly udělány z černých vlasů, stejně jako dveře. 

Podle toho, co viděl Dawud ibn Qajs, šířka každého pokoje mezi dveřmi a boční stěnou pokoje byla okolo 6-7 zra’11 a vnitřní délka byla zhruba 10 zra’ (4,8 m).

V den, kdy byl v Medině předčítán dopis Chalífy Abdulmalika, o vyvlastnění pokojů patřících manželkám našeho Pána, Proroka, a jejich zařazení do masdžidu, mnoho lidí nebylo schopno zadržet své slzy, a lidé z Mediny plakali stejně jako v den, kdy náš Prorok zemřel.12

Sa’id ibn Musajjab vyjádřil svůj smutek slovy, “Přísahám při Alláhovi, tak moc si přeji, aby byly ponechány tak, jak byly! A tedy, mladiství v Medině, a ti, jenž do Mediny přicestovali odjinud, by mohli vidět, s čím byl Rasúl ‘alejhis-salam ve Svém životě spokojen, a lidé by již neprahli po velkém majetku, a nechvástali by se jím.“

Chování našeho Pána, Proroka, doma

Hadrat Husajn vyprávěl, “Zeptal jsem se svého otce na to, co náš Pán, Prorok, dělá doma. Můj otec odpověděl následovně:

Od chvíle, kdy vkročil do Svého domu, rozděloval si náš Pán, Prorok, Svůj čas na tři části: uctívání Alláha, starost o domácnost, a Své osobní záležitosti. Čas, který měl pro Sebe, rozděloval mezi Sebe a ostatní. V tomto čase s Ním trávili čas pouze významní sahabijové. Sdílel s lidmi náboženské záležitosti skrze ně, a nikdy si nenechával informace související s lidmi pro Sebe.

Bylo zvykem našeho Pána, Proroka, že rozděloval čas, který měl pro Svou ummu, mezi lidi ctnostné, podle jejich náboženské nadřazenosti, a podle toho si je k Sobě zval. Někteří z nich se ptali na jednu věc, jiní na dvě, a jiní zase na mnoho.

Náš Pán, Prorok, jim vyjasňoval náboženské záležitosti, odpovídal na jejich otázky, a poté říkal, ‘Ti, jenž jsou zde, by měli tyto informace předávat těm, jenž zde nejsou! Klaďte mi otázky těch, jenž nemohli přijít. Zajisté, v den kijámetu, Alláh zpevní nohy těch, jenž mi sdělují potřeby druhých, na Mostě Sirat!‘

Nic jiného nebylo zmiňováno nebo vyjadřováno, v přítomnosti našeho Pána, Proroka. A On by ani od nikoho nic jiného nepřijal.

Ti, jenž za naším Pánem, Prorokem, chodili, přicházeli hledat poznání, a odcházeli jako skvělí učenci, poté, co zakusili potěšení v poznání, a stávali se v této oblasti autoritami!”

Chování našeho Pána, Proroka, mimo domov

Hadrat Husajn se zeptal svého otce na chování našeho Pána, Proroka, mimo domov. On odpověděl následovně:

Pán vesmíru venku nehovořil. Hovořil pouze tehdy, když byla Jeho

“Nejím, když se o něco opírám.“ Hadís aš-šarif

slova prospěšná Muslimům, pro vytvoření pouta mezi nimi, a aby je zbavil nesvárů a hořkosti.

V každém kmenu vybíral člověka s nejlepším charakterem a morálkou, a poctil ho tím, že ho učinil guvernérem jeho lidu. 13 Chránil lidi od špatných lidí a újmy; Sám se takovým situacím vyhýbal. Nikdy neodepíral Svou usměvavou tvář, a krásnou povahu.

Pokud neviděl Své Ašaby, poohlížel se po nich a ptal se, jestli se mezi nimi něco neděje. Chválil a podporoval laskavost, a kritizoval a oslaboval špatnost. Vše, co činil, prováděl s mírou a důsledně. Nezdráhal se varovat Muslimy, když měl starost, že upadli do ghaflatu (nedbalost). Nikdy nepřeháněl.

Náš Pán, Rasúlulláh, měl dokonalé vlohy pro ibadat. Neporušoval práva, a ani neselhával v plnění souvisejících povinností. Ti v Jeho blízkosti, byli nejpožehnanějšími lidmi. 

V Jeho očích, nejnadřazenější z Jeho Ašabů byli ti, jejichž rady byly nejkomplexnější, a mezi nejvýše postavenými byli ti, jenž byli nejlaskavější a nejnápomocnější k potřebným. Pán vesmíru si nikdy nesedal nebo nestoupal bez zmínění Alláhova jména.

Na shromážděních pro Sebe neměl vyhrazené místo, a zakazoval tak činit. Kdykoli usedal se skupinou lidí, bez ohledu na to kde, nevybíral si nejlepší místo. Raději si sedal na konci shromáždění, a Muslimům přikazoval, aby to respektovali.

Věnoval se všem, kteří s Ním seděli, a choval se k nim takovým způsobem, že si všichni z nich mysleli, že oni jsou v Rasúlulláhových očích těmi nejdůležitějšími. Byl s těmi, jenž s Ním seděli, a s těmi, jenž přicházeli s požadavky, velmi trpělivý, a zůstával až do doby, než všichni odešli.14

Když od Něho někdo něco žádal, tyto žádosti neodmítal; buďto dal, co se po Něm žádalo, nebo s nimi, než odešli, promluvil sladkými slovy. Jeho krásná morálka byla tak velká, že se dotýkala všech okolo.

Stal se jejich soucitným otcem. Co se týče práv, všichni si byli v Jeho očích rovni. Náš Pán, Prorok, byl na shromážděních zdrojem vědění, skromnosti, trpělivosti, a důvěry.

V Jeho přítomnosti nikdo nezvyšoval hlas, nikdo se navzájem neobviňoval, a nikdo neprozrazoval chyby a nedostatky druhého. Všichni v blízkosti Pána vesmíru si byli rovni, a jejich nadřazenost vycházela pouze z taqwy (vyhýbání se haram věcem). Všichni byli pokorní.

Starým prokazoval úctu, a mladým prokazoval soucit a milosrdenství. Dával přednost potřebným před ostatními, a snažil se jejich potřeby naplnit. Ochraňoval staré lidi, a cizince, kteří přicestovali.

Náš Pán, Prorok, se vždy usmíval a měl mírnou povahu. Byl velmi ochranářský a odpouštějící. Neměl zatvrdlé srdce. 

S nikým se nehádal. Nikdy na nikoho nekřičel, ani neříkal špatná slova. Nikdy nikomu nic nevyčítal. Nebyl lakomý. Přivíral oči před tím, co se mu nelíbilo. Nebral naději těm, co v něco doufali, ani neprojevoval Svou nespokojenost.

Náš Pán, Rasúlulláh, se zdržoval tří věcí:

- Hádání se s lidmi

- Přespřílišné mluvení

- Zabývání se zbytečnými a marnými věcmi

Ve třech věcech ponechával záležitosti ostatních na nich samotných:

- Nikdy nikoho neobviňoval, ani před nimi, ani za jejich zády

- Nepátral po chybách a nedostatcích ostatních

- Nikdy druhým neříkal něco, co by nebylo zdrojem thawabů, nebo nebylo pro ně prospěšné

Když náš Pán, Prorok, hovořil, ostatní byli zticha, a ani se nehýbali, jakoby jim na hlavách přistáli ptáci, a až tehdy, když s proslovem skončil, řekli, co měli na srdci, avšak nikdy se v Jeho přítomnosti nehádali.

Když někdo hovořil s naším Pánem, Prorokem, ostatní zůstávali zticha, až do konce jejich konverzace. V očích našeho Pána, Rasúlulláha, nebyl rozdíl mezi těmi, jenž hovořili jako první, a těmi, jenž hovořili jako poslední. 

Když se v Jeho přítomnosti někdo něčemu smál, On se smál s ním, a když byli lidé něčím ohromeni, On tím byl ohromen také.

Toleroval nezdvořilost, zraňující slova, a otázky cizinců, kteří k Němu přišli, aby takto mohl být příkladem pro Své Ašaby.

Náš Pán, Prorok, řekl, “Když vidíš někoho potřebného, žádajícího o to, co potřebuje, pomoz mu v získání toho, co potřebuje!“

Náš Pán, Prorok, nepřijímal neoprávněnou chválu. Nikdy nepřerušoval něčí proslov, pokud ten člověk neporušoval práva někoho jiného. Když někdo porušoval práva druhého, buďto ho přerušil a přikázal mu, aby to napravil, a nebo z místa odešel. Pán vesmíru zůstával zticha ze čtyř důvodů: hilm (mírnost, šetrnost), hazar (zdrženlivost), taqdir (souhlas), a nebo tafakkur (hluboké přemýšlení; ponaučení z věcí, které Alláh ta’ala stvořil).

Jeho taqdir byl ihned vidět ve způsobu, jak se k ostatním choval, a naslouchal jim, bez rozdílu.

Jeho tafakkur byl zřejmý z toho, jak přemýšlel nad světskými záležitostmi a áchirou.

Nashromáždil v Sobě hilm a trpělivost. Nic z tohoto světa Ho nemohlo rozzlobit. 

Co se týče hazaru, měl v Sobě čtyři kvality:

- Vybíral to nejlepší k následování.

“Když se setkají dva Muslimové, řeknou si salam a vykonají musafahu, je jim odpuštěno předtím, než se rozejdou!“
Hadís aš-šarif

- Vyhýbal se špatným věcem, aby se jim lidé také vyvarovali.

- Soustředil se na věci, které byly pro Jeho ummu prospěšné.

- Měl nadšení z věcí, které Jeho ummě přinášely dobro na tomto světě a v áchiře.

Pán vesmíru nikdy na nic neřekl, “Ne!“ Když byl požádán, aby udělal něco, co Sám chtěl, odpovídal, “Dobře!“ a když byl požádán, aby udělal něco, co udělat nechtěl, zůstal zticha, a z toho bylo porozuměno, že to učinit nechtěl.

Usiloval o blaho všech, na tomto světě, i v áchiře. Během ghazy, když Ho žádali, aby se pomodlil za zničení nevěřících, řekl, “Nebyl jsem poslán, abych proklínal lidi, nebo abych jim způsoboval utrpení. Byl jsem poslán, abych činil dobro vůči všem, a aby lidé mohli dosáhnout míru.“

Ve 107. ajatu Súry al-Anbija je uvedeno, v maalu, “Poslali jsme tě jako milosrdenství, požehnání pro bytosti.“ Proto také vždy usiloval o dobro všech.

Podle toho, co vyprávěl Anas ibn Malik, když se náš Pán, Prorok, s někým setkal, učinil musafahu15, a dokud ten člověk neodtáhnul svou ruku, On Svou ruku také neodtáhnul, a dokud ten člověk od Něho neodvrátil svou tvář, On Svou tvář od něho také neodvrátil.

A opět, Anas ibn Malik vyprávěl, “Zeptali jsme se našeho Pána, ‘Ó, Rasúlulláh! Měl by se někdo z nás klanit před někým jiným?‘ On odpověděl, ‘Ne!‘ Poté jsme se zeptali, ‘Měli bychom se objímat?‘ a On řekl, ‘Ne! Ale vykonávejte musafahu!‘“16

Hadrat Bara ibn Azib vyprávěl, že náš Pán, Prorok, řekl, “Když se setkají dva Muslimové, řeknou si salam a vykonají musafahu, je jim odpuštěno předtím, než se rozejdou!“ 

Pán vesmíru byl vždy velmi přemýšlivý. Byl déle potichu, než hovořil. Rasúlulláh nemluvil zbytečně. Zmiňoval Alláhovo jméno na začátku Svých slov, i po skončení. 

Když hovořil, používal krátká a stručná slova. Rasúlulláhova slova byla vždy pravdivá a vhodná. Nepoužíval ani příliš, ani málo slov. 

Nikdy nezlomil ničí srdce, ani se na nikoho nedíval svrchu.

Náš Pán, Rasúlulláh, se nezlobil kvůli světským záležitostem. Nicméně, když někdo porušoval právo, neuklidnil se, dokud nebylo dosaženo spravedlnosti.

Nikdy se nezlobil, ani se nemstil kvůli Sobě. Když na něco ukazoval, ukazoval Svou celou rukou, nikdy jen prstem. Když byl něčím překvapen nebo ohromen, obracel Svou ruku tak, že když Jeho dlaň mířila k nebi, obrátil ji směrem dolů, a když mířila směrem dolů, obrátil ji k nebi. Když hovořil, gestikuloval, a poklepával dlaní Své požehnané pravé ruky na vnější stranu Svého palce na levé ruce. Když se rozzlobil, ihned se zklidnil a nedával to najevo. 

Když byl veselý a v klidu, zavíral Své požehnané oči. Jeho smích byl úsměvem. Když se usmíval, Jeho požehnané zuby vypadaly jako perlové korálky.17

Když dělal dobré skutky, rád začínal z pravé strany,
Po výkonu abdastu, rychle se zahalil, ta fontána štědrosti.
Lehával na Své pravé straně, a otáčel Svou tvář ke qible,
S každým dechem cestoval neviditelným vesmírem, ta fontána štědrosti.
Jeho postel a polštář byly z kůže, plněny vláknem,
Když v noci ulehl, jen trochu spal, ta fontána štědrosti.
Jeho oči spaly, avšak Jeho srdce bdělo, bylo u Svého Rabba,
Odjakživa, Jeho krásou byl ohromen, ta fontána štědrosti.

Uléhání ke spánku našeho Pána, Proroka

Když se náš Pán, Prorok, chystal spát na Své posteli, lehával si na Svou pravou stranu, Svou požehnanou pravou ruku si pokládal pod Svou požehnanou pravou stranu tváře, a poté se modlil následovně:

“Ó, můj Alláhu! Oddal jsem se Tobě. Natočil jsem Svou tvář k Tobě. Svěřuji Ti svou práci. Opírám si o Tebe svá záda (spoléhám se na Tebe). Obávám se Tvého trestu, a doufám v Tvé milosrdenství. Není jiného útočiště, než je Tvé milosrdenství. Jen před Tvým trestem, budeme potřebovat pomoci. Útočiště lze hledat pouze ve Tvém milosrdenství, a pouze skrze Tvé milosrdenství, člověk může být zachráněn. Věřím ve Tvou Knihu, kterou jsi seslal, a ve Tvého proroka, kterého jsi poslal.

Ó, můj Rabbi! S Tvým jménem uléhám. Pokud si vezmeš a ponecháš si mou duši, prokaž jí Své milosrdenství! Pokud ji ponecháš, ochraňuj ji, tak jako ochraňuješ Své zbožné služebníky! 

Ó, můj Alláhu! Zemřu s Tvým jménem, a budu vzkříšen s Tvým jménem. Nechť Alláh, jenž nám poskytuje obživu, naplní všechny naše potřeby, a nechť je nám útočištěm! Je mnoho těch, kteří nemají nikoho, kdo by naplnil jejich potřeby, a poskytl jim útočiště! Ó, můj Alláhu! Ochraň mě od Tvého trestu, v den, kdy k Sobě shromáždíš Své služebníky.”

“Ó, můj Alláhu! Ty jsi pre-věčný! Není nic, co by existovalo před Tebou! Ty jsi věčný! Není nic, co by existovalo po Tobě! Ty jsi zřejmý! Není nic, než Ty!”

Když se vzbudil, modlil se následovně: “Není boha, kromě Tebe! Vyslovuji Tvé jméno a chválím Tě, říkám, že nemáš žádný nedostatek. Ó, můj Alláhu! Žádám Tě o odpuštění mých hříchů, a o Tvé milosrdenství. Chvála Alláhovi, jenž nás vzkřísil

“Získejte Alláhův ta’ala akhlaq!“
Hadís aš-šarif

po smrti. V den kijámetu, k Němu se navrátíme!18” Poté se modlil slovy, “Ó, můj Alláhu! Rozšiřuj mé vědění! Nedovol, aby se mé srdce odchýlilo poté, co jsi mi ukázal správnou cestu! Zahrň mě milostí ze Své všemohoucí přítomnosti! Neboť Ty jsi ten, jenž je nejmilostivější!”

Hadrat Bara ibn Azib vyprávěl: Pán vesmíru mi řekl, “Než půjdeš tam, kde se chystáš spát, vykonej abdast, stejně jako před salatem! Pak si lehni na pravou stranu a řekni, ‘Ó, můj Alláhu! Tobě se oddávám. K Tobě otáčím svou tvář. Tobě svěřuji svou práci. O Tebe si opírám svá záda (spoléhám se na Tebe). Obávám se Tvého trestu a doufám ve Tvé milosrdenství. Není jiného útočiště, než Tvé milosrdenství. Jen před Tvým trestem, budeme potřebovat pomoci. Útočiště lze hledat pouze ve Tvém milosrdenství, a pouze skrze Tvé milosrdenství, člověk může být zachráněn. Věřím ve Tvou Knihu, kterou jsi seslal, a ve Tvého proroka, kterého jsi poslal.’ Kdybys v tu noc zemřel, zemřel bys na cestě Islámu. Kdokoli řekne tuto modlitbu, a v tu noc zemře, zemře na cestě Islámu!”

Náš Pán, Prorok, řekl, “Pokud někdo vstane z postele v průběhu noci, a poté se vrátí do postele, měl by svou postel třikrát oprášit. Neboť nemůže vědět, co se v mezičase stalo, jestli něco nepřišlo a neusadilo se to na posteli.”

Abdulláh ibn Tahfa (radijalláhu ‘anh) z Ašabů as-Soffa řekl: Když jsem spal v masdžidu, před ranním salatem, na břichu, tj. tváří dolů, někdo se mě dotknul Svou nohou.

- “Kdo je to?“ zeptal se. 

- “Já jsem Abdulláh ibn Tahfa,” řekl jsem. Poté jsem si uvědomil, že to byl Pán vesmíru! Ihned jsem se sebral.

- “Toto je pozice lehu, která se Všemohoucímu Alláhovi vůbec nelíbí!“ řekl.19

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), nestoupl na zem bez abdastu.

Nikdy nebylo vidět, že by náš Pán, Rasúlulláh, nevykonal abdast poté, co šel na toaletu.

Chůze našeho Pána, Proroka

Hadrat Hind ibn Abi Hala vyprávěl následovně: Při chůzi Pán vesmíru zvedal energicky Své nohy ze země. Nepohupoval se ze strany na stranu. Chodil s lehkostí a důstojně; dělal dlouhé kroky a trochu se při chůzi předkláněl, jakoby sestupoval z vyvýšeného místa. 

Když se otáčel, aby se podíval nějakým směrem, otáčel se celým Svým tělem.

Neohlížel se bezdůvodně.

Díval se více na zem, než na oblohu.

Když se díval na zem, díval se jen letmým pohledem.

Chodil za Svými Sahabijci.

Když se s někým potkal, byl první, kdo zdravil.

Hadrat Abu Hurajra vyprávěl následovně: Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by chodil rychleji, než Pán vesmíru. Když kráčel, bylo to jakoby Mu země projížděla pod nohama! Museli jsme vynakládat úsilí a namáhat se, abychom Ho mohli dohnat. Pána vesmíru chůze ani trochu nezmáhala.20

Jak náš Pán, Prorok, seděl

Většinou seděl na Svých kolenou. Také byl viděn, jak seděl s koleny nahoře, které si objímal Svýma rukama.21 Nikdy nenatahoval Své nohy oproti lidem v Jeho přítomnosti. Obvykle sedával čelem ke qible. 

Často pro Své hosty pokládal Svůj kabát na zem, aby si na něho mohli sednout. Někdy jim dával Svůj vlastní polštář. 

Hanzala ibn Hizjam řekl, “Šel jsem za naším Pánem, Prorokem, a viděl jsem Ho, jak seděl se zkříženýma nohama.“

Podle Džabira ibn Samury, po vykonání ranního salatu, náš Pán, Prorok, seděl se zkříženýma nohama na místě, kde vykonával salat, až do východu slunce.

Šarid ibn Suwajd řekl, “Náš Pán, Prorok, mě navštívil. V tu chvíli jsem seděl se svou levou rukou za zády, opíraje se o polovinu své dlaně. Pán vesmíru řekl, ‘Sedíš jako ti, jenž si zasloužili Alláhův ta’ala hněv (Židé)?’”

Abu Džuhajfa vyprávěl: Náš Pán, Prorok, řekl, “Nejím, když se o něco opírám.“22

Sedával se zkříženýma nohama, na kolenou, nebo s koleny nahoře,
Byl plný adabu, veřejně i v soukromí, ta fontána štědrosti.
K jídlu používal Své tři prsty, které si s chutí olíznul,
Vodu pil na třikrát, ta fontána štědrosti.
Miloval med, halwu, dýni, ocet a tharidské jídlo, avšak, 
Nikdy nejedl ječný chléb dosyta, ta fontána štědrosti.
Někdy si uvazoval k břichu kámen, neboť byl hladový,
Říkal, aby se mé srdce nechvělo, ta fontána štědrosti.
Po mnoho měsíců se v Jeho blaženém domě nezapálil oheň k vaření,
Spokojen, jedl datle a granátová jablka, ta fontána štědrosti.

Stolování našeho Pána, Proroka

Náš Pán, Prorok, řekl:

“Požehnání z jídla se získá vykonáním abdastu před jídlem, a omytím rukou po jídle!“23

“Pokud se něco stane člověku, který si před spaním neomyl

“Když někdo z vás bude jíst, měl by jíst svou pravou rukou. A když budete něco pít, měli byste pít svou pravou rukou. Neboť satan jí svou levou rukou, a pije svou levou rukou!“
Hadís aš-šarif

ruce od zápachu a mastnoty z masa nebo oleje, neměl by vinit nikoho, než sebe!“

“Požehnání jídla je uprostřed! Nezačínejte jíst zprostřed talíře, ale začínejte zkraje. Neboť požehnání sestupuje doprostřed jídla!“

Naše matka Hadrat Aiše uvedla: Pán vesmíru řekl, “Než začnete s jídlem, řekněte Bismilláhirrahmánirrahím a zmiňte jméno Všemohoucího Alláha. Pokud to zapomenete říct před jídlem, měli byste říci ‘Bismilláhirrahmánirrahím na začátku i na konci jídla!’”24

Podle Umajje ibn Mačšiho: Jeden muž jedl, aniž by řekl Basmala. Náš Pán, Prorok, si uvědomil, že ten muž neřekl Basmala a řekl mu, “Řekni, na začátku a na konci tohoto jídla, Bismilláhirrahmánirrahím!” Když ten muž řekl, “Bismilláhirrahmánirrahím,” náš Pán, Prorok, se usmál a řekl, “Satan jedl s tebou. Když jsi zmínil jméno Všemohoucího Alláha, satan vyzvracel vše, co měl ve svém břichu!”

Abdulláh ibn ‘Umar uvedl, že náš Pán, Prorok, řekl, “Když někdo z vás bude jíst, měl by jíst svou pravou rukou. A když budete něco pít, měli byste pít svou pravou rukou. Neboť satan jí svou levou rukou, a pije svou levou rukou!“25

Salamu ibn Akwovi řekl jeho otec: Když náš Pán, Prorok, uviděl muže z kmene Ašdža, jménem Busr ibn Raijul’ir, jak jedl levou rukou, řekl mu, “Jez svou pravou rukou!“ Ten muž zalhal, když řekl, “Nejsem schopen tak učinit, nemůžu jíst svou pravou rukou!“ Poté, náš Pán, Prorok, řekl, “Nechť toho nejsi schopen! Je to pouze jeho arogance a pýcha, které mu neumožňují jíst pravou rukou!“ Od té chvíle již tento muž nebyl schopen pozvednout svou ruku k ústům!26

Náš Pán, Prorok, řekl, “Alláh, jenž je Azízem a Džalilem, je zajisté spokojen se Svým služebníkem, který Ho chválí po jídle toho, co je jedlé, a po pití toho, co je pitné.“

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), sedával, a jedl jídlo, na zemi. Říkával, “Sedím jako Alláhův služebník a jím jako Alláhův služebník. Jsem pouhým služebníkem! Ten, jenž se odvrátí od mé sunny, není se mnou!“27

‘Umar ibn Abu Salama řekl, “Byl jsem dítětem, o kterého se staral Pán vesmíru. Když jsem jedl, měl jsem ruce v celém talíři. Pán vesmíru mi řekl, ‘Ó, synu! Pověz Basmala. Jez svou pravou rukou! Jez zkraje od sebe!‘28 Poté jsem vždy jedl, jak mi pověděl.”

Náš Pán, Prorok, nikdy neopovrhoval, ani neznevažoval, žádné jídlo. Nechválil jídlo, když Mu chutnalo, ani ho nesnižoval, když Mu nechutnalo. Když Mu jídlo chutnalo, snědl ho; když Mu nechutnalo, nejedl ho, ale nemluvil o tom. Vážil si i nejmenších požehnání, a žádné požehnání nesnižoval. 

Náš Pán, Rasúlulláh, neříkal uvař to nebo to. Jedl, cokoli zrovna měli.

Naše matka, Hadrat Aiše, vyprávěla, “Náš Pán, Prorok, přicházel a ptal se mě, ‘Máme nějaké jídlo?‘ a když jsem odpověděla, ‘Ne!’ on na to řekl, ‘Budu tedy držet půst!‘”29

Naše matka, Hadrat Aiše, vyprávěla, “Od doby, kdy náš Pán, Prorok, přijel do Mediny, do doby, kdy zemřel, nestalo se, že by v Jeho domácnosti bylo pšeničného chleba tři dny po sobě.30 Většinou měli k jídlu ječný chléb a datle, ale ne ve velkém množství. Náš Pán, Prorok, nejedl dva druhy jídla v jeden den; Nejedl chléb, když měl datle, a nejedl datle, když už měl chléb! Je to k pláči!”31

Náš Pán, Rasúlulláh, měl rád halwu a med, tharidský chléb, tharidské datle a zeleninové pokrmy. Když našemu Pánovi přinesli mléko, říkal, “V mléce jsou dvě požehnání.“32

Abdulláh ibn Abbas vyprávěl, “Khalid ibn Walid a já jsme šli s Pánem vesmíru do domu mé tety z matčiny strany, Majmuny bint Harith. Má teta se zeptala, ‘Dáte si mléko?‘

Pán vesmíru řekl, ‘Dobře!‘

Moje teta přinesla mléko v nádobě. Pán vesmíru si nádobu vzal a napil se z ní. Já jsem byl po Jeho pravé straně. Khalid ibn Walid seděl po Jeho levé straně. Rasúlulláh mi dal zbývající mléko v nádobě a řekl, 

‘Pij. Pokud chceš, nabídni to Khalidovi!‘

Řekl jsem, ‘Nikdy bych nikoho před sebou neupřednostnil, co se týče pití po tobě!‘ Poté, náš Pán, Rasúlulláh, řekl: ‘Ten, komu Alláh ta’ala poskytuje jídlo, by měl říct, Alláhumma barik lana fihi wa at’amna khairan minhu (Ó, můj Alláhu! Dopřej nám hojnosti v tomto jídle! Nechť je nám dopřáno ještě lepšího jídla)!

Ten, jemuž Alláh ta’ala dopřeje mléko, by měl říci, Alláhumma barik lana fihi wa zidna minhu, (Ó, můj Alláhu! Dej nám hojnost v tomto mléce, a nechť je nám navýšen jeho podíl!) Neboť kromě mléka, není nic jiného, co by nahrazovalo

“Ten, jenž jedl dosyta, zatímco byl jeho soused hladový, není dokonalým Mu’minem!” Hadís aš-šarif

jídlo i pití.’”33

Když Muslimové v Medině uviděli první úrodu datlí, přinesli ji našemu Pánu, Prorokovi. Náš Pán, Rasúlulláh, si je vzal do Svých rukou, a poté, co přednesl modlitbu hojnosti, zavolal nejmladší dítě, které uviděl, a dal mu ty datle. Říkal, “Pokud v domě nejsou datle, ta domácnost bude o hladu.“

Bylo také vyprávěno, že náš Pán, Prorok, řekl, “Ó, Abu Zare! Když budeš vařit maso, udělej hodně vývaru, a mysli na své sousedy, rozděl se s nimi.”34

“Ten, jenž jedl dosyta, zatímco byl jeho soused hladový, není dokonalým Mu’minem!”
“Uctívejte Alláha! Dělte se o jídlo! Šiřte salam, abyste mohli vstoupit do Džanny!“35
“Jídlo jednoho člověka, postačí pro dva. Jídlo pro tři, postačí pro čtyři. A jídlo pro čtyři lidi, postačí pro osm!“36

Hadrat Asma bint Abi Bakr vyprávěla: Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) radil vařit jídlo pod pokličkou, dokud nezmizí pára, a říkal, “Takto je ho nejhojněji!“

V době, kdy byla Mekka dobyta, náš Pán, Rasúlulláh, navštívil dům Hadrat Ummy Hani, dcery Jeho strýce z otcovy strany, Abu Taliba. Zeptal se, “Máš u sebe něco k jídlu?“ Hadrat Umm Hani řekla, “Ne! Je tu pouze strouhanka a ocet. Ale styděla bych se ti je nabídnout!” Náš Pán, Prorok, řekl, “Přines je. Dej je do vody. A přines také sůl!” Poléval si to octem, jedl a chválil Všemohoucího Alláha. “Ó, Ummo Hani! Jak krásnou přísadou je ocet! Dům s octem nikdy nezůstane bez přísad!”37

Jídával samotný chléb nebo s datlemi, ocet, ovoce, polévky, nebo si namáčel kousky chleba v olivovém oleji. Jídával kuře, králíky, velbloudy, antilopy, ryby, sušené maso a sýry. Měl rád maso z předních nohou. Jídával maso tak, že ho držel v rukou a okusoval ho. (Je přípustné ho krájet nožem.) Nejčastěji pil mléko, nebo jedl datle.

Z jídel měl nejraději skopové maso, masový vývar, dýni, dezerty, med, datle, mléko, smetanu, melouny, hrozny a okurky.38 

Když pil vodu, říkal Basmala, pil pomalu a na třikrát. Když dopil, řekl, “Alhamdulillah” a pomodlil se.

Náš Pán, Prorok, pil sladkou vodu, přivezenou z Bujutussukje. Tato voda byla vzdálena dva dny od Mediny.39 Když byl dotázán, “Jaký nápoj je nejvýtečnější?“ náš Pán, Prorok, odpověděl slovy, “Sladká, chlazená voda!“40

Náš Pán, Prorok, řekl, “Když budete něco pít, nevydechujte do sklenice.“ Tak jako zakázal vydechování na jídlo a pití, zakázal také jedení ze zlatých a stříbrných nádob. 

Když pil náš Pán, Prorok, vodu, během vypití sklenice vody se dvakrát nebo třikrát nadechnul a řekl, “Toto je prospěšnější a uspokojivější.“ A, “Když někdo z vás něco pije, neměl by to vypít na jeden dech.“ A, “Nepijte najednou na jeden nádech, jako velbloudi! Během pití se dvakrát nebo třikrát nadechněte! Před pitím řekněte ‘Bismillah’, a až již nebudete mít sklenici v ústech, řekněte ‘Alhamdulillah’!“41

Hadrat Nawfal ibn Mu’awija vyprávěl, “Pán vesmíru se během pití třikrát nadechoval. Nejprve zmiňoval jméno Všemohoucího Alláha, říkal, ‘Bismilláhirrahmánirrahím’, a končil chválou, slovy, ‘Alhamdulillah’.”42

Abu Umamat al-Bahili vyprávěl: Náš Pán, Prorok, řekl, “Když mi můj Rabb, jenž je Azízem a Džalilem, nabídnul, že přemění Údolí Mekky ve zlato, řekl jsem, ‘Ne! Ó, můj Rabbi! Dej, abych byl nasycen jeden den, a hladověl druhý. Když jsem hladový, dej, abych se k Tobě modlil a zmiňoval Tvé Jméno. Když jsem nasycen, dej, abych Tě chválil a děkoval Ti!’”43

Učení se znalostem stolování má přednost, před učením se znalostem uctívání.

Bylo Rasúlulláhovým zvykem, že si umýval ruce před, a po, jídle, a že jedl a pil pravou rukou. Před jídlem si nejdříve umývají ruce mladí, a po jídle si nejdříve umývají ruce starší.44

Je sunnou Rasúlulláha jedení z kraje talíře, a začínáním zkraje od sebe, a při sezení na levé noze mít zvednuté pravé koleno.

Člověk by neměl jíst, ani čichat k jídlu, které je příliš horké.

Náš Pán, Prorok, považoval nevhodné býti při jídle potichu. Je to zvykem uctívačů ohně. Měla by se vést veselá konverzace.

Začínání pokrmu se solí, a jeho zakončení solí, je Rasúlulláhovou sunnou, a je to léčivé.

Jeden z prvních bid’atů v Islámu je jedení dosyta. 

“Počátkem dobra je hlad. Počátkem zla je sytost.“
Hadís aš-šarif

Jedení masa každý den zatěžuje srdce. Andělé nemají rádi ty, kteří tak činí. Jedení příliš málo masa narušuje morálku. Jedení na sufře, tj. na ubrusu položeném na zemi, je dobrým zvykem. Sufra byla dříve z kůže. Je velmi dobré jíst zeleninu. Sufra bez zeleniny je přirovnávána ke starému muži bez moudrosti.

Imám Dža’far as-Sadiq řekl, “Ten, kdo chce mít velký majetek a mnoho dětí, měl by jíst hodně zeleniny!” Nejprve nechť se usedne u sufry, poté nechť je přineseno jídlo. Náš Prorok řekl, “Já jsem Alláhovým ta’ala služebníkem. Sedím na zemi, a jím, jako služebník.”45

Člověk by neměl jíst, dokud necítí hlad; člověk by měl přestat jíst, ještě než je plný (neměl by jíst příliš), a neměl by se smát, pokud se neděje něco úžasného. 

Náš Pán, Prorok, řekl, “Počátkem dobra je hlad. Počátkem zla je sytost.“ Čím více máme hlad, tím více je jídlo chutnější. Plnost způsobuje zapomnětlivost. Zaslepuje srdce a kazí krev, tak jako alkoholické nápoje. Hlad očišťuje mysl a rozjasňuje srdce.

Člověk by neměl jíst nebo pít společně s fasiqy (Muslimové, kteří otevřeně hřeší) a špatnými lidmi. 

Pokrmy by se měly vařit přikryté.

Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Jezte svou pravou rukou. Pijte svou pravou rukou.“ Je sunnou jíst třemi prsty. Náš Pán, Prorok, řekl, “Ó, Ali! Jez své jídlo třemi prsty, neboť satan jí jídlo dvěma prsty.“ Když jedl meloun, náš Prorok si vzal chléb do Své pravé ruky a meloun jedl Svou levou rukou. Chléb bychom měli lámat oběma rukama, ne jen jednou.46

Měli bychom jíst malá sousta a pořádně je rozkousat. U jídla se nedívejte okolo, ale raději na své jídlo a před sebe. Neotevírejte svá ústa příliš. Neotírejte si ruce o své oblečení. Otočte se dozadu, když kašlete nebo kýcháte.

Nesedejte si k sufře, ke které nejste pozváni. U sufry nejezte více, než ostatní. Když jste plní, pomodlete se, aby to nebylo použito ke konání hříchů. Myslete u toho na den kijámetu. Jezte se záměrem získání síly, pro vykonání ibadatů. I když jste hladoví, měli byste jíst pomalu. Starší by měli začít s jídlem jako první. Neobtěžujte ostatní tím, že jim budete říkat, “jez“ více než třikrát.

Náš Pán, Rasúlulláh, jedl málo a velmi kladl důraz na to, aby se nejedlo příliš. “Lidské srdce je jako úroda na poli. Jídlo je jako déšť. Tak jako příliš deště ničí úrodu, příliš jídla zabíjí srdce. Alláh ta’ala nemá rád ty, jenž jedí příliš a pijí příliš.“

Rasúlulláh doporučoval, aby byla jedna třetina břicha naplněna jídlem, a druhá třetina pitím. A třetí třetina má být ponechána prázdná pro vzduch. Nejlepší je jíst málo a spát málo. Přílišné přejídání je zdrojem nemoci, a když jíme málo, je to zdrojem uzdravení.

Host by neměl od hostitele očekávat nic víc, než chléb a sůl. Hostitel by měl hostu jídlo naservírovat, a měl by mu polít ruce vodou. Hostitel by měl jídlo, které hostovi chutná, vložit do jeho úst. Kousky jídla, které spadnou na čisté místo mohou být hostovi nabídnuty. Pokud je jídlo špinavé, mělo by být ponecháno kočkám nebo dalším zvířatům. Požehnání v takovém domě narůstá, a dokonce se dostává až ke vnukům. Pokud nejsou kousky jídla, které spadly, posbírány, satan je sní.

Je sunnou dojídat jídlo na talíři. Když do zbytků, jako jsou kompot nebo ajran (nápoj z jogurtu a vody), budete nalévat vodu, zamícháte to a vypijete, získáte za to mnoho thawabů. Je džaiz (přípustné) nechat zbytky na talíři nebo ve sklenici. Rasúlulláh rád dojídal zbytky jídel Muslimů.

Je Rasúlulláhovou sunnou čistit si zuby, po jídle, miswakem a párátkem. Je to udržování čistoty. Čistota posiluje imán. Po jídle je vyslovena modlitba za požehnání, milosrdenství a odpuštění pro hostitele. Poté se žádá o svolení odejít. A nyní by měl být zase hostitel pozván na jídlo. 

U jídla by se nemělo hovořit o hrozných a nechutných věcech. Neměla by se zmiňovat smrt, ani nemoc. Neměli bychom příliš upírat zrak na jídlo, které je přinášeno na stůl. Nemělo by se zvedat další sousto, dokud není to předchozí dojedeno. Nemělo by se odcházet od sufry, ani pro výkon salatu. Salat by měl být vykonán předtím.

Pokud by jídlo vychladlo nebo se zkazilo, a pokud je vhodný čas pro výkon salatu po jídle, může být jídlo snězeno před salatem. Až jsou talíře odneseny, vstaneme od sufry. Nemělo by se jíst po cestě, ve stoje, nebo při chůzi.

Neměli bychom chodit spát, když jsou naše ruce nebo ústa cítit masem. Ruce dětí by měly být také umyty. Neměli bychom chodit spát plní. Jídlo by se mělo kupovat podle toho, kolik je potřeba, a nemělo by se ho kupovat příliš, více, než je potřeba. Jinak je to israf (plýtvání). Nádoby na jídlo a pití by měly být zakryty. Člověk by se neměl sklánět a pít přímo z řeky nebo potoka. Neměli bychom pít z konve nebo džbánu, ani z rozbité části sklenice.

V létě bychom měli pít chlazené nápoje. Rasúlulláh měl rád chlazený šerbet. Voda zamzam se může pít ve stoje. Neměli bychom pít vodu na prázdný žaludek. Vodu bychom měli pít pomalu.

Náš Pán, Rasúlulláh, měl rád kaškak. Džabrail ‘alejhis-salam našeho Pána, Proroka, naučil, jak se vaří harissa, tj. kaškak. Harissa dodává lidem sílu. Všichni prorokové jedli ječný chléb. Rasúlulláh měl rád dýňový dezert, čočkovou polévku, zvěřinu, a skopové maso. Měl rád maso z nohou, prsou a plec z ovce. Velmi mu chutnala plec z mladé kozy. Maso z mladé kozy je velmi dobře stravitelné. Je vhodné pro všechny.47

Maso ze samce je lehčeji stravitelné, než maso ze samice, a červené

“Cibuli a česnek jezte vařené.“
Hadís aš-šarif

maso je lehčeji stravitelné, než bílé maso. Co se týče stravitelnosti a chuti, ovčí maso a kravské mléko jsou lepší. Nejlepší zvěřinou je srnčí maso. Králičí maso je halal. Náš Pán, Prorok, jedl králičí maso. Avšak, když se ho sní příliš, způsobuje to nadměrné močení a nespavost. Je vhodné pro všechny.

Drůbeží maso je dobré pro všechny. Z drůbežího je nejlepší kuřecí maso. Náš Prorok řekl, “Jak dobrým jídlem je ocet.“ Ocet je nejprospěšnějším jídlem. Datle jsou také jídlo, tj. mohou být jedeny s chlebem. Hrozny jsou obojím, jídlem i ovocem. Je sunnou jíst hrozny s chlebem. Je sunnou jíst datle v lichém počtu.

Je sunnou jíst rozinky, vlašské ořechy a mandle. Med je léčivý. Sedmdesát proroků se modlilo za požehnání z medu. Náš Pán, Rasúlulláh, měl velmi rád datle. Jedl datle společně s různými druhy melounů. Melouny čistí ledviny a pomáhají na bolest hlavy. Odčervují nás a posilují nám oči. Když jíme rýži, měli bychom říci Salawat aš-šarifa.

Náš Pán, Prorok, doporučoval jíst bob obecný i s lusky. Řekl, “Khabbatussawda, tj. černý kmín je úlevou od potíží.“ Jíst vlašské ořechy se sýrem je léčivé. Samostatně jsou škodlivé. Měly by být vždy jedeny společně s něčím jiným. Náš Pán si bral trs hroznů do Své levé ruky a jedl je Svou pravou rukou.48

Kdoule z našeho srdce odstraňuje úzkost. V každém druhu melounu a granátových jablkách je kapka vody z Džanny. Granátové jablko se má jíst samostatně a neměli bychom z něho plýtvat ani kapku. Granátové jablko napomáhá v léčbě palpitace. Posiluje žaludek. Šťáva z něho pročišťuje žlučník a pomáhá s problémy s konstipací. Fíky jsou zdravé pro srdce a trávicí trakt. 

Je Rasúlulláhovou sunnou jíst salátové okurky se solí, a vlašské ořechy s datlemi a medem.49 Náš Prorok vychvaloval baklažán a říkal, “Vařte ho s olivovým olejem.“

Také vychvaloval šruchu. Celer je dobrý pro paměť. Má diuretický účinek, napomáhá k tvorbě krve a mléka, a očišťuje játra. Al-kharšaf, tj. artyčoky rozpouštějí žlučové kameny, pročišťují krev, a jsou dobré pro aterosklerózu. Také zmírňují potní zápach.

Po příjezdu na venkov je dobré sníst syrovou cibuli. Neboť zvyšuje odolnost proti mikrobům. Když sníte celer po cibuli, odstraňuje zápach z cibule. Říká se, že routa obecná také odstraňuje nepříjemný zápach. Poslední jídlo, které Rasúlulláh jedl, obsahovalo cibuli. Říkal, “Jezte cibuli a česnek uvařené.“ Jejich zápach odpuzuje anděly. Ředkvičky mají diuretické účinky. Napomáhají trávení.

Vousy a vlasy našeho Pána, Proroka

Požehnané vlasy našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a Jeho vousy nebyly příliš kudrnaté, ani úplně rovné, byly přirozeně zvlněné. Jeho požehnané vlasy byly dlouhé. Míval ofinu, ale později si začal vlasy rozdělovat na strany. Někdy si nechával Své vlasy narůst, a někdy si je nechával zkracovat. 

Když se ptali Hadrata Anase ibn Malika na požehnané vlasy našeho Pána, Rasúlulláha, řekl, “Nebyly velmi vlnité, ale ani rovné, něco mezi tím. Co se týče délky, většinou je měl v polovině mezi ušima a rameny.“50

Hadrat Ibn Abbas řekl, “Náš Pán, Fakhr al-alam, si nechával Své požehnané vlasy padat do čela. Později si začal Své vlasy rozdělovat na strany.“51

Učenci řekli: “Rozdělování vlasů na dvě strany je sunnou našeho Pána, Fakhra al-kainat. Neboť to takto začal dělat později. Obojí je džaiz, nechávat si vlasy padat do čela, i rozdělování si vlasů na strany. Avšak rozdělování na strany je nadřazenější.“

Naše matka, Hadrat Aiše as-Siddiqa, řekla, “Požehnané vlasy našeho Pána, Proroka, byly nad džummou, a pod wafrou.”52 Když vlasy sahají po ramena, říká se tomu ‘džumma‘. A vlasům, které sahají po uši, se říká ‘wafra‘. Ve zkratce, podle toho, co Hadrat Aiše řekla, délka požehnaných vlasů našeho Pána, Rasúlulláha, byla pod ušima, ale nedosahovala po ramena, někde uprostřed.

Hadrat Qadi Ijad řekl, “Z těchto dvou vyprávění plyne následující: Jeho vlasy po stranách přesahovaly pod Jeho požehnané uši, a vlasy vzadu dosahovaly po Jeho ramena.“

Také se říká, “Důvodem pro to, že někdo popisoval, že Jeho vlasy dosahovaly po uši, a někdo zase, že dosahovaly po Jeho požehnaná ramena, je, že to někdy bylo tak, a někdy tak. Všechna tato vyprávění jsou pravdivá.“

Někdy si náš Pán, Prorok, nechával narůst Své požehnané vlasy po Svá ramena. A někdy si je zase nechával stříhat po ušní lalůčky nebo do středu Jeho požehnaných uší. 

Je sunnou pro muže si hlavu vyholit, nebo si nechat vlasy narůst, a česat si je do stran. Člověk by se měl přizpůsobovat situaci, zvykům a době. Zatočení vlasů (dredy), a zaplétání vlasů, je makruh. Je haram úplně holit obličej nebo holit vousy, kdy se muž podobá ženě, nebo holit si bradu, ale nechávat si vousy jen na tváři.

Hadrat Anas informoval o vzhledu požehnaných vousů našeho Pána, Rasúlulláha: V požehnaných vousích našeho Pána, Proroka, bylo jen trochu bílých vlasů. Počet bílých vlasů v Jeho vlasech a vousech nepřesahoval sedmnáct nebo osmnáct. 

Jednou Hadrat Abu Bakr Siddiq řekl, “Ó, Rasúlulláh, zbělel jsi (tvé vlasy).“ Náš Pán, Rasúlulláh, odpověděl, “Hud, Vakia, Mursalat, Naba’ (Amma yatasaalune) a Takwir (Iza’š-šamsu quwwirat) súry je zbělely.“53 Tj. myslel tím, že v těchto súrách se

“Alláh se odvrací od člověka, jenž se obléká pro slávu a okázalost, dokud od toho neupustí! V den kijámetu bude oděn v ponížení!“ Hadís aš-šarif

mnohokrát zmiňují podmínky pro Džannu a Džahannam. Mé vlasy a vousy zbělely ze smutku a zármutku, neboť přemýšlím nad tím, co bude s mou ummou. 

Amr ibn Šuajb uvedl, “Náš Pán, Rasúlulláh, si zkracoval obojí, šířku i délku Svých požehnaných vousů.“

Náš Pán, Prorok, řekl v hadísu aš-šarif, předaném Hadratem Tirmidhim, “Ten, jenž si nezastřihuje svůj knír, není jedním z nás.“54 V dalším hadísu aš-šarif řekl, “Nechávejte své vousy dostatečně dlouhé, a zastřihávejte si knírky.“55

Ibn al-Abdulhaqim řekl, “Knír by měl být zastřiháván často, ale vousy by se neměly zastřihávat příliš. Časté zastřihávání kníru neznamená jeho oholení.“

Hadrat Imam an-Nawawi řekl, “Správné zastříhávání knírku znamená, že se zastříhne tak, aby byly vidět okraje rtů. Nemá se holit, ale zastříhávat.“

Učenci pokládají za špatné, když je zastříhávána vrchní část knírku, ale také když jsou ponechány kraje kníru po stranách dolů.

Ibn al-‘Umar vyprávěl následovně: “Někdo řekl našemu Pánu, Rasúlulláhovi o Zoroastriánech. Náš Pán, Rasúlulláh, na to řekl, ‘Oni si nechávají narůst okraje knírků a holí si své vousy. Vy jednejte opačným způsobem.’”56

Podle učenců je sunnou zkracovat si knír na délku obočí.

Je sunnou nechat si vousy narůst na délku hrsti, a zastříhávat, co tuto délku přesahuje. Zastřihávání vousů na kratší délku, než je hrst, není kompatibilní se sunnou. Zastříhávání si vousů na kratší délku, než je hrst, se záměrem následovat sunnu, je bid’atem. Je to haram. Nechávat si narůst vousy je sunnou al-zawaid. V některých situacích může být džaiz, a nebo dokonce nezbytné, zcela si vousy oholit, pro výkon amru bil ma’ruf (vyučování Alláhových ta’ala přikázání a zákazů), pro zajištění živobytí, a aby se předešlo fitně (nepokojům). Toto mohou být důvody pro zanechání sunny, avšak nejsou to důvody pro dopuštění se bid’atu.

Oděv našeho Pána, Proroka

Nosil cokoli našel, pokud to byl vhodný oděv. Oblékal se do bezešvých oděvů vyrobených z pevných látek jako jsou ihram, také do zavinovacích oděvů, které si omotával kolem pasu, a nosil košile a džubba oděv. Tyto oděvy byly tkané z bavlny, vlny nebo zvířecích chlupů. Obvykle nosil bílé nebo zelené oděvy. V některých případech si také nechával oděvy ušít. Kvalitnější košile a džubba oděvy (dlouhé róby s dlouhými rukávy) nosil v Pátky a na Íd (náboženský svátek), když přijížděli cizí velvyslanci, a ve válečných časech. Jeho oděvy byly většinou bílé. Někdy se také oblékal do zelené, červené, nebo černé. Jeho oděvy Mu zakrývaly ruce až k zápěstí, a Jeho požehnané nohy do poloviny holení. 

Imám at-Tirmidhi (rahimahulláhu ta’ala) napsal ve své knize, Šamail aš-šarif, “Rasúlulláh rád nosil khamije, tj. košile. Rukávy Jeho košil dosahovaly po zápěstí. Jeho košile byly bez límců, a rukávy byly bez knoflíků. Boty měl kožené, s jedním provázkem a dvěma kibaly. Kibal je pásek, zašitý z jedné strany k provázku, a druhá strana je zašita vpředu bot. Tyto pásky vedou mezi dvěma prsty na nohou. 

Co se týče oděvů a bot, člověk by se měl přizpůsobovat zvykům v zemi, ve které žije. Odchýlení se od zvyků vede k popularitě, a té bychom se měli vyhýbat. Když Rasúlulláh přijel do Mekky, měl okolo Své požehnané hlavy omotaný černý turban.”

Omotával si šátek, obvykle bílý nebo černý, kolem Své hlavy ve stylu turbanu, a konce nechával viset mezi Svými rameny, o délce ruky. Jeho turban nebyl příliš velký, ani příliš malý, ale byl dlouhý zhruba tři a půl metru. Turban si omotával bez takke (čepec), a někdy zase nosil manšestrový takke bez turbanu.

Náš Pán, Prorok, měl oděv z pruhované jemenské látky zvaný Hibara, utkaný z bavlny a lněné nitě. Tento oděv měl velmi oblíbený.

Náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), měl také bílé oděvy. Náš Pán říkával, “Mezi vašimi oděvy, noste ty bílé! Ať se ti, co jsou naživu, oblékají do bílého. Zabalte mrtvé do bílého rubáše! Neboť tento oděv je vaším příznivým a dobrým oděvem!“57

Náš Prorok byl také viděn v zeleném oděvu. Hadrat Abu Rimsa řekl, že viděl našeho Proroka ve dvoudílném zeleném oděvu, který měl vrchní část a spodní část.58

Náš Prorok také nosil barevný oděv zvaný Hulla (druh oděvu o dvou částech). Hadrat Bara ibn Azib řekl, “Nikdy jsem neviděl nikoho krásnějšího, než Rasúlulláha, z těch, jenž nosí (barevný) červený oděv hulla, a jejichž vlasy dosahují po ušní lalůčky!“59

Náš Prorok měl červený oděv džubba, který nosil v Pátky a Íd. 

Náš Prorok měl také jemenský oděv džubba. Během výprav nosil náš Prorok oděv džubba s úzkými rukávy, který byl vyroben v Damašku.

Ve válečných časech, při střetu s nepřáteli, náš Prorok nosil oděv džubba, který byl vyroben z látky Tajlasan, kterou nosili íránští šáhové. Na límci tohoto oděvu byl atlas (saténová látka se zlatými a stříbrnými nitěmi), a tento atlas byl také na lemování na

“Cítím vánek milosrdenství, vanoucí z Jemenu.“
Hadís aš-šarif

obou otevřených stranách sukně vpředu a vzadu, a na lemování na rukávech. Tento oděv džubba, který měla Hadrat Aiše až do své smrti, později převzala Asma bint Abi Bakr. Voda, ve které se pral tento oděv džubba, který dříve nosil náš Prorok, se používala pro koupel nemocných, kteří se po této koupeli uzdravovali.60

Džubba, která byla kořistí z Ghazy u Dumatu’l-džandalu, připadla našemu milovanému Proroku. Tento oděv byl vyroben z tkaniny atlas, s útkem utkaným ze saténu. Byl vyšívaný zlatou nití, se vzorem palmového listu. Náš Prorok, oděn v této džubbě, vystoupil na minbar, posadil se, a beze slov zase z minbaru sestoupil. Ašabové al-kiram si na ten oděv sahali, prohlíželi si ho, a obdivovali jeho krásu. Náš Prorok se zeptal, “Jste jeho krásou okouzleni? Líbí se vám velmi?“ Oni odpověděli, “Nikdy jsme neviděli krásnější oděv!“ Náš Prorok řekl, “Přísahám při Alláhovi, jenž mne udržuje naživu, ubrousky Sa’da ibn Mu’aze v Džanně jsou mnohem krásnější, než to, co vidíte zde!”

Náš Pán, Prorok, řekl, “Alláh se odvrací od člověka, jenž se obléká pro slávu a okázalost, dokud od toho neupustí! V den kijámetu bude oděn v ponížení!“

A opět, řekl, “Alláh obleče v den kijámetu ty, co se oblékají pro slávu a okázalost, do stejného typu šatů. Poté ty šaty zapálí!“

Sahl ibn Sa’d řekl, “Žena přinesla burdu61, jejíž kraje sama utkala. Řekla, ‘Ó, Rasúlulláh! Utkala jsem to vlastníma rukama a přinesla jsem ti to jako dárek.‘ Náš Pán, Rasúlulláh, její dar přijal. Přišel k nám oblečen do této burdy. Někdo z džama’atu se Jeho oděvu dotkl a řekl, ‘Ó, Rasúlulláh! Snad není krásnější burdy, než je tato! Daroval bys mi ji?‘ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, ‘Dobře!‘ Promluvil k nám v masdžidu, a poté šel domů. Nechal tu burdu zabalit a poslal ji tomu člověku. Džama’atové toho člověka pokárali slovy, ‘To, co jsi udělal, nebylo správné! Požádal jsi o něco, co měl Rasúlulláh na sobě a potřeboval to! I když víš, že Rasúlulláh neodmítne a neodvrátí se od nikoho, kdo Ho o něco žádá!‘ Ten člověk řekl, ‘Přísahám při Alláhovi, že jsem o to nepožádal, abych to mohl nosit. Chtěl bych to mít jako rubáš, až zemřu!’ A vskutku, ta burda byla jeho rubášem v den, kdy zemřel.”62

Náš Prorok také nosil černý vlněný oděv. Naše matka, Hadrat Aiše, řekla, “Tento černý vlněný oděv byl vyroben pro Rasúlulláha ‘alejhis-salam. Když se v tomto oděvu spotil, ucítil zápach vlny. Okamžitě tento oděv vyhodil, neboť měl rád pouze hezké vůně.“

Náš Pán, Prorok, schvaloval pouze kaftan sukně, které byly dostatečně dlouhé, tedy v délce do poloviny nohou, nebo trochu níže, ke kotníkům. Nesměly být delší, než po kotníky, aby je člověk netahal za sebou po zemi. Řekl, že v den kijámetu se Všemohoucí Alláh nebude dívat milosrdně na muže, který za sebou arogantně táhl svůj kaftan po zemi.

Jednoho dne, náš Pán, Prorok, řekl Hadratu Džabiru ibn Sulajmovi, “Uprav si délku sukně svého kaftanu do poloviny nohou! Pokud to není možné, uprav ji ke kotníkům! Vyvaruj se délky větší, než po kotníky, abys svůj kaftan netahal po zemi! Neboť toto je znakem arogance!“ Proto si Abdulláh ibn ‘Umar (radijalláhu ‘anh) nechal zkrátit svůj kaftan do poloviny nohou.63

Náš Pán, Prorok, měl košili utkanou z látky z jednoduché bavlněné příze.

Naše matka, Hadrat Aiše vyprávěla: Hadrat Abu Džahm daroval našemu Pánu, Prorokovi sadždžadu (koberec pro salat) s motivy. Jednoho dne, když Rasúlulláh na tom sadždžadě vykonával salat, motivy zaujaly Jeho pozornost. Poté, co dokončil salat, řekl, “Odnes to k Abu Džahmovi. Rozptýlilo mě to během salatu. Řekni mu, ať mi přinese nějaký bez motivů, prostý.“

Neboť zemina v Medině je vlhká a neúrodná, tato sadždžada byla položena na požehnaný hrob našeho Proroka, když zemřel.

Hirka aš-šarif, kterou poslal Hadratu Waisalu Qaranimu

Uwais ibn Amir Qarni (radijalláhu ‘anh) byl významnou osobou mezi Tabiiny (skvělí Muslimové, kteří se setkali s Ašaby al-kiram). Pocházel z vesnice Qarn, z Jemenu.

Poté, co se stal Muslimem, až do konce života, byl spalován láskou k našemu milovanému Prorokovi (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a ani na chvíli nezapomínal na svého Rabba. Dosáhl takového stupně služby k Alláhovi, že jeho každá chvíle, každá činnost, a každé slovo, byly lekcí a radou lidu. Nebyl nikým zraněn, a ani nikoho nezranil. Jeho důležitými kvalitami byly jeho láska k našemu Pánu, Prorokovi, jeho pravidelné ibadaty vykonávané srdcem a duší, a jeho úcta ke své matce. Svou matku opečovával a obdržel od ní mnoho modliteb. Díky jeho lásce k našemu milovanému Prorokovi, a jeho oddanosti k Islámu, ho náš Pán vychvaloval. 

Čas od času, náš Pán, Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), otáčel Svou požehnanou tvář směrem k Jemenu a říkal, “Cítím vánek milosrdenství, vanoucí z Jemenu.“ A říkal, “V den kijámetu, Alláh ta’ala stvoří sedmdesát tisíc andělů v podobě Uwaise, a oni Uwaise vezmou s sebou do Arasatu. Půjde do Džanny, a nikdo kromě těch, které Alláh ta’ala bude chtít (informuje), nebude vědět, který je Uwais.” Když řekl, “V mé ummě je člověk, který se bude v den kijámetu přimlouvat za tolik lidí, kolik je vlasů na ovcích kmenů Rabi’a a Mudar,” Ašabové al-kiram se zeptali, “Ó, Rasúlulláh, kdo je to?“ On odpověděl, “Jeden z Alláhových služebníků.“ Oni řekli, “My všichni jsme služebníky, jak se jmenuje?“ A On odpověděl, “Uwais.“ Poté se zeptali, “Odkud pochází?“ Rasúlulláh odpověděl, “Pochází z Qarnu.“ Když se zeptali, “Potkal se s tebou?“ On odpověděl, “Neviděl mě svýma dvěma očima.“ Oni řekli, “Jak zvláštní, že tě miluje tak moc, ale nespěchá k tobě, a není ti k službám.“ Rasúlulláh na to odpověděl, “Ze dvou důvodů: Prvním je, že je zcela ponořen ve svém duchovním stavu. Druhým je jeho oddanost mému náboženství. Má

“Ja Rabbi! Kvůli této Hirce aš-šarif, kvůli našemu milovanému Prorokovi (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), odpusť celé ummě al-Muhamed.“
Hadrat Uwais (radijalláhu ‘anh)

starou matku, která je Muslimkou. Její oči nevidí; nemůže hýbat rukama, ani nohama. Přes den Uwais pracuje jako pasák velbloudů a z vydělaných peněz kupuje, co je potřeba pro něho a jeho matku.” Zeptali se, “Uvidíme ho?” On řekl Hadratu Abu Bakrovi, “Neuvidíte ho ve vaší době.” Poté řekl Hadratu ‘Umarovi a Hadratu Alimu, “Vy ho uvidíte. Jeho tělo je ochlupené. Na levém boku a na dlani má bílý flek o velikosti stříbrné mince. Toto není bělost z nemoci baras. Až se s ním setkáte, předejte mu můj salam, a řekněte mu ať se modlí za mou ummu.”

Poté, co jeho matka zemřela, Hadrat Waisal Qarani (Uwais Qarni) odjel z vesnice Qarn do města Kufa. 

Když se smrt našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), blížila, zeptali se Ho, “Komu bychom měli dát tvou hirku (svetr, vesta)?“ On řekl, “Dejte ji Uwaisovi al-Qarnimu.” Když Hadrat ‘Umar a Hadrat Ali přijeli do Kufy, po Rasúlulláhově smrti, Hadrat ‘Umar se zeptal, “Ó, lidé z Nadždu, je mezi vámi někdo z Qarnu?“ Oni odpověděli, že ano. Zeptal se na Hadrata Uwaise. Ti z Qarnu řekli, “My ho známe. Je to člověk na nízké úrovni, proč byste se po něm sháněli. Je to blázen, je bezduchý, a vyhýbá se lidem.“ Hadrat ‘Umar (radijalláhu ‘anh) řekl, “Sháním se po něm, kde je?“ Oni řekli, “Pase naše velbloudy v Údolí Arna, a my mu za to poskytujeme večeři. Jeho vlasy a vousy jsou celé spletené; nechodí do města, s nikým nemluví, a ani nejí to, co jí ostatní. Neví, co je to smutek ani radost; když se lidé smějí, on pláče; když lidé pláčou, on se směje.“ On řekl, “To je člověk, po kterém se sháním.“ Popsali mu, kde se nachází. Hadrat ‘Umar a Hadrat Ali se tam vydali. Viděli ho, jak vykonává salat. Alláh ta’ala mu přidělil anděla, aby pásl velbloudy. Když dokončil salat, Hadrat ‘Umar se postavil a řekl salam. On mu odpověděl. Hadrat ‘Umar se zeptal, “Jak se jmenuješ?“ On řekl, “Abdulláh (tj. Alláhův služebník).“ Když Hadrat ‘Umar řekl, “My všichni jsme Alláhovi služebníci, jak se doopravdy jmenuješ?” On odpověděl, “Uwais.” Poté, Hadrat ‘Umar řekl, “Ukaž mi svou pravou ruku.“ Když mu ji ukázal, Hadrat ‘Umar řekl, “Náš Pán, Prorok, ti posílá salam. Posílá ti Svou požehnanou hirku a chtěl, abychom ti řekli, ‘Ať si ji vezme, nosí ji, a ať se modlí za mou ummu.’”

Požehnaná hirka, kterou náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) věnoval Waisalu Qaranimu (rahmatulláhi ‘alejh) může být viděna v měsíci Ramadan, v Mešitě Hirka aš-šarif ve Fatihu/Istanbulu.

Uwais al-Qarni řekl, “Ó, ‘Umare! Já jsem slabým, bezmocným a hříšným služebníkem. Prosím, popřemýšlej, tento vzkaz musí být pro někoho jiného.“ Hadrat ‘Umar odpověděl, “Ne. Ó, Uwaisi, ty jsi ten, kterého jsme hledali. Náš Pán, Prorok, nám popsal tvůj vzhled i vlastnosti.“

Poté si Hadrat Uwais vzal hirku aš-šarif s úctou, políbil ji, ovoněl ji, a otřel si ji o tvář. Hodně plakal a se slovy, “Počkejte tady,“ odešel. 

Trochu se vzdálil a vykonal sadždu. V slzách začal prosit Alláha ta’ala a modlil se za ummu al-Muhamed. Modlil se, prosil, a vzlykal, “Ja Rabbi, náš milovaný Pán, Prorok, poslal Svou hirku aš-šarif, po Hadratu ‘Umarovi a Hadratu Alimu, Tvému chudému a bezmocnému služebníkovi, i když si to nezasloužím. Řekl, že bych se měl modlit za Jeho hříšnou ummu. Ja Rabbi! Kvůli této Hirce aš-šarif, kvůli našemu milovanému Prorokovi (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), odpusť celé ummě al-Muhamed... Odpusť, můj Alláhu, odpusť... Můj Alláhu...” Když byl informován o tom, že bylo mnoha hříšným Muslimům odpuštěno, nosil Hirku aš-šarif s velkou úctou.

Tato Hirka aš-šarif, která byla věnována Waisalu Qaranimu, se dostala do rukou irisánských bejů (pánů) poblíž Vanu, a v roce 1618 byla věnována Sultánu Osmanovi (‘Uthmanovi) II, který byl jedním z padišáhů Osmanské říše. Sultán Abdulmedžid Han kvůli této hirce aš-šarif nechal postavit “Hirka-i Šarif Mešitu” ve Fatihu. Tato požehnaná Hirka aš-šarif, která stále voní po růžové vůni požehnané kůže našeho milovaného, vznešeného Pána, Proroka, a má medově krémovou barvu, je navštěvována každým rokem během Ramadánu aš-šarif. Je umístěna ve skleněné vitríně.

Hirka as-sa’adat, kterou věnoval Ka’bu ibn Zuhajrovi

Hadrat Ka’b ibn Zuhajr (radijalláhu ‘anh), pocházel z rodiny básníků, a byl také básníkem. Nejprve psal básně proti našemu Pánu, Prorokovi, a Islámu. Náš Pán o tom byl informován a nařídil, aby byl zabit, až ho někdo uvidí.

Jeho bratr, Hadrat Budžair (radijalláhu ‘anh), se stal dříve Muslimem a napsal mu o tomto nařízení dopis, ve kterém mu také napsal, že když se stane Muslimem, náš milovaný Prorok, oceán milosrdenství, mu odpustí. Po přečtení tohoto dopisu, Hadrat Ka’b začal hluboce přemýšlet, a postupně začal chápat, jak nesmyslné je uctívání idolů, jak vznešený je Islám a náš Prorok, a jeho srdce se začalo rozjasňovat.

Nakonec se rozhodl stát Muslimem a vydal se do osvícené Mediny. Napsal

“Dosvědčuji, že není boha hodného uctívání, kromě Alláha. Muhamed ‘alejhis-salam je Jeho služebníkem a rasúlem.“
Ka’b ibn Zuhajr (radijalláhu ‘anh)

dlouhou báseň chválící našeho Pána, Proroka (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a o tom, jak lituje, a jak se stal Muslimem. Když přijel do Mediny, šel za Rasúlulláhem, společně se svým přítelem z kmene Džuhajni.

Náš Pán hovořil se Svými Ašaby. Než se představil, Hadrat Ka’b řekl, “Ó, Rasúlulláh! Ka’b ibn Zuhajr lituje toho, co učinil, stal se Muslimem, a přijel, aby tě požádal o odpuštění. Když ti ho přivedu, odpustíš mu a přijmeš ho jako Muslima?” Náš Pán, Prorok, řekl, “Ano.”

Po tomto, Hadrat Ka’b řekl, “Dosvědčuji, že není boha hodného uctívání, kromě Alláha. Muhamed ‘alejhis-salam je Jeho služebníkem a rasúlem.“

Náš Pán, Prorok, se zeptal, “Kdo jsi?“ On odpověděl, “Já jsem Ka’b ibn Zuhajr, Ó, Rasúlalláh.” Když jeden z Ansarů řekl, “Ó, Rasúlulláh, prosím, dej mi svolení; setnu hlavu tohoto člověka, který je proti tobě,“ náš Pán řekl, “Nech to být. Učinil pokání za to, co učinil, a obrátil se k Haqqovi.“ 

Poté Ka’b ibn Zuhajr (radijalláhu ‘anh) přečetl svou slavnou ódu, ve které popisuje, jak se stal Muslimem, našeho milovaného Proroka, a velikost a vznešenost Ašabů al-kiram. Našemu Pánu, Prorokovi, se velmi líbila tato óda, která začínala slovy, “Banet su’ad/Milovaný odešel”, a pokračovala následovně:

Zajisté, každý člověk, se jednou v rakvi ponese...
Ó, Rasúlulláh, přišel jsem do tvé veliké přítomnosti, s žádostí o milost...
Jeho odpuštění je to, v co velmi doufáme...
V Jeho přítomnosti jsou omluvy přijaty...
Měj se mnou slitování, Ó, Rasúlulláh...
Odpusť mi, Ó, Rasúlulláh... 
Nepochybně, Rasúlulláh je Haqqovým ta’ala 
Mečem vytaseným, z Jeho ostrých mečů, jenž ničí zlo...
On je nurem, jenž vyzařuje vedení, a správnou cestu ukazuje...

Odpustil mu. A když se dostal k tomuto dvojverší:

Rasúlulláh je nurem, lidé jsou s Ním osvíceni,
Je mečem mezi Haqqovými ta’ala vytasenými meči.

Pán dvou světů, Fakhr al-alam Muhamed Mustafa (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), si sundal Svou “Hirku as-sa’adat” ze Svých požehnaných ramen, a položil ji na ramena Hadrata Ka’ba ibn Zuhajra.64

Během jeho chalífátu, Hadrat Mu’awija poslal Ka’bu ibn Zuhajrovi zprávu, kde se psalo, “Prodej nám Rasúlulláhovu vestu!“, a poslal mu deset tisíc dirhamů. Ka’b ibn Zuhajr žádost Hadrata Mu’awije odmítl se slovy, “Nemohu zvolit nikoho, než sebe, když se jedná o nošení Rasúlulláhovy hirky!“

Když Hadrat Ka’b ibn Zuhajr zemřel, Hadrat Mu’awija ji koupil od Ka’bových synů za dvacet tisíc dirhamů. Tato požehnaná hirka, kterou dal náš Prorok Hadratu Ka’bu ibn Zuhajrovi, byla děděna z Chalífy na Chalífu.

Po rozpadu Umajjádského sultanátu byla koupena prvním Abbasidským Chalífou, jménem Abul-Abbas Saffah ibn Abdulláh ibn Muhamed, za tři sta dinárů. Chalífové ji nosili během Ídu. Abbasidové ji vzali s sebou do Egypta. Když Javuz Sultán Selim Han dobyl Egypt a stal se Chalífou, tato požehnaná hirka byla mezi “Posvátnými Relikviemi“, které byly přivezeny z Egypta do Istanbulu. Je možné ji navštívit v komnatě Hirka as-sa’adat v paláci Topkapi.

Tato požehnaná hirka je vyrobena z černé vlněné látky, je 124 cm dlouhá, s širokými rukávy. Vnitřek hirky je lemován vlněnou látkou v krémové barvě. Zabalena v mnoha balících, je uložena ve zlaté truhle s víkem nahoře, která byla postavena Sultánem Muradem III. Tato nádherná truhla, zdobená smaragdy, je jedinečným uměleckým dílem. Na truhle je napsáno:  

“La iláha illalláh wa ma arselnaka illa rahmatan-lil-‘alamín. La iláha illalláh al-malik-ul Haqq-ul mubin, Muhammadun Rasúlulláh, es-Sadiq-ul va’di’l amin.”

Postel našeho Pána, Proroka

Matrace, na které náš Pán, Prorok, spal byla vyrobena z kůže. Byla vyplněna vlákny z datlových palem. Spal na ní On a Jeho žena. Polštář, který si náš Prorok dával pod Svoji požehnanou hlavu, byl také vyroben z kůže, a vyplněn vlákny z datlových palem. 

Náš Pán, Prorok, nepřikládal důležitost světským věcem.

Abdulláh ibn Mas’ud vyprávěl: Pán vesmíru spal na slaměné rohožce, která Mu na Jeho požehnaném boku zanechala otlak. Když se vzbudil, pohladil jsem Ho po boku a řekl jsem, “Nechť jsou má matka i otec pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Kdybys nám jen řekl, abychom na tu rohož rozprostřeli něco, co by tě ochránilo!“ Poté jsem navrhnul, “Máme ti pořídit měkkou postel?“

Pán vesmíru řekl, “Co bych měl ze světských věcí? Má pozice na tomto světě je stejná jako ta cestovatele, který poté, co se schová pod stromem do stínu, opustí ho a pokračuje v cestě!“65

Naše matka, Hadrat Aiše, vyprávěla: Přišla ke mně žena z kmene Ansar. Když viděla Rasúlulláhovu ‘alejhis-salam postel, poslala nám matraci plněnou vlnou. 

Rasúl ‘alejhis-salam ke mně přišel a zeptal se mě, “Co je to?“ Já jsem Mu řekla, “Ó, Rasúlulláh! Žena z kmene Ansar přišla na návštěvu. Když uviděla, kde spíš, odešla a poslala ti tuto matraci.“ Náš Prorok řekl, “Okamžitě ji odnes zpět!“ Nicméně, já jsem ji neodnesla. Byla jsem ráda, že ji doma máme. Rasúl ‘alejhis-salam Svá slova zopakoval

“Rasúlulláh si oddělal prsteny ze zlata a železa, ale nechal si stříbrné prsteny.“ 
Amr ibn Šu’ajb (radijalláhu ‘anh)

třikrát. Nakonec řekl, “Přísahám při Alláhovi, Ó, Aiše! Kdybych chtěl, Alláh by učinil, aby se mnou chodily hory stříbra a zlata!“66 Prorokova ‘alejhis-salam poduška se skládala ze dvou abasů (hrubá vlněná látka).

Když jednu noc přišel ke mně, poskládala jsem tu abu a dala ji na rohož. On na ní tu noc spal. Poté se mě zeptal, “Ó, Aiše! Proč byla dnes má postel jiná, než jindy?“ Řekla jsem, “Ó, Rasúlulláh! Poskládala jsem na ni abu, abys ji měl pohodlnější.“ A On řekl, “Vrať ji do původního stavu!“67

Hadrat Aiše také vyprávěla: Pro Kurajše není nic lepšího, než spát na posteli v Mecce. Když Rasúl ‘alejhis-salam přijel do Mediny a usadil se v domě Abu Ajjuba, zeptal se ho, “Ó, Abu Ajjube! Ty nemáš postel?“ A Abu Ajjub odpověděl, “Přísahám při Alláhovi, že nemám!“

Když se o tom doslechl Sa’d ibn Zurara (radijalláhu ‘anh) z Ansarů, poslal Rasúlulláhovi postel, jejíž trámy byly vyrobeny z černého jalovce, a byly pokryty rohoží tkanou z lněného vlákna. 

Rasúlulláh na ní spal i poté, co se přestěhoval do Svého domu, až do Své smrti. Když byl Rasúlulláh ‘alejhis-salam umyt a oblečen do rubáše, byl položen na tuto postel, a Jeho džanaza salat byl vykonán, zatímco ležel na této posteli. Lidé si tu postel později žádali, aby na ní mohli nosit své mrtvé, a toto požehnání jim bylo uděleno. Byla na ní nesena také těla Hadrata Abu Bakra a Hadrata ‘Umara.

Hadrat Aiše řekla, “Rasúl ‘alejhis-salam měl podložku, na které se v noci modlil, a přes den ji používal při sezení s lidmi.“68

Prsteny našeho Pána, Proroka

Náš Prorok vysvětloval, že pro muže je halal (přípustné) nosit pouze prsteny ze stříbra, a že nošení prstenů ze zlata, železa, nebo mosazi, je pro ně haram (zakázáno). Až do smrti nosil pouze stříbrné prsteny.

Rasúlulláh Svůj prsten nosil obvykle na Své požehnané pravé ruce. Někdy byl také viděn s prstenem na Své levé ruce. Je džaiz nosit prsten na pravé i levé ruce. Prsten se nosí na malíčku nebo prsteníčku. Pro všechny je mustahabem nosit prsten ve dny Ídu. Je haram nosit prsten pro předvádění se a vychloubání.

Mezi dary, které Negus Ašama poslal našemu Prorokovi, byl zlatý prsten s Habešským kamenem. Náš milovaný Prorok nechal poslat pro Hadrat Umamu, která byla dcerou dcery Abu’l-As’e, a řekl jí, “Ó, má dcero! Ty nos tento prsten!“69

Jednoho dne, Hadrat Nu’man ibn Bašir přišel k Rasúlulláhovi (sallalláhu ‘alejhi wa sallam). Na prstě měl zlatý prsten. Náš Prorok řekl, “Proč nosíš ozdobu z Džanny, ještě než jsi vstoupil do Džanny?“ Poté začal nosit železný prsten. Když to náš Prorok uviděl, řekl, “Proč nosíš něco z Džahannamu?“ Oddělal si ho a začal nosit bronzový prsten. Když to náš Prorok uviděl, řekl, “Proč u tebe cítím zápach modly?“ Na to se zeptal, “Jaký druh prstene bych měl nosit, Ó, Rasúlulláh?“ Náš Prorok odpověděl, “Můžeš nosit stříbrný prsten. Jeho váha by neměla přesáhnout jeden mithqal (4,8 gramů), a nos ho na své pravé ruce!“

Hadrat Amr ibn Šuajb řekl, “Rasúlulláh si oddělal prsteny ze zlata a železa, ale nechal si stříbrné prsteny.“

Když se náš milovaný Prorok chystal napsat dopisy perskému Šáhovi, byzantskému Kaisarovi, a Negusovi z Habeše, bylo Mu řečeno:

- Ó, Rasúlulláh! Oni nečtou dopisy, které nejsou zapečetěny!

Náš Prorok měl stříbrný prsten se slovy, “Muhammedun Rasúlulláh“, které na něm byly vyryty ve třech řádcích. 

Nápis na pečetním prstenu, odshora dolů, byl ve třech řádcích takto:

“Alláh” v jednom řádku,

“Rasúl” ve druhém řádku,

“Muhammed” na dalším řádku.

Kámen na stříbrném prstenu našeho Pána, Proroka, byl habešský kámen.70 Uvádí se, že horní část tohoto stříbrného prstenu byla také ze stříbra.

Hadrat Amr ibn Said přišel k našemu milovanému Proroku. Když náš Prorok uviděl prsten na jeho ruce, zeptal se, “Co to máš na ruce za prsten?“ Amr ibn Said odpověděl, “Ó, Rasúlulláh! Je to prsten, který jsem sám vyrobil.“ Náš Prorok se zeptal, “Co je na něm vyryto?“ Amr ibn Said řekl, “Muhammedun Rasúlulláh.” Náš Prorok řekl, “Ukaž mi ho!“ Vzal si ho a začal ho používat jako Osobní Pečeť, a zakázal, aby si kdokoli jiný na prsten vyryl “Muhammedun Rasúlulláh”.71 Náš milovaný Prorok zemřel se Svým pečetním prstenem na Svém požehnaném prstě.

Náš Prorok si otáčel vrchní stranu Svého prstenu ke Své požehnané dlani.

Když šel na toaletu, Svůj prsten si ze Svého požehnaného prstu sundal. 

Po Jeho smrti, pečetní prsten našeho milovaného Proroka nosili Hadrat Abu Bakr, poté Hadrat ‘Umar, a po Hadratu ‘Umarovi Hadrat ‘Uthman. Jednoho dne, během jeho chalífátu, Hadrat ‘Uthman seděl na kraji studny zvané Eris, a prsten mu spadl do studny. I když ze studny byla vyčerpána všechna voda a lidé prsten hledali tři dny, tento požehnaný prsten se nenašel.72

Vyrývání nápisů na kameny prstenů pokračovalo po našem Prorokovi. 

Na prstenu Hadrata Abu Bakra bylo napsáno “Ni’mal qadir Alláh”

“Salat vykonávejte se svými dřeváky, abyste se nepodobali Židům.“
Hadís aš-šarif

(Jak krásně je Alláhova ta’ala moc pro vše dostačující).

Na prstenu Hadrata ‘Umara bylo napsáno, “Qafa bil-mavt wa’izan ja ‘Umar” (jako rada, smrt je dostačující, Ó, ‘Umare).

Na prstenu Hadrata ‘Uthmana bylo napsáno, “Le-nasbiranna” (Zajisté budeme trpěliví).

Na prstenu Hadrata Aliho bylo napsáno, “Al-mulku lilláh” (Vlastnictví náleží pouze Alláhovi ta’ala).

Na prstenu Hadrata Hasana bylo napsáno, “Al-izzatu lilláh” (Sláva a velikost Alláhovi ta’ala náleží).

Na prstenu Hadrata Mu’awije bylo napsáno, “Rabbigfir-lí” (Ó, můj Rabbi, odpusť mi).

Na prstenu Hadrata Ibn Abiho Lajly bylo napsáno, “Ad-dunja garurun” (Svět je klamavý, lhář).

Na prstenu Hadrata Imáma al-a’zama Abu Hanify bylo napsáno, “Qul-il-khajr wa illa fasqut” (Buďto vyslov něco dobrého, nebo zůstaň zticha).

Na prstenu Hadrata Imáma Abu Jusufa bylo napsáno, “Man amila bi-ra’jihi nadima” (Ten, jenž jedná pouze podle vlastního usouzení, bude litovat).

Na prstenu Hadrata Imáma Muhameda bylo napsáno, “Man sabara zafira” (Ten, jenž je trpělivý, zvítězí).

Na prstenu Hadrata Imáma aš-Šafiho bylo napsáno, “Al-Barakatu fil qana’a” (Požehnání spočívá ve spokojenosti).

Své prsteny používali jako pečeť.

Nakš al-qadam aš-šarif našeho Pána, Proroka

Nakš al-qadam aš-šarif je požehnaná stopa našeho

milovaného Proroka, Muhameda ‘alejhis-salam. 

Jeden ze zázraků našeho Pána, Proroka, byl, že když šlápnul na měkký povrch, například na písek, Jeho noha nezanechávala stopy. Avšak, když šlápnul na tvrdý povrch, třeba na kámen, Jeho noha v něm zanechala otisk. 

Některé kameny a kusy mramoru, na které Jeho noha stoupla, a tedy zanechala na nich stopu, byly uchovány jako relikvie, které si lidé navzájem svěřovali, a byli jimi požehnáni, po staletích. 

Zejména Muslimští státníci a padišáhové uchovávali tyto vzácné relikvie na významných místech, kde mohly být navštěvovány. 

Nejznámější z Nakš al-qadam aš-šarifů, které jsou známé a uchovány, jsou následující:

Nakš al-qadam aš-šarif, který je uchován v mauzoleu Fateha Khana, syna Firuze Šaha Tughlaqa, v Indii.

Dvě požehnané stopy v mauzoleu Qaitbaje, v Káhiře.

Dvě požehnané stopy v Mešitě Athar al-Nabi, v Káhiře.

Požehnaná stopa z pravé nohy v mauzoleu Khalida ibn Zajda Abu Ajjuba al-Ansariho (Ajjub Sultán), v Istanbulu. Tento Nakš al-qadam al-Pajghambari byl do mauzolea přivezen z Paláce na příkaz Mahmuda Hana Prvního, v roce 1734.

Dvě stopy uschované ve skříňce na zdi Nové Mešity, v mauzoleu Abdulhamida Hana prvního.

Dvě požehnané stopy na kameni, uchovaném ve speciálně vyrobené skříňce na stěně mauzolea Sultána Mustafy Hana třetího, v Laleli, Istanbulu.

Stopy v Komnatě Posvátných Relikvií v Paláci Topkapi, v Istanbulu.

V komnatě Hirka as-sa’adat, v Paláci Topkapi, se nachází šest Nakš al-qadam aš-šarifů, z nichž čtyři jsou kameny a dva cihly. Jedna z nich je požehnaná stopa na kameni, na který náš Pán, Prorok, stoupnul před vystoupáním na Mi’radž; je uchována ve skříňce, v komnatě Hirka as-sa’adat. Budova, známá jako Qubbat as-Sahra, byla postavena na tomto požehnaném kameni, na který náš Pán, Rasúlulláh, stoupnul, než vystoupil na Mi’radž.

Než byly tyto Nakš al-qadam aš-šarify přeneseny na tato místa, byly po staletí uchovány na různých místech. Nakonec byly ponechány na místech, kde jsou dnes. Opravdové Nakš al-qadam aš-šarify jsou navštěvovány pro získání požehnání.

Qadam aš-šarif a Sultán Ahmed Han První

Osmanský padišáh, Sultán Ahmed první, který nasedl na trůn, když mu bylo třináct, a zemřel ve dvaceti osmi letech, byl celým svým srdcem oddaný Islámu a našemu Pánu, Rasúlulláhovi.

Sultán Ahmed první, který psal poezii pod pseudonymy Bahti a Ahmedi, vlastnil erb zdobený drahokamy vyrobenými ve tvaru Nakš al-qadam aš-šarifu, v jehož středu byla báseň, kterou sám vyryl zlatem do modrého smaltu:

Kdybych ho jen mohl nosit na své hlavě jako korunu,
Čistý qadam toho Hadrata, jenž je Šáhem Rasúlů.
Vlastník toho qadamu je ruží ze zahrady proroků,
Ó, Ahmede, jdi vpřed, otři si svou tvář do qadamu té Růže.

Sultán Ahmed I (Bahti)

Sultán Ahmed první nosil tento erb na své hlavě v Pátky a Íd dny, a další požehnané dny. Ajintabi Mehmed Munib Effendi napsal knihu zvanou Asaru’l-Hikem fi Naksi’l-Kadem, popisující nalezení Nakš al-qadam aš-šarifu, a jeho uložení do mauzolea Sultána Abdulhamida Hana prvního.

Sultán Ahmed Han napsal tento verš ve své vlastní kaligrafii, a poslal ho Šejkovi Azizi Mahmudu Hudajimu Effendimu. 

Navíc nechal Sultán Ahmed tuto báseň napsat barvou na desku, která visela oproti trůnu. Tato deska, na které je báseň napsána, stále visí v Mešitě Sultána Ahmeda.

Na’lin aš-šarif našeho Pána, Proroka

Dnešní dřeváky jsou odlišné od těch, které se nosily v době našeho Pána, Proroka. Spodek těchto bot byl z kůže, s řemínky nahoře. Rasúlulláh a Ašabové al-kiram v těchto botách, které nosili na ulici, vykonávali salat. Dřeváky měli čisté, a země v Mešitě an-Nabi byla pokryta pískem. Nikdo nevstupoval ve špinavých dřevácích.

V jednom hadísu aš-šarif bylo řečeno, “Vykonávejte salat ve svých dřevácích, abyste se nepodobali Židům.”

Věří se také, že obrazy Nalin as-sa’adatu přinášejí požehnání, a lidé si je věší na zdi doma i v práci. V komnatě Hirka as-sa’adat, společně s Nalin as-sa’adaty, jsou tam také jejich modely ze dřeva a kovu.

Sedm věcí, které se Sebou náš Pán, Prorok, nosil

Na cestách se Sebou náš milovaný Prorok nosil hřebínek, zrcátko, miswak, růžový olej, kohl, a nůžky. Měl je vždy u Sebe, ať už na cestách nebo doma. 

Hadrat Aiše řekla, “Když se Rasúl ‘alejhis-salam chystal do ghazy (svaté války), připravovala jsem pro Něho růžový olej, hřebínek, zrcátko, dvoje nůžky, krabičku s kohlem a miswak.”

A opět, naše matka, Hadrat Aiše, řekla, “Rasúl ‘alejhis-salam měl u Sebe vždy sedm věcí, ať už na cestách, nebo doma:

1. Lahvičku s růžovým olejem, 2. Hřebínek, 3. Zrcátko, 4. Krabičku s kohlem, 5. Miswak, 6. Dvoje nůžky, 7. Kost pro udělání pěšinky.”73

Hůl našeho Pána, Proroka

Když náš Pán, Prorok, v Pátky přednášel khutbu (kázání), opíral se o hůl nebo luk. Na cestách se při přednášení khutby opíral o luk. 

Náš milovaný Prorok říkal, že opírání se o hůl byl zvyk proroků. On Sám se o hůl opíral a doporučoval to i ostatním. 

Během chalífátu Mu’awije ibn Abiho Sufjana (radijalláhu ‘anhuma), hůl našeho Pána, Proroka, byla u Sa’da al-Karaze. V padesátém roce od Hegiry, Hadrat Mu’awija ibn Abi Sufjan přijel na hadž. Měl v plánu vzít minbar (kazatelnu) z mešity našeho milovaného Proroka a převést ho do Damašku. Také žádal o hůl, která byla u Sa’da al-Karaze. Hadrat Džabir ibn Abdulláh a Hadrat Abu Hurajra za ním přišli a řekli mu, “Ó, Amire al-Mu’minin (Vládce Muslimů)! Nebylo by správné přenášet Rasúlův ‘alejhis-salam minbar z původního místa, a ani odvážet Jeho hůl do Damašku!” Hadrat Mu’awija se poté omluvil a odjel.

Jednoho dne vzal náš Prorok Hadrata Abdulláha ibn Unajse z mešity do Svého domu; Dal mu hůl a řekl, “Nech si tuto hůl u sebe, Ó, Abdulláhu ibn Unajsi!“ Když šel Abdulláh ibn Unajs (radijalláhu ‘anh) s touto holí mezi lidi, ptali se ho, “Co to je za hůl?“ On odpovídal, “Rasúl ‘alejhis-salam mi ji dal a řekl, abych ji nosil u sebe.“ Oni řekli Abdulláhovi ibn Unajsovi, “Měl bys jít zpět za Rasúlem ‘alejhis-salam a zeptat se Ho, proč ti tuto hůl dal!” A tedy, Abdulláh ibn Unajs šel za naším Prorokem a zeptal se Ho, “Ó, Rasúlulláh! Proč jsi mi dal tuto hůl?“ Náš milovaný Prorok řekl, “Toto je naše znamení v den kijámetu! V tu dobu se bude jen málo lidí opírat o hůl v Džanně! Ty by ses o ni měl v Džanně opírat!“ Abdulláh ibn Unajs ji nosil spolu se svým mečem, a měl ji neustále u sebe. Když byl na smrtelné posteli, požádal svou rodinu, aby tuto hůl zabalili do rubáše s ním a pohřbili ho tak. Hůl byla umístěna mezi jeho tělo a rubáš, a tedy jeho přání bylo vyplněno.  

Náš Pán, Prorok, měl mihdžan, který byl jeden aršin dlouhý (zhruba 68 cm) nebo o něco delší. Mihdžan je hůl se zahnutým koncem. Náš Prorok vykonával istilam (začátek) ukázáním holí na Hadžar al-Aswad (kde začíná tawaf) z dálky. Když Rasúlulláh sedal na Svého velblouda, tuto hůl si připevňoval před Sebou. 

Náš Pán měl mihsarru (vyrobená ze suché datlové větve) zvanou Urdžun. Hůl vyrobená z větve stromu se nazývá mihsarra. Když jel náš Prorok do Baqi al-Gharqadu, měl ji u Sebe, opíral se o ni, a když seděl, neustále jí otáčel. Někdy náš Prorok tuto mihsarru držel při přednášení khutby.

Náš Prorok měl také qadib hůl zvanou Mamšuk, pocházející z horských stromů. Když Hadrat ‘Uthman přednášel khutbu na minbaru, a držel qadib našeho Proroka, Džahdžah ibn Sa’id nebo Džahdžah ibn Qajs tam přišel, vzal qadib z Hadrat ‘Uthmanových rukou, ohnul tuto hůl přes koleno a zlomil ji. Přítomní na něho začali křičet.

Tvar Na’lin aš-šarifu našeho Pána, Proroka

Na’lin aš-šarif
Rasúlulláhův Na’lin stoupá na nebesa,
Každé stvoření je pod Jeho stínem.
Mojžíši bylo řečeno, sejmi svůj na’lin, na Turu,
Ale Jemu, na vrcholu Arše, opak sdělen Mu byl.
Je to tvar vznešeného Rasúlova Na’linu,
Hvězdy, ty také, přejí si býti hlínou, na kterou On vkročil.
Těm na sedmi nebesích, se po Něm stýská,
Koruny sultánů závidí.
Na’linu al-Mustafa, nic se nepodobá, Z něho vychází pokoj v srdci, i očí nur.
Buď uctivý ke tvaru na’lin,
Každá hlava, chce býti jeho nohou.
Když jsou všude pohromy a kalamity,
Na’lin aš-šarif je pro mě bezpečnou pevností.
V této stabilní pevnosti jsem ochráněn,
Chrání mě, když v ní hledám útočiště. 
Když sloužíme tvaru na’linu, srdce touží,
Žíti pod jeho stínem, na obou světech.
Ibn Mas’ud byl požehnán, sloužil na’linu,
Mé blaho spočívá, pouze v jejich vzoru.
Jusuf Nabhani

Na’linu al-Mustafa, nic se nepodobá, Z něho vychází pokoj v srdci, i očí nur.
Jusuf Nabhani (rahmatulláhi ‘alejh)

Toto Alláha ta’ala urazilo a seslal na Džahdžahovu ruku nebo koleno nemoc zvanou akila (svědění). Džahdžah na tuto nemoc zemřel, méně než rok po Hadrat ‘Uthmanově smrti.

Meče našeho Pána, Proroka

Náš Pán, Prorok, měl devět mečů.

Při migraci do Mediny měl u Sebe náš Prorok meč, který zdědil po Svém otci, zvaný Ma’sur.74

Abd: Hadrat Sa’d ibn Ubada tento meč daroval našemu Prorokovi, a náš Prorok si ho vzal se Sebou do Ghazy u Badru.

Zulfikar: Byl to meč jednoho z kurajšských polyteistů, buďto Munabbiha ibn Hadžadže nebo Ase ibn Munabbiha, byla to kořist z Ghazy u Badru. Náš Pán, Prorok, daroval Zulfikar Hadratu Alimu. Vrch jeho rukojeti, a prsteny a řetěz na jeho řemenu, byly ze stříbra.75

Po smrti našeho Proroka, Hadrat Abbas šel za Hadratem Abu Bakrem, a žádal o svolení, aby mohl vzít Zulfikar z rukou Hadrata Aliho. Hadrat Abu Bakr řekl, “Vždy jsem viděl tento meč v jeho rukou. Nezdá se mi vhodné brát mu tento meč!“ Hadrat Abbas ho tedy ponechal Hadratu Alimu.

Kopí našeho Pána, Proroka

Náš Prorok získal tři kopí z kořisti přivezené od Židů z Bani Kajnuka. 

“Není hrdiny jakým je Ali, a není meče, jakým je Zulfikar.“ Hadís aš-šarif

Jedno z kopí našeho Proroka se nazývalo Muswi, a další se nazývalo Musna. Náš Prorok měl také oštěp zvaný Bajda, a také oštěp menší, než kopí, zvaný Anaza.

Hadrat Ašama, Negus z Habeše, poslal našemu milovanému Prorokovi tři kopí zvaná Nab’a a oštěp. Náš Prorok si nechal jedno pro Sebe, druhé dal Hadratu Alimu a třetí dal Hadratu ‘Umarovi. 

Během Íd al-Fitru (Ramadan Íd) a Íd al-Adhy (Qurban Íd), Bilal al-Habaši (radijalláhu ‘anh) nesl oštěp našeho Proroka, po cestě na salatgah (venkovní prostor určený pro salat), před naším Prorokem, a když dorazili na místo, zapíchnul ho do země před našeho Pána, Proroka. Náš milovaný Prorok vedl Íd salat, s oštěpem před Sebou.

Poté, co náš Prorok zemřel, Hadrat Bilal al-Habaši nosil tento oštěp, během Ídu, před Hadratem Abu Bakrem, a na salatgahu ho zapíchl do země před ním.

Po Hadratu Abu Bakrovi tak činil pro Hadrata ‘Umara, poté, za jeho vlády, pro Hadrata ‘Uthmana. A tuto službu později vykonával Hadrat Sa’d al-Karaz, muadhdhin (člověk, který zvolává k salatu, recitací adzánu). Tento zvyk pokračoval také za dob guvernérů v Medině.

Luky našeho Pána, Proroka

Náš milovaný Prorok měl šest luků. Tři z těchto luků, zvané Rawha, Bajda a Safra, byly ukořistěny od Židů z kmene Bani Kajnuka. Luk Safra byl vyroben ze stromu Neb’.76

Luk zvaný Katum, který byl také vyroben ze stromu Neb’, se zlomil v Ghaze u Uhudu. Hadrat Katada ibn Nu’man si tento zlomený luk vzal na památku.

Náš Prorok měl také luky zvané Sadad a Zawra.77

Štíty našeho Pána, Proroka

Náš Prorok měl tři štíty. Zaluk byl štít, který měl na sobě vyobrazenou beraní hlavu. Když se jedno ráno probudil, všiml si, že Alláh ta’ala beraní hlavu ze štítu odstranil.78

Kroužkové košile našeho Pána, Proroka

Náš Prorok měl sedm kroužkových košil. Tyto jsou popsány níže:

Dhat al-Fudul: Hadrat Sa’d ibn Ubada ji daroval našemu Prorokovi, když jel do Ghazy u Badru.79

Saghdijjah a Fidda: Tyto dvě kroužkové košile připadly našemu Prorokovi při rozdělování kořisti přivezené od Židů z kmene Bani Kajnuka.

Kroužková košile Saghdijjah byla starobylou košilí, kterou měl na sobě Hadrat Dawud (‘alejhis-salam) , když bojoval proti Džalutovi (Goliáši).

V Ghaze u Uhudu měl náš Prorok na sobě kroužkové košile Dhat al-Fudul a Fidda, jednu přes druhou.80

V době smrti našeho Proroka byla kroužková košile Dhat al-Fudul dána do zástavy Židovi, jménem Abušahm, z kmene Bani Zafar, výměnou za třicet sa’ ječmene, pro potřeby Jeho domácnosti.81

Jeho další kroužkové košile byly: Dhat al-Wišah, Dhat al-Hawaši, Batra’ a Khirniq.82

Náš Prorok měl na Sobě v Ghaze u Hunajnu kroužkové košile Dhat al-Fudul a Saghdijjah.83

Přilby našeho Pána, Proroka

Jedna z Rasúlulláhových přileb byla Muwaš-šah. Tato přilba pocházela z kořisti od Židů z Bani Kajnuka. 

Přilba zvaná Dhus-subugh nebo Dhus-subub, a nebo Mashbugh, byla přilbou, kterou měl náš Prorok na Sobě v Ghaze u Uhudu. Byla zničena meči polyteistů, a kameny, které na Něho byly hozeny, a dva kroužky přilby se zaryly do požehnaných tváří našeho milovaného Proroka.

Při dobytí Mekky měl náš Prorok na Sobě také přilbu.

Vojáci nasedli na koně, se vztyčenými vlajkami a prapory,
Hráli mahtar, na polnice a bubny.84

Vlajky a prapory našeho Pána, Proroka

Náš Pán, Prorok, používal v ghazách dva druhy vlajek. Jeho Raja byla černá, a Liwa byla bílá, a o něco menší.

Junus ibn Ubajd, jenž byl osvobozen Muhamedem ibn Qasimem, řekl, “Muhamed ibn Qasim mě poslal za Barou ibn Azibem, abych se zeptal na Rasúlulláhovu ‘alejhis-salam vlajku. Bara ibn Azib řekl, ‘Byla černá, a byla vyrobena z čtyřcípé namiry (vlněná látka s černými a bílými pruhy).’” Tato vlajka byla tkaný vlněný šál Hadrat Aiše, zdoben bezrámovým vyšíváním velbloudího sedla. Nazýval se Uqab.

Vlajka našeho milovaného Proroka se stala vlastnictvím Hadrata Aliho. V Ghaze u Khajbaru náš Prorok řekl, “Dám vlajku takovému šampionovi, který miluje Alláha ta’ala a Jeho Rasúla, a jehož Alláh ta’ala a Jeho Rasúl milují také!” a zavolal na Hadrata Aliho. Poté mu vlajku dal.85 Alláh ta’ala udělil dobytí Khajbaru Hadratu Alimu.

Na Rasúlulláhově vlajce, zvané Liwa al-hamd, bylo napsáno, “La iláha illalláh Muhammadun Rasúlulláh.”

Během výpravy Kharrar náš Prorok uvázal bílý prapor k Sa’du ibn Abi Waqqasovi.

Když náš Prorok vyslal Hadrata Aliho do Jemenu, uvázal na vrch

“Dám vlajku takovému šampionovi, který miluje Alláha ta’ala a Jeho Rasúla, a jehož Alláh ta’ala a Jeho Rasúl milují také!”
Hadís aš-šarif

oštěpu turban a řekl, “Taková je Liwa!“ Pouze velitel armády držel a nesl liwu.

Hadrat Hamza nesl bílý prapor našeho Proroka v Ghaze u Abwě (Waddanu), Sa’d ibn Abi Waqqas v Ghaze u Buwatu, Hadrat Ali při pronásledování Kurza ibn Džabira al-Fihriho, a Hadrat Hamza v Ghaze u Dhu’l-Ušajry. 

Na cestě do Ghazy u Badru dal náš Prorok Svůj bílý prapor (liwu) Mus’abu ibn Umajrovi, a Hadrat Ali nesl před naším Prorokem Jeho černou vlajku (Uqab).86

V Ghaze Bani Kajnuka nesl bílý prapor našeho Proroka Hadrat Hamza, v Ghaze Karkarat al-Qadr, u Uhudu a u Badru al-Maw’id, ho nesl Hadrat Ali, a v Zákopové Ghaze ho nesl Zajd ibn Haritha.

Náš Prorok si podmanil Mekku také se Svým bílým praporem. 

Během Ghazy u Tabuku nechal náš Prorok nést velký prapor Hadrata Abu Bakra, a menší prapor Zubajra ibn Awwama.

Koně našeho Pána, Proroka

První kůň našeho milovaného Proroka, kterého si koupil za deset stříbrných oqijí87 v Medině, od beduína z kmene Bani Fazara, byl pojmenován lidmi z pouště jménem Daris, a náš Prorok ho pojmenoval Sakb. Náš Prorok na něm jel do Ghazy u Uhudu.88 Sakb měl bělavé rty, na třech svých nohou měl skvrny, ale na jedné pravé je neměl. Byl to rychlý kůň. Jezdil lehce jako tekoucí voda.

Koně jménem Murtadžiz si náš Prorok koupil od beduína z kmene Bani Murra. Murtadžiz byl nádherný, velmi poslušný, a ržál jako by přednášel báseň.89 

Muqawqas, vládce Alexandrie, poslal našemu Prorokovi koně jménem Lizaz jako dar. Lizaz byl velmi rychlý.90

Farwa ibn Umajr al-Džuzami věnoval našemu Prorokovi koně jménem Zarib. Zarib byl velmi silný a statný kůň.

Rabia ibn Abi Bara’ul Qalbi věnoval našemu Prorokovi koně jménem Lahif (nebo Luhaif). Lahif měl dlouhý ocas. Jeho ocas za ním zametal podlahu.  

Ya’sub byl nejlepším z Prorokových koní.

Murawih byl závodní kůň, byl našemu Prorokovi věnován Ubajdem ibn Yasirem v Tabuku. Murawih běžel tryskem jako vítr.

Kůň jménem Mirwah byl našemu Prorokovi věnován zástupci z kmene Bani Raha’, kteří přicestovali do Mediny v desátém roce od Hegiry. Když někdo před Rasúlulláhem na Mirwě jel, nebo ji vedl, našemu Prorokovi se to velmi líbilo.

Kůň Vard byl našemu Prorokovi věnován Tamimem al-Darim. Měl červeno-hnědou barvu. Náš Prorok ho věnoval Hadratu ‘Umarovi jako dar. Hadrat ‘Umar na Vardovi bojoval v Alláhově jméně, šel z ghazy do ghazy.

Náš Prorok nechal Své tři koně závodit. Hadrat Sahl ibn Sa’d jel na Zaribovi, a Hadrat Abu Usajd’us-Saidi jel na Lizazovi. Lizaz dojel první; následoval Zarib, a po Zaribovi dojel Sakb.

Mezek a osel našeho Pána, Proroka

Náš Pán, Rasúlulláh, měl také osla a mezka. Muqawqas, vládce Alexandrie, poslal našemu Prorokovi šedého mezka a šedého osla jako dar. Mezek se jmenoval Duldul, a osel se jmenoval Jafur, nebo Ufair.91

 Prvním zmíněným bílým mezkem v Islámu byl Duldul. Náš Prorok jel na tomto bílém mezkovi do Ghazy u Khajbaru, a na jiném bílém mezkovi jel do ghazy u Hunajnu. Když náš Prorok pobídnul Svého mezka, aby v ghaze vyrazil proti kmenu Hawazin, Hadrat Abbas držel jeho uzdu, a Hadrat Sufjan ibn Harith držel jeho třmeny, a snažili se ho tak zpomalit, a zabránit našemu Prorokovi, aby se ponořil do řad nepřítele. Bylo také zaznamenáno, že v Ghaze u Khajbaru byl osedlán Jafur, na hlavu mu byla nasazena ohlávka z palmového vlákna, a náš Prorok na něm jel. 

Když se náš Prorok vrátil z Rozlučkového Hadže, Jafur zemřel, a Duldul byl po Prorokově smrti zanechán Hadratu Alimu. Než byl zabit, jezdili na něm Hadrat Ali, poté Hadrat Hasan, poté Hadrat Husajn, a nakonec Hadrat Muhamed ibn Hanafijja. Duldul žil do dob Hadrata Mu’awije.

Velbloudi našeho Pána, Proroka

Quswa: Tento velbloud našeho Pána, Proroka, který byl znám také pod jmény Džad’a a Adba, patřil dříve kmenu Bani Qušajr ibn Ka’b ibn Rabia ibn Amir, nebo kmenu Hurajš ibn Ka’b, a Hadrat Abu Bakr ho koupil za čtyři sta dirhamů a prodal ho našemu Prorokovi za stejnou cenu.

Náš Prorok na Quswě migroval do Mediny. Jel na tomto velbloudovi do Hudajbije ‘umra. Pořádal velbloudí závody, kdy Quswu žádný velbloud nemohl porazit. Nicméně, když se závodu zúčastnil beduín s dvouročním velbloudem, závod vyhrál.

Náš Pán, Prorok, vykonal Svou Arafat khutbu, během Svého Rozlučkového Hadže, zatímco byl na Quswě. V čase chalífátu Hadrata Abu Bakra, velbloud Quswa byl ponechán na Hřbitově Džannat al-Baqi. Potuloval se tam, a také tam zemřel.92 

Velbloud, který byl válečnou kořistí od Abu Džahla: Nejlepší velbloud

“Ó, můj Alláhu! Tak jako jsi stvořil mou podobu krásnou, zkrášli také můj akhlaq.“
Hadís aš-šarif

Abu Džahla byl ukořistěn během Ghazy u Badru, a padl do podílu našeho milovaného Proroka. Před Hudajbijí ‘umra jezdíval na ghazy také s tímto velbloudem. 

Tohoto velblouda vybral jako oběť během ‘umry. Polyteisté ho chtěli koupit za sto velbloudů. Náš Prorok řekl, “Kdyby nebyl vybrán a určen pro obětování, vaší žádosti bych vyhověl.“

Velbloudi pro dojení mléka: Náš Prorok choval sedm velbloudů pro mléko jménem Hanna, Samra, Urajs, Sa’dijja, Bagum, Jasira a Dabba’, kteří se pásli na pastvinách Dhuldžadr a Džamma. Rodina našeho Proroka každý den přežívala na dvou měších mléka z těchto velbloudů.93 Nicméně, v době smrti našeho Proroka již žádný z těchto velbloudů nežil.

Majetky našeho Pána, Proroka, jenž byly waqfem

Prvním waqfem (odkázáním) v Islámu bylo sedm zahrad a sadů, které byly zanechány Muhairiqem, který se stal mučedníkem u Uhudu, a byly přijaty naším Prorokem. Toto jsou jejich názvy:

1. Misab, 2. Safija, 3. Dalal, 4. Husna, 5. Burqa’, 6. A’waf, 7. Mashraba.94

Během Ghazy u Uhudu, Muhairiq, jenž byl před tím, než se stal Muslimem, židovským učencem, a byl také velmi zámožný, promluvil ke svému lidu slovy, “Vy dobře víte, že Muhamed je prorokem posledního věku. Jeho vlastnosti jsou v Tóře jasně napsány. Nyní bychom Ho měli následovat, a měli bychom stát po Jeho boku v těžkých časech.“ Židé odpověděli, “Máš pravdu, ale dnes je sobota. Musíme pracovat!“ Když si uvědomil, že nemá cenu je nutit, dal si za pás svůj meč a prohlásil, že se stal Muslimem. Svým příbuzným předal svou poslední vůli, “Pokud budu zabit, všechen můj majetek nechť připadne Muhamedovi. Je na Něm, jak s ním naloží.“ Poté šel a přidal se k Islámské armádě. A napil se z šerbetu mučednictví (radijalláhu ‘anh).

Bitva konečně skončila a zranění byli ošetřeni. Muhairiqova rodina splnila jeho vůli a předala jeho majetek Habibulláhovi. Náš Pán, Prorok, se vzdal těchto planin plných studené vody a hojného ovoce, a nechal je pro užití chudým. Takto začala tradice waqf v Islámu. Náš Prorok ho chválil následovně, “Muhairiq je dobrým člověkem z židovské rasy.“

Waqfy našeho Proroka v Medině pocházely většinou z Muhairiqova majetku. 

Ibn Humajd řekl, “Chalífa ‘Umar ibn Abdul’aziz požádal, aby mu byly přineseny datle z datlových hájů, které dříve patřily Muhairiqovi. Byly mu přineseny v míse. Když ‘Umar ibn Abdul’aziz řekl, ‘Abu Bakr ibn Hazm mi napsal, že tyto datle pocházejí ze stromu, který zůstal z dob Rasúla ‘alejhis-salam, a Rasúlulláh z nich jedl,’ řekl jsem, ‘Ó, Amire Muslimů! Rozděl je mezi nás!’ Rozdělil je. Každý z nás měl devět datlí.”

‘Umar ibn Abdul’aziz řekl, “Když jsem byl guvernérem v Medině, šel jsem do toho datlového háje a začal jsem jíst z těchto datlových stromů, a nikdy jsem ještě nejedl tak výborné a sladké datle!“

Amr ibn Muhadžir řekl, “Rasúlovy ‘alejhis-salam pozůstalosti byly v pokoji u ‘Umara ibn Abdul’azize, a on si je každý den prohlížel. Když se u něho shromáždili Kurajši, nechal je shromáždit se v tomto pokoji, a dívaje se na tyto pozůstalosti, řekl jim, ‘Zde je odkaz člověka, s kterým vás Alláh poctil!’” V těchto pozůstalostech bylo následovné:

Jedna postel, utkaná z listů z datlových palem,

Jeden polštář plněný vlákny z datlových palem, pokrytý kůží,

Jeden velký talíř,

Jedna velká sklenice,

Jeden oděv,

Jeden ruční mlýnek,

Jedno pouzdro na šípy,

Jedna sametová deka.

(Tato deka voněla lépe, než pižmo, neboť voněla krásnou vůní z požehnaného těla našeho Pána, Rasúlulláha. Kdykoliv ‘Umar ibn Abdul’aziz onemocněl, umyl se ve vodě, kterou dřív použil na vyprání této deky, a uzdravil se.)

Když se moře lásky zavlnilo,
Objevila se ta jedinečná perla,
O Jeho slávě, Haqq řekl,
Lawla ka lama halaktul aflak.

Toho Slunce světlo, když se zrodilo,

Celý vesmír zaplnilo,

Kdokoli Jeho cestu následuje,

Ve všem dobro uvidí.

Když země byly pod Jeho nadvládou, nevlastnil ani tři košile.

V domě toho neměl mnoho,

Když zemřel, Jeho brnění bylo v zástavě.

Vedle věcí, které běžně vídával,

Jaká je cena světského?

Jeho laskavost ke všem byla obrovská,

Pro Něho říci ne neexistovalo.

Někdy obdarovával v takových sumách, Že ve studu, Jeho nepřátelé hlavu skláněli.

Byl milosrdným otcem sirotků.

Velmi soucítil s chudobnými.

Jeho každý pohyb byl pln nesmírné moudrosti, 

“Ó, Rasúlalláh! Dochází mi slova pro tvoji chválu; všichni jsme byli stvořeni kvůli tobě. Ó, ty, Šáhu loajální země, chtěl bych obětovat svůj život, vše, pro tebe!”
Husejn Hilmi ibn Sa’id (rahmatulláhi ‘alejh)

Nikdy od nikoho nic nežádal.

Vždy navštěvoval chudobné,

Byl lékem pro všechno utrpení.

Noční salat nikdy nevynechal,

Ze strachu z Alláha noc neprospal.

Prorok vždy každého viděl,

Své osobě rovného.

Byl hrdý na to, že byl Alláhovým služebníkem,
Jeho akhlaq byl akhlaqem nadpřirozeným.
Kdokoli po této cestě touží,
Bude nejlepšími vlastnostmi obdařen.
Absolvoval školu, ve které,
učitelem Alláh byl,
V Koránu, ten Rahman,
Popsal Ho nádherně.
Do vzkříšení, k Šáhovi proroků,
Salawaty, měli bychom neustále posílat!
K Jeho Alům a Ašabům,
Zase salaty a salamy, pokorně posílat bychom měli!
Vnější pohled na Masdžid an-Nabawi / Medinu al-Munawwarah

HILAJ AS-SA’ADAT

Poté, co předal Svým Ašabům rady,
Fakhr al-alam řekl, po mé smrti,
Pokud člověk uvidí můj pravý Hilja, 
Je to, jakoby uviděl mou skutečnou tvář,
Až mne spatří, pokud mne bude milovat,
Pokud se zamiluje do mé krásy,
Pokud si bude přát, aby mne opět spatřil,
Pokud má láska jeho srdce zaplní,
Džahannam se pro něho stane haramem,
Můj Rabb mu udělí Džannu,
Ani ho Haqq nevzkřísí nahého,
Zaslouží si odpuštění,
Bylo řečeno, že pokud člověk,
Napíše hilja ar-Rasúl s láskou,
Bude Haqqem od strachu ochráněn,
I kdyby byl celý svět roztrhán.
Ani jeho kůže nezakusí nemoci,
Celé jeho tělo bude od nemoci ochráněno.
Bez ohledu na to, jak hříšný ten člověk je,
Džahannam se pro jeho tělo stane haramem.
V dalším světě bude od trápení ochráněn,
Na tomto světě se pro něho vše stane snadným.
Rabb al-džalla ho na Onom světě vzkřísí s těmi,
Jenž na tomto světě spatřili Proroka.
I když je tak těžké popsat Hilja an-Nabi,
Měli bychom začít, jakkoli těžké to může být.
My, s vírou v Dhul-džalala,
Pokorně, s popisem začneme.
Celá umma se shodne na tom,
Že Fakhr al-alam měl bílou, načervenalou kůži.
Jeho požehnaná tvář byla velmi bílá,
S lehkým začervenáním, jako růže.
Pot na Jeho tváři se perle podobal,
Činilo Ho to ještě krásnějším, ten krásný klenot.
Když se ta fontána blaženosti potila,
Bylo to jako by se zavlnilo moře nuru.
Byl vždy viděn s kohlem na Svých očích,
Jejich krása přitahovala srdce.
Bělmo v nich bylo velmi bílé,
Jeho Rabb je v ajatu chválil.
Jeho zorničky nebyly malé,
Zblízka i z dálky je měl stejné.
Jeho oči byly velké a překrásné,
Jeho požehnaná tvář vždy vyzařovala nur.
Mustafovo vidění,
Bylo stejné v noci i ve dne.
Když se někam chtěl podívat,
Otáčel se celým Svým čistým tělem.
Jeho tělo následovalo Jeho hlavu,
Od tohoto jednání nikdy neupustil.
I když měl Rasúl tělo,
Byl jako zhmotněná duše.
Rasúl byl krásný a půvabný,
Haqq ta’ala Ho velmi miloval.
Tak jako se Malik a Abu Hala shodovali,
Jeho obočí se podobala půlměsíci. 
Mezi Jeho obočím měl kůži čistě bílou,
Vypadalo to jako stříbro, tak zářivé.
Jeho požehnaná tvář byla trochu dokulata,
S tak světlou pletí, téměř průzračnou.
Mezi Jeho požehnaným černým obočím,
Byla qibla, určena celému vesmíru.
Jeho nos, z profilu,
Byl vprostřed trochu vyvýšen.
Měl úhledný, elegantní a jemný vzhled,
Jeho popisu, nikdo není schopen.
Mezi zuby měl trochu mezeru;
Zářily, jako provázek perel.
Kdykoli Mu šli vidět Jeho přední zuby,
Vše pohltila jejich svatozář.
Kdykoli se smál, Pán obou světů,
Prorok všeho, živého i neživého, ve všech světech;
Vzhled Jeho zubů byl tak krásný,
Jako ledové kroupy byly, tak úhledné.
Ibn Abbas řekl, že Hudův Milovaný,
Byl příliš ctnostný, než aby se smál hlasitě.
Tak ctnostný ten symbol Islámu byl,
Že se nikdy nezasmál hlasitě, říkalo se.
Alláhův Rasúl byl tak ostýchavý a kultivovaný,
Že se nikdy nedíval vzhůru a okolo.
Dokulata, jako úplňek, byla Jeho tvář,
Byl zrcadlem, které Mawlu odráželo.
Tak zářivá byla Jeho nádherná tvář,
Bylo oslňující, dívat se Mu do tváře.
Srdce ostatních přitahoval, ten Nabi,
Do Něho zamilovaných bylo, sta tisíce Sahabi.
Ti, kteří Ho ve snu viděli, pouze jednou,
Řekli, že na světě není většího potěšení, než toto.
Jeho tváře byly půvabné, vězte,
Nebyly baculaté, říká se.
Jeho, Džanab al-Haqq nádherně stvořil,
S bílou tváří a čelem širokým.
Nur na Jeho krku neustále vyzařoval,
Skrze Jeho vlasy, jako paprsky.
Na Jeho požehnaných vousech, šedivých vlasů,
Nebylo více, než sedmnáct.
Nebyly zvlněné, ani příliš dlouhé;
Dobře tvarované, tak jako vše, co Jeho tělu náleželo.
Krk Rasúla al-afaq byl hezký,
Kůže na něm byla bílá a čistá.
Mezi vynikajícími Ašaby mnozí vyjádřili,
Že Jeho břicho a hruď byly v rovině.
Kdyby bylo možné rozevřít Jeho požehnanou hruď,
Z ní, poklad vědění by vyzařoval božskou jiskru95.
Hruď, kterou zdobí božská láska, 
Se již nezmění.
Jeho požehnaná hruď byla rozevřena;
‘Ilm al-ladunni do ní vložen byl.
Bílá a čirá, byla ta krásná hruď;
Ti, kteří to viděli, mysleli, že je to úplňek.
Hluboká láska pro Věčnou Bytost,
Zasáhla toho vybraného člověka.
Každý věděl, mladí i starší,
Ramenní lopatky Pána vesmíru měly plochý tvar.
Záda měl vprostřed docela masitá;
Byl velkorysý a majestátní.
Jeho stříbřitá kůže byla velmi krásná;
Na ní měl pečeť, ta značila, že byl Prorokem.
Pečeť Proroctví měl na zádech, v horní části,
V pravé části ležela.
Ti, jenž byli v této záležitosti znalými,
Říkali, že velké znaménko krásy bylo tou Prorockou Pečetí.
Bylo černé, odstínem dožluta,
Velké jako holubí vejce.
Obklopeno, okolní hranici tvořícími,
Malými chloupky, v kruhové linii.
Ti, jenž znali toho, z Nejušlechtilejšího Rodokmene,
Říkali, že velké kosti Nabi měl.
Všechny Jeho končetiny, které byly tak požehnané,
Byly urostle stvořené, a velmi silné.
Všechny Prorokovy požehnané končetiny,
Vypadaly tak elegantně, jako ajaty z Koránu.
Dlaně té majestátní bytosti,
Byly široké, čisté, jemné a krásné.
Tak krásné jako Jeho dlaně, byla také Jeho chodidla,
Voňavé a krásné, jako čerstvá růže.
Tak elegantní, jak znalí vyjádřili,
Byly ty zázračné ruce, a tak požehnané.
Kdykoli Prorok někoho pozdravil,
Jeho sladký úsměv je vždy zklidnil.
Ještě několik dní po události, tedy,
Dokonce několik měsíců, měli bychom říci,
V davu, ten šťastlivec,
Byl rozeznáván, Svou vůní tak jemnou.
Jeho krystalická kůže byla bílá, neochlupená;
Jaká slova by mohla vystihnout tak bezchybnou krásu!
Kdybych tak mohl Milovaného, vidět vždy a napořád,
Z toho požehnaného a krásného těla, oči bych nespustil.
Tak dokonalá byla Jeho jemná pleť,
Zde Stvořitel projevil ze Svého božského stvoření.
Bez ochlupení na břichu i hrudi,
Krásně bílé, jako stříbrný tác.
Pouze, ze středu hrudi dolů,
Proužek chloupků vedl směrem k pasu.
Tento černý proužek, na Jeho požehnaném těle,
Vypadal jemně, jako svatozář kolem úplňku.
Jeho požehnané končetiny, zůstaly celý Jeho život,
Stejné, jako když byl mlád.
Jak čas plynul, Prorok přirozeně stárnul;
Jako poupě, nicméně, byl obnoven.
Nemyslete si, že Sultán Vesmíru,
Měl váhu nadměrnou.
Nebyl ani hubený, ani obézní;
Střední velikosti a stavbou těla docela mohutný.
Tak Ho popsali lidé, kteří jsou velmi znalí v této záležitosti,
Ani příliš štíhlý, ani nad normální velikostí.
Stvořitel stvořil to nádherné tělo,
S božskou moudrostí a úhledností.
Na Jeho čisté pokožce, preciznost převládá;
Na Jeho celém těle, svatozář má.
Pán Sidry byl střední postavy;
S Ním svět dosáhnul pokoje a řádu.
Ti, jenž byli svědky Jeho zázraků a divů,
Řekli, že vychválit Ho bylo mimo jejich síly.
Takovou krásu jsme ještě neviděli,
V postavě, chování, vlastnostech, taková krása.
Nabi byl střední postavy; avšak,
Když vysoký muž kráčel vedle Proroka,
Bez ohledu na to, jak vysoký byl,
Prorok se zdál býti vyšším.
Ten klenot, ve srovnání s vysokým mužem,
O dlaň vyšší zdál se býti.
Kdykoli se procházel, majestátně,
Chodil mírně rychlejším krokem.
Při chůzi, Jeho zvykem bylo,
Mírné předklonění, Jemu vlastní.
Jakoby scházel dolů, takovým způsobem,
Chodil s mírným předklonem.
Tak vysoko byl, se Svou ctí a osobností,
Ibrahimova duše na Jeho ušlechtilost pyšná byla.
Když Huda člověka miluje, zajisté,
Všechny Jeho končetiny budou v kráse dokonalé.
Když se Alláhův Posel tiše procházel,
A člověk Mu zkřížil cestu znenadání,
Toho člověka strach zasáhnul;
Jak se mu Rasúlulláh mohutný zdál.
Když člověk s Prorokem neustále hovořil,
A naslouchal oddaně Jeho vábivému hlasu,
Tón Jeho slov je ovlivnil tak,
Že se stávali Prorokovými poddanými, pokud byli přijati.
Věčný Stvořitel Ho ozdobil takovou krásou,
A jedinečně ve všech morálních kvalitách.
Ó, Rasúlulláh! Nemohu tě vynachválit;
My všichni jsme byli kvůli tobě stvořeni.
Ó ty, Šáhu země loajální,
Přeji si obětovat svůj život, a všechno ostatní, pro tebe!
Husejn Hilmi Isik

AHL AS-SUNNAH QASIDAH

Víra v Ahl as-sunnu je to, co je potřeba nejprve,
Existuje sedmdesát tři vyznání víry, zbytek Džahannamu náleží.
Všichni Muslimové jsou sunni, jejich vůdcem je Nu’man.
Džanna je zaslíbena jejich následovníkům v imánu.
Nejprve, upevni svou víru, poté se pevně drž Islámu!
Dodržuj pět přikázání Islámu, zdrž se haramu!
Pokud zhřešíš, vykonej tawbu, co nejdříve!
Kdokoli porušuje Islám, jednou toho bude litovat.
Nikdy nevěř ateistům, jinak špatně dopadneš!
I sladká slova, tě mohou přivést do pohromy!
Pokrytců přibývá; andělé vzezřením, hady uvnitř.
Aby tě polapili, budou si hrát na tvé přátele, tak důvěryhodně.
Každý může tvrdit, že on má pravdu, a ostatní se mýlí,
Islám byl stvořen, aby se rozhodlo, kdo pravdu měl!
Člověk, který porušuje Islám, je zbloudilý;
Ten, kdo se vyzná v historii, tohle potvrdí.
Proč člověk, který se necítí dobře, utíká k lékaři?
Neboť nikdo nechce zemřít, život je sladší, než cokoli jiného.
Kdo na zemi může tvrdit, že by nechtěl žít navěky?
Smrt neznamená neexistenci, uvěř v život v hrobě!
Džanna je věčná, a stejně tak Džahannam, je to uvedeno v Koránu,
Dávej si pozor na nekonečné utrpení, i kdyby to bylo jen domněnkou,
Avšak někteří lidé to popírají; Netopýr se světlu vyhýbá, a vrána,
V hromadě odpadků se vyžívá. Je to slavík, kdo hledá růži.
Bez pochyby, člověku, který se tělesné duši poddává, se Islám nezalíbí,
Tito dva nemohou být pospolu; dobré a špatné jsou protiklady!
Muslimové ctí práva a jsou laskaví ke všem tvorům;
Nevěřící, tak jako hadi, rádi ubližují druhým.
Běda, Ja Rabbi, běda! V tak těžké době žijeme;
Salat vykonává jen hrstka, náboženské vědomosti upadly v zapomnění.

BIBLIOGRAFIE

- Qur’an al-karim 
- Envar-ut-tenzil - Qadi Beydavi 
- Tafsir al-Mazhari - Senaullah Paniputi 
- Tafsir al-Kurtubi - Imam al-Qurtubi
- Tafsir al-Beydavi - Qadi Beydavi 
- Tafsir al-Kabir - Fahruddin ar-Razi 
- Tafsir al-Hazin - Ala’uddin al-Baghdadi 
- Tafsiru’l- Qur’an - Imam at-Tirmidhi
- Tafsiru’l- Qur’an al-‘azim - Ebul Fida 
- Sahih al-Bukhari - Imam al-Bukhari 
- Sahih al-Muslim - Imam al-Muslim 
- Sunan ad-Dara Qutni - Dara Qutni
- Sunan at-Tirmidhi - Imam at-Tirmidhi 
- Muvatta - Imam Malik 
- Mustadrak - Hakim Nishaburi 
- Sunan al-Ibn Maja - Ibn Maja
- Sunan al-Bayhaqi - Bayhaqi 
- Sunan al-Dawud - Abu Dawud 
- Sunan as-sagir - Imam an-Nasai 
- Musnad - Bazzar
- Musnad - Darimi 
- Musnad - Abu Ya’la 
- Musnad - Imam Ahmad ibn Hanbel 
- Sahih - Ibn Hibban - Ahbar al-Mecca – Azraki
- Birgivi Vasiyetnamesi – Imam al-Birgivi 
- Caliyetu’l-ekdar - Mawlana Khalid al-Baghdadi 
- Cami-al Ehadis - Suyuti 
- Could Not Answer - Harputlu Ishak Effendi
- Dala’il an-Nubuwwa - Abu Nuaym Isfahani 
- Dala’il an-Nubuwwa - Bayhaqi 
- Dini Sozluk - Turkiye Gazetesi 
- Al-Bidaye va’n-nihaye - Ibn Kasir, Abu’l-Fida
- Ansabu’l-ashraf - Balazuri 
- Al-Envar - Begavi 
- Al-Iktifa fi megaz-al-Mustafa vesselaset-al-hulefa - Kila’i 
- Al-Leali’l-Masnua – Suyuti
- Al-Mu’jamu’s-sagir – Imam al-Tabarani 
- Al-Muhabbar - Ibn Habib 
- Al-Musannaf - Imam Abdurrazzaq Sana’ani 
- Al-Musannef - Imam Ibn Abi Shayba
- Al-Wafa bi ahval-al-Mustafa - Ibn Jawzi [Abdurrahman 
Jawzi/Abulfaraj ibn Jawzi] 
- Awsaf-un Nabi - Suyuti 
- Futuhu’l-buldan – Balazuri
- Herkese Lazim Olan Iman - Haji Faydullah Effendi 
- Hilyat-ul-awliya - Abu Nuaym 
- Ihya - Imam al-Ghazali 
- Insan-u’l-uyun - Nureddin Ali Halabi
- Isaba - Ibn Hajar al-Askalani 
- Isbatu’n-Nubuwwa - Imam ar-Rabbani 
- Islam Alimleri Ansiklopedisi - Turkiye Gazetesi 
- Istiab - Ibn Abdilberr
- I’tikadname - Mawlana Khalid al-Baghdadi 
- Kashf-ul-hafa – Isma’il Ajluni 
- Kisas al-Anbiya - Ahmed Cevdet Pasha 
- Kimya-i sa’adat - Imam al-Ghazali
- Ma’ariju’n-Nubuwwa (Peygamberler Tarihi) - Altiparmak Muhammed Efendi 
- Majma’uz-zavaid - Heysemi 
- Maghazi - Waqidi 
- Maktubat al-Imam ar-Rabbani - Imam ar-Rabbani
- Maktubat al-Ma’sumiyye - Muhammad Ma’sum Faruki 
- Mawahib al-Laduniyye - Qastalani 
- Mawlid-i Sharif (Vesiletu’n-necat) - Suleyman Celebi 
- Mir’at-i Kainat - Nisancizade Muhammed Effendi
- Mu’jam-ul-Kabir - Tabarani 
- Muqaddime - Darimi 
- Rawzu’l-unf - Suhayli 
- Sira - Ibn Hisham
- Sira - Ibn Kasir 
- Sirat ar-Rasul - Ibn Ishak 
- Siratu’n-Nabawiyya – Ibn Hisham 
- Sirety’n-Nabi - Ahmad ibn Zayni Dahlan
- Siyaru’l-Kabir - Imam Muhammad 
- Siyaru’l-Kabir sharhi - Imam as-Sarakhsi 
- Subulu’l-Huda - Shamsaddin Shami 
- Shamail ash-sharifa - Imam at-Tirmidhi
- Shifa ash-sharif - Qadi Iyad 
- Shawahidu’n-Nubuwwa - Mawlana Abdurrahman Jami 
- Shu’ab-ul-iman - Bayhaqi 
- Tabakat-ul-kubra - Abdulwahhab as-Sha’rani
- Tabakat-us-Sahaba - Ibn Sa’d 
- Tarikh-ul-Kabir - Bukhari 
- Tahric - Huzai 
- Tarikh Dimashq (Sam tarihi) - Ibn Asakir
- Se’adet-i Ebediyye - Endless Bliss - Huseyn Hilmi Isik 
- Tarikh al-Tabari - Tabari 
- Tarikh al-Islam - Imam al-Zahabi 
- Taratib-ul-idariyye – Kattani
- Usudu’l-Ghaba - Ibn Asir 
- Uyun-ul-eser - Ibn Sayyidinnas