GHAZA BANI KURAJZŮ
Když se náš Pán, Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), vrátil
“Ó, mí Ašabové! Prosím, vstaňte a osedlejte své koně a velbloudy! Ti, kteří uposlechnou, provedou pozdní odpolední salat v zemi Kurajzových synů!“
Hadís aš-šarif
ze zákopové ghazy, zamířil do domu naší matky, Hadrat Aiše. Odložil Své zbraně a sundal si brnění. Jeho požehnané tělo bylo pokryto prachem. Šel se vykoupat. V tu chvíli přišel ozbrojený a obrněný jezdec v podobě Hadrata Dihje. Byl to Džabrail ‘alejhis-salam. Když k němu náš Pán, Prorok, přistoupil, dal Mu rozkaz, řekl, “Ó, Alláhův ta’ala Rasúle! Džanab al-Haqq ti nařizuje, abys okamžitě vyšel do boje proti synům Kurajze!“ Sultán vesmíru si zavolal Hadrata Bilala a nařídil mu, aby Ašabům al-kiram ohlásil následovné, “Ó, mí Ašabové! Prosím, vstaňte a osedlejte své koně a velbloudy! Ti, kteří uposlechnou, provedou pozdní odpolední salat v zemi Kurajzových synů!“
Náš Pán, Habib al-akram si okamžitě oblékl brnění a vzal si Svůj meč. Na Své požehnané hlavě měl helmu. Na zádech měl štít a v ruce měl oštěp. Poté vysedl na Svého koně. Když se dostal ke Svým Ašabům, dal prapor Hadratu Alimu a vyslal ho do čela, na cestě do sídla Kurajzských Židů, které leželo na planině jihovýchodně od Mediny. Jako Svého zástupce nechal v Medině, jako obvykle, Abdulláha Ibn Umma Maktuma.1
Vznešení Ašabové obklopili našeho milovaného Proroka a vyrazili z Mediny s voláním takbirů, “Alláhu akbar! Alláhu akbar!” Po cestě potkali Ghanmovy syny. Byli ozbrojení a čekali na našeho Pána, Rasúlulláha. Náš Pán, Prorok, se jich zeptal, “Střetli jste se po cestě s někým?“ Oni odpověděli, “Ó, Rasúlulláh! Střetli jsme se s Dihjou al-Kalbim. Jel na osedlaném bílém mezkovi. Na tom mezkovi byl saténový samet.” Náš milovaný Prorok jim řekl, “Byl to Džabrail. Byl poslán k Bani Kurajzům, aby zatřásl jejich sídlem a vnesl strach do jejich srdcí...” Než se dostali do sídla Kurajzů, počet vojáků Islámské armády se vyšplhal na tři tisíce.
Hadrat Ali postavil Islámský prapor před sídlem Kurajzských Židů. Když to Židé viděli, začali našeho Pána, Proroka, pomlouvat. Hadrat Ali jel za naším Pánem a informoval Ho o situaci. Když Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) dorazil k jejich sídlu se třemi tisíci vojáky, Židy, ze Svého soucitu, pozval k Islámu. Tuto krásnou nabídku odmítli. Nepřijali ani následující nabídku našeho milovaného Proroka: “V tom případě sejděte dolů ze sídla, a vzdejte se podrobením se příkazu Alláha ta’ala a Jeho Rasúla.“
Poté, Pán světů řekl Sa’dovi Ibn Abimu Waqqasovi, mistru lučištníků, “Ó, Sa’de! Vykroč a začni na ně střílet šípy!“ Hadrat Sa’d a ostatní lučištníci začali vytahovat šípy ze svých pouzder a stříleli je na Židovské sídlo s výkřiky takbirů. Židé zahájili odvetu střílením šípů a vystřelováním kamenů, a tak začala válka.
Tato skupina Židů, která Muslimům vrazila kudlu do zad, když byli oslabení, a nepřijala Muhamedovo ‘alejhis-salam proroctví, kvůli své závisti, neměla odvahu otevřít brány sídla a vyjít do boje na bitevní pole.
Válka pokračovala formou obléhání, a munafikové (hypokraté) mezi Muslimy posílali do sídla tajné zprávy, kdy říkali, “Nevzdávejte se! Pokud vám řeknou, abyste opustili Medinu, nepřijměte to! Když budete pokračovat v boji, my vám pomůžeme ze všech svých sil; neopustíme vás. A pokud vás vyženou z Mediny, půjdeme s vámi!“ S těmito zprávami, Židé, kteří čekali na pomoc od munafiků, pokračovali ve své obraně s větším odhodláním a nadějí. Obléhání pokračovalo, a i když uběhl skoro měsíc, od munafiků žádná pomoc nepřicházela. Jejich srdce zaplnil strach a vyhlásili, že chtějí učinit dohodu.
Žid, jménem Nabbaš ibn Qajs, šel za naším Pánem, Rasúlulláhem, aby učinil dohodu a řekl, “Ó, Muhamede! Prosím, prokaž nám stejný soucit, jako jsi prokázal synům Nadira. Vem si naše zboží a zbraně! Jen neprolívej naši krev. Dovol nám, abychom opustili naši zemi se svými dětmi a ženami. Nech nás, abychom vzali pro každou rodinu náklad jednoho velblouda, bez zbraní!“ Pán světů odpověděl, “Ne, tuto nabídku nemohu přijmout!“ Tentokrát řekl, “Vzdáme se veškerého zboží. Neprolívej naši krev! Dovol nám, abychom si vzali naše ženy a děti.“ Náš milovaný Prorok odpověděl, “Ne! Nemáte jinou možnost, než se bezpodmínečně podrobit mému verdiktu, vzdát se a podřídit se!“ Žid Nabbaš se nešťastně vrátil do sídla a informoval ostatní o situaci. Tentokrát byli kurajzští synové zaplaveni velkým zoufalstvím a smutkem.2
Ka’b ibn Asad, jeden z jejich vůdců, se zachoval spravedlivě. Učinil toto přiznání a nabídku svému národu, “Ó, mí lidé! Jak sami vidíte, zasáhla nás velká katastrofa. V tuto chvíli vám nabídnu tři rady. Můžete si vybrat jednu z nich, a podle toho jednat!
Zaprvé, následujme tohoto muže a přijměme Jeho proroctví. Přísahám při Alláhovi, že my všichni víme, že On je Prorokem, jehož vlastnosti jsme viděli v našich knihách. Pokud v Něho uvěříme, naše krev, děti, ženy a zboží budou zachráněny. Jediný důvod, proč Ho nenásledujeme, je naše závist vůči Arabům, a to, že není jedním z izraelských synů. Nicméně, toto je něco, co může rozhodnout pouze Alláh. Pojďme a podřiďme se Mu!” Všichni Židé najednou začali protestovat a říkali, “Ne! My to nepřijmeme a nebudeme následovat nikoho, kdo není jedním z nás.”
V tuto chvíli Ka’b učinil druhou nabídku, “Zabijeme všechny naše ženy a děti, a když nezbyde nikdo, o koho bychom se báli, zaútočíme proti Muslimům a budeme bojovat, dokud neumřeme!“ Tuto nabídku Židé také odmítli.
Jako třetí nabídku, Ka’b řekl, “Dnes je sobotní noc. Jelikož Muslimové vědí, že dnes nebojujeme, budou neopatrní a lehkovážní. Vytasme meče a společně vyběhněme z naší pevnosti. S takovým útokem možná zvítězíme.” Tuto nabídku Židé také odmítli, se slovy, “Nemůžeme zrušit zákaz práce v sobotu!” Pouze bratři Asid a Sa’laba,
“Ne! Nemáte jinou možnost, než se bezpodmínečně podrobit mému verdiktu, vzdát se a podřídit se!“
Hadís aš-šarif
spolu s jejich strýcem z otcovy strany Asadem, přijali první nabídku a byli poctěni tím, že se stali Muslimy. Vyšli z pevnosti a přidali se k Ašabům al-kiram.3
Židé se mezi sebou dlouho dohadovali. Nakonec pozdvihli bílou vlajku a vyžádali si od našeho Pána, Proroka, rozhodčího, aby za ně vydal rozhodnutí. Náš Pán, Rasúlulláh, jim řekl, “Vyberte si kteréhokoliv z Mých Ašabů jako rozhodčího.“ Oni řekli, “Budeme spokojeni s rozhodnutím Sa’da Ibn Mu’aze.” Náš Pán, Prorok, to přijal a nařídil, aby byl Hadrat Sa’d ibn Mu’az přivolán.
Sa’d ibn Mu’az byl v zákopové ghaze vážně zraněn. Náš Pán, Rasúlulláh, ho nechal ošetřovat v Masdžidu an-Nabi. Když byl zvolen za rozhodčího, přinesli Hadrata Sa’da k sídlu Kurajzů na nosítkách. Po cestě si Hadrat Sa’d říkal, “Přísahám při Alláhovi ta’ala, že nebudu naslouchat žádnému odsuzování kritiků, co se týče cesty Alláha ta’ala!“ Přinesli ho k našemu Pánu, Rasúlulláhovi. Náš Prorok mu řekl, “Ó Sa’de! Tito lidé se rozhodli, že se podřídí tvému verdiktu. Pověz mi, jak jsi o nich rozhodnul.“ Sa’d ibn Mu’az odpověděl, “Nechť je můj život pro tebe obětován, Ó, Rasúlulláh! Zajisté, Alláh ta’ala a Jeho Rasúl jsou více hodni rozsouzení.“ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Alláh ta’ala nařídil, abys ty vydal verdikt o těchto lidech.” Hadrat Sa’d si vyžádal definitivní slib od Židů, že se podřídí jeho rozhodnutí. Obě strany zvědavě vyčkávaly na rozhodnutí.
Poté, Hadrat Sa’d oznámil svůj verdikt, který ukázal jeho velikost:
“Mým verdiktem je, že všichni příčetní a vyspělí muži budou popraveni! Jejich ženy a děti budou zajati, a jejich majetek bude rozdělen mezi Muslimy!“
Židé byli tímto definitivním verdiktem ohromeni. Neboť v jejich vlastních knihách, toto byl naprosto stejný trest za takovýto přestupek. Píše se tam, “Když půjdete bojovat do města, učiňte pozvání k míru. Pokud to přijmou a otevřou vám dveře, všichni uvnitř musí zaplatit daň a sloužit vám. Pokud se rozhodnou bojovat, obléhejte je. Pokud nad nimi s pomocí Alláhovy ta’ala přízně zvítězíte, pobijte je meči. Vezměte jejich ženy, děti a majetek jako kořist!”
Jelikož verdikt Hadrata Sa’da Ibn Mu’aze byl v souladu s božím verdiktem, Pán světů, náš milovaný Prorok, mu pogratuloval a vyjádřil Svou vděčnost, řekl, “Vydal jsi o nich verdikt, který je v souladu s verdiktem Alláhovým ta’ala, napsaným nad sedmi nebesi, v Lawhu al-mahfuz!” Židé, proti tomuto verdiktu, který je napsaný v jejich vlastních knihách, nemohli nic namítat.
Všichni příčetní a vyspělí muži byli odvezeni do Mediny, s rukama svázanýma ke krku. Další den, na Rasúlulláhův příkaz, Hadrat Ali a Hadrat Zubajr vykonali verdikt. Děti, ženy a majetky byly rozděleny mezi Ašaby al-kiram.4
A tak byla Medina a její okolí od tohoto zákeřného, zrádného a vzpurného národa, který Muslimům v jejich těžkých chvílích vrazil kudlu do zad, porušil všechny dohody, a snažil se zabít našeho Pána, Proroka, již od Jeho dětství, očištěna.
Jedna ze zajatých žen dosáhla blaženosti tím, že se stala Muslimkou. Tato dáma jménem Rejhana, byla přidělena našemu Pánovi, Prorokovi. Náš Pán, Rasúlulláh, jí dal vybrat, jestli chce zůstat u svého náboženství a nebo se stát Muslimkou. Rejhana řekla, že chce zůstat u svého náboženství. Byla poslána do domu Umma Munzira. Později, s pomocí rad a úsilím Sa’laba Ibn Saje, se její srdce přiklonilo k Islámu. Poté, náš Prorok Rejhaně řekl, “Chceš se vydat na cestu Alláha ta’ala a Jeho Rasúla? Myslím, že by to bylo vhodné.“ Rejhana řekla, “Ano.“ Náš Pán, Prorok, se z jejího jednání radoval, a protože jí chtěl udělat také radost, a přál si, aby měla vysoký status v Džanně, osvobodil ji a přijal ji za Svou ženu. Dal jí mahr a oženil se s ní (uzavřeli nikah). Jejich svatba se konala v domě Umma Munzira. A tak, Rejhana radijalláhu ‘anha dosáhla pocty, že se stala matkou všech Muslimů.5
Mučednictví Sa’da Ibn Mu’aze
Poté co vydal verdikt o Židech, Bani Kurajzech, byl Sa’d ibn Mu’az odnesen zpět do svého stanu. Jeho rány, i jeho celkový stav, se zhoršily. Přišel náš Pán, Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a objal ho. Modlil se, “Ó, můj Alláhu! Sa’d bojoval na Tvé cestě, abys byl spokojen. Uvěřil v Tvého Rasúla. Ulehči mu...“ Když Hadrat Sa’d ibn Mu’az slyšel tato požehnaná slova, našeho milovaného Proroka, otevřel oči a zašeptal, “Ó, Rasúlulláh! Vzdávám ti svůj salam a pozdravy. Vydávám svědectví o tom, že ty jsi pravým prorokem Alláha ta’ala.”
Poté, Sa’da Ibn Mu’aze vzali jeho příbuzní ze stanu, a přivedli ho do domu synů Abdulašala. V tu noc se jeho situace zhoršila. Džabrail ‘alejhis-salam přišel za naším Pánem, Prorokem, a zeptal se Ho, “Ó, Rasúlulláh! Kdo je člověk z tvé ummy, který dnes v noci zemřel, a jehož smrt byla oznámena mezi anděly?“ Pán vesmíru se ihned zeptal na situaci Sa’da Ibn Mu’aze. Bylo Mu řečeno, že byl odveden domů. Náš Pán, Prorok, se s některými Ašaby al-kiram, vydal do domu Sa’da Ibn Mu’aze. Šli velmi rychlou chůzí. Ašabové al-kiram řekli, “Jsme unavení, Ó, Rasúlulláh!“ Náš Pán, Prorok, jim vysvětlil, proč jdou tak rychle, “Andělé na jeho pohřeb dorazí před námi, tak jako to
“Ó, můj Alláhu! Sa’d bojoval na Tvé cestě, abys byl spokojen. Uvěřil v Tvého Rasúla. Ulehči mu.“ Hadís aš-šarif
bylo na pohřbu Hanzaly. Nebudeme schopni dorazit dříve.“
Když náš Pán, Prorok, dorazil k Sa’dovi Ibn Mu’azovi, viděl, že je mrtev. Přistoupil k posteli Sa’da Ibn Mu’aze, a řekl se zmíněním jeho přezdívky, “Ó, Abu Amře! Byl jsi nejlepším náčelníkem. Nechť ti Alláh ta’ala udělí blaho a nejlepší odměnu! Vyplnil jsi slib vůči Alláhovi ta’ala. Alláh ta’ala ti, také, dá, co slíbil!“ Mezitím, matka Sa’da Ibn Mu’aze zarecitovala následující dvojverší:6
Jak to může unést, jeho ubohá matka!
Nutná je trpělivost, pláču nad tím, co mě potkalo!
Aslam ibn Harith vyprávěl, “Rasúlulláh přišel do domu Sa’da Ibn Mu’aze. My jsme čekali u dveří. Rasúl al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) vešel dovnitř. Kráčel širokými kroky. My jsme Ho následovali. Když nám Rasúlulláh naznačil, abychom se zastavili, zastavili jsme se a otočili jsme se. Uvnitř nebyl nikdo kromě Sa’dova těla. Poté, co Rasúlulláh zůstal nějakou chvíli uvnitř, vyšel ven. Byl jsem zvědavý a tak jsem se zeptal, ‘Ó Rasúlulláh! Z jakého důvodu jsi kráčel širokými kroky?‘ On na to odpověděl, ‘Nikdy jsem nebyl na tak přeplněném shromáždění. (Místo zaplnili andělé.) Jeden z andělů mě vzal na své křídlo; pouze takto jsem si mohl sednout.‘ Poté zmínil jméno Sa’da Ibn Mu’aze a řekl, ‘Raduj se z požehnání, Ó, Abu Amře! Raduj se z požehnání, Ó, Abu Amře! Raduj se z požehnání, Ó, Abu Amře!’”
Z jeho smrti byli Rasúlulláh i Jeho Ašabové al-kiram velmi zarmouceni; ronili slzy a plakali. Všichni Ašabové al-kiram se shromáždili na jeho pohřbu. Náš milovaný Prorok vedl dženaza salat a nesl jeho tělo. Když Ašabové al-kiram odnášeli tělo Sa’da Ibn Mu’aze pryč, říkali, “Ó, Rasúlulláh! Nikdy jsme nenesli tak lehké tělo.“ Poté, náš Pán, Prorok, odpověděl, “Andělé sestoupili; To oni ho nesou!” Když byl odnášen, munafikové si z toho utahovali, “Jak lehký je!” Náš milovaný Prorok odpověděl, “Kvůli Sa’dovu pohřbu sestoupilo sedmdesát tisíc andělů. Nikdy předtím na zemi nesestoupili v tak velkém počtu.”
Abu Sa’id al-Khudri vyprávěl, že mu jeho děda řekl, “Byl jsem jedním z těch, kdo kopal hrob Sa’da Ibn Mu’aze. Když jsme ten hrob kopali, z hrobu se vinula vůně pyžma!” Šarahbil ibn Hasana vyprávěl, “Zatímco byl Sa’d ibn Mu’az pohřbíván, jeden člověk si vzal trochu hlíny z jeho hrobu. Když si tu hlínu přinesl domů, změnila se v pyžmo. Když bylo jeho tělo vkládáno do hrobu, náš Prorok seděl u jeho hrobu. Jeho požehnané oči byly naplněny slzami; chytal se za Své požehnané vousy, a byl plný smutku. Řekl, ‘Arš se zachvěl, ze smrti Sa’da Ibn Mu’aze.’”
Jednou náš Pán obdržel jako dar velmi vzácný oděv. Když Ašabové al-kiram řekli, jak je ten oděv krásný, On odpověděl, “Kapesníky Sa’da ibn Mu’aze v Džanně jsou krásnější, než tento oděv.“
Abu Sufjanova touha po pomstě
Jednoho dne, když se vrátili ze zákopové ghazy, Abu Sufjan seděl mezi lidmi ze svého kmene a řekl jim, “Není nikoho, kdo by se za nás Muhamedovi pomstil!“ Beduín tato slova slyšel a šel za Abu Sufjanem. Řekl mu, “Pokud se postaráš o mé potřeby, tuto práci můžeš nechat na mě. Cesty znám velmi dobře a mám ostrou dýku. Navíc, nemám strach z nikoho.“ Abu Sufjan vyplnil, co si přál. Koupil velblouda, kterého mu dal, a řekl mu, aby tuto záležitost uchoval v tajnosti.
Beduín v noci opustil Mekku a během krátké chvíle byl v Medině. Dozvěděl se, že Prorok ‘alejhis-salam byl u kmene Bani Abdulašala. Uvázal svého velblouda a vydal se tam po svých. Náš Pán, Prorok, kázal v masdžidu toho kmene. Když v dálce viděl toho beduína, řekl, “V tom člověku je zlá myšlenka. Ale Alláhova ta’ala přízeň a požehnání budou clonou mezi ním a mnou.“
Beduín šel směrem k Rasúlulláhovi. V tu chvíli ho chytil Usajd ibn Hudajr a odtáhl ho zpět. Řekl mu, “Drž se dál od Rasúlulláha, Ó, zlořečený,“ sáhl mu na opasek a viděl, že má u sebe dýku. Pochopil, že má špatné úmysly. Beduín padl k Usajdovým nohám a křičel, “Neprolej mou krev.“ Usajd ho vzal k Rasúlulláhovi. Prorok ‘alejhis-salam řekl, “Ó, beduíne, pověz pravdu, kdo jsi? Nic, než pravda, ti nepomůže. Pokud zalžeš, Alláh ta’ala mne již informoval o tvých úmyslech.” Beduín si žádal ochranu a vysvětlil situaci. Na Rasúlulláhův příkaz byl uvězněn.
Další den si ho Rasúlulláh nechal předvolat a řekl mu, “Dal jsem ti ochranu, můžeš jít kam chceš. Ale já ti nabízím něco lepšího.“ Beduín se zeptal, “Co je to?“ Rasúl ‘alejhis-salam řekl, “Chci, abys učinil svědectví o jednotě Alláhově, a o mém proroctví.“ Beduín okamžitě řekl Kalima aš-šahada a řekl, “Ó, Rasúlulláh. Nikdy jsem se nikoho neobával. Když jsem uviděl tebe, ztratil jsem hlavu. Ty jsi věděl, co jsem měl v úmyslu. Nikdo, kromě mě a Abu Sufjana, o tom nevěděl. Pochopil jsem, že ty jsi Alláhův Rasúl, a že jsi pod Jeho ochranou; Abu Sufjanův záměr je špatný.”
Když od Abu Sufjana přišlo takové zlo, náš milovaný Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) poslal Amra Ibn Umajje a Damra tabniho Aslama do Mekky, aby Abu Sufjana, pokud se jim naskytne příležitost, zabili. Když tito dva sahabijové vykonávali tawaf v Kábě, džarija je rozpoznala. Začala křičet, “Ó, Mekkaňané! To jsou Amr a Ibn Umajja.” Když je lidé rozpoznali, rozdělili se.
Amr šel do jeskyně jedné hory v Mekce, a schoval se tam. Ibn Aslam šel do Mediny. Amr vyšel z jeskyně o několik dní později. Střetl se se dvěma Abu Sufjanovými špiony. Jednoho zabil šípem a druhý utekl. Amr se bezpečně dostal do Mediny. Když se o tomto dozvěděl Abu Sufjan, začal mít velký strach.
Některé důležité události pátého roku od Hegiry
Hadrat Zejneb bint Khuzajma zemřela ve věku třiceti let, osm měsíců po měsíci Rabi’ul-akhir, ve kterém byla poctěna sňatkem s Rasúlulláhem.7 Náš Pán, Rasúl al-akram se, v měsíci Dhu’l-qadah, oženil se Zejneb bint Džahš.8 V tomto roce byl zjeven hidžáb ajat al-karimat, a Muslimským ženám bylo nařízeno, aby se zahalovaly.9 Kmen Muzajna, jehož lid žil v blízkosti Mediny al-Munawwary, poslal velvyslance, a poté se stali Muslimy. Byli považováni za Muhadžiry.10 V tomto roce se, opět, vyskytlo zemětřesení a zatmění měsíce. Navíc se v tomto roce hadž stal fardem (čin nebo věc, která byla nařízena
“Kapesníky Sa’da ibn Mu’aze v Džanně jsou krásnější, než tento oděv.“
Hadís aš-šarif
Alláhem ta’ala v Koránu al-karim).
Po zákopové Ghaze, některé z přiléhajících kmenů uznaly moc Islámského státu. Začali přemýšlet tak, že pro ně bude nejlepší přátelit se s Muslimy, nebo dokonce přijmout Islám. Někteří z nich přišli za naším Pánem, Prorokem, a byli poctěni tím, že se stali Muslimy.
Pán světů (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) ze Svých Ašabů utvořil skupinu, která měla za úkol šířit Islámské náboženství a zvát přiléhající kmeny k Islámu. On Sám šel za některými kmeny. Některé kmeny, jako třeba Dumatu’l-Džanda, si vyslechly rady a staly se Muslimy. Některé další kmeny, jako například Ghatfânité a Lihjanovi synové, se obávali střetu s Muslimy a prchly. Tedy, kmeny v té oblasti byly zastrašeny.
Bani Lihjan Ghaza
Při Radži’ události, polyteisté zabili Asima Ibn Thabita, Khubajba Ibn Adije a jejich přátele (radijalláhu ‘anhum adžma’in). Náš Pán, Prorok, byl touto událostí velmi zasažen a zarmoucen. Čekal na vhodnou příležitost, aby je nechal za tento čin zaplatit. Neboť oni se dopustili zrady. Když na to byly vhodné podmínky, vydali se proti Bani Lihjanům, v síle dvou set mužů. V Medině byl jako zástupce ponechán Abdulláh ibn Umm Maktum. Aby zmátli nepřítele, předstírali, že cestují do Damašku a zastavili se u pramene Radži’, kde byli tito Mu’minové zabiti. Zde prosili Džanaba al-Haqqa o odpuštění za Asima a jeho přátele. Když se lidé z Bani Lihjanu dozvěděli, že se blíží Islámská armáda, utekli do hor. Náš Prorok a Jeho Ašabové tam zůstali jeden den. Vyslali své vojáky hledat do okolních míst. Usilovně se je snažili najít, ale neuspěli. Ale jejich strach byl pro ně dostačující. Poté Ašabové al-kiram dorazili do Usfanu. Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl Hadratu Abu Bakrovi (radijalláhu ‘anh), “Prohledej s deseti muži oblast Ganim a vrať se zpět.” Nevěřící uslyšeli hlasy Islámských vojáků, a přepadl je strach. Rozprchli se do hor. Muslimové se s nikým nestřetli. Ale tato výprava znamenala důkaz dominance nad polyteisty. Následně se vrátili do Mediny. Tato výprava trvala čtrnáct dní.
Ghaba Ghaza
Je také nazývána Ghaza al-Qarda. Rasúlulláh měl velblouda s dvaceti mláďaty. Abu Zarrův radijalláhu ‘anh syn je pásl na louce. Středeční noc, někdo jménem Ujajna ibn Hasin z kmene Faraza přijel se čtyřiceti jezdci a Ibn Abu Zarra zabil. Velbloudy si vzali.
Když se to Rasúlulláh dozvěděl, ponechal Abdulláha Ibn Umma Maktuma jako Svého zástupce v Medině a vyrazil na cestu s pěti sty jezdci. Hadratu Mikdadovi Ibn Aswadovi (radijalláhu ‘anh) dal prapor a poslal ho s některými z Ašabů dopředu jako předvoje. Také Salama Ibn Akwa’ radijalláhu ‘anh poslal proti nevěřícím.
Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) vytvořil základnu na místě zvaném Zi Qarda. Předvoj dohonil zadní část nepřítele. Hadrat Abu Katada zabil nevěřícího Masadata’ul Fazariho. Hadrat Ukaša zabil nevěřícího Ibban ibn Amr. Jeden muž z Ahl al-Islám byl zabit. Hadrat Salama ibn Akwa’ nevěřící pronásledoval. Byl velmi zdatným lučištníkem. Mnoho z těch prokletých nepřátel zabil a některé z nich zranil. Přinutil je, aby za sebou zanechali své zboží a vzal si deset mláďat zpět. Když se Hadrat Abu Katada vrátil na základnu, Rasúlulláh se za něho modlil, “Ó, můj Alláhu! Požehnej Abu Katadovu zdraví, a dej, aby byl zdráv do konce svého života!“ Rasúlulláh dal Hadratu Abu Katadovi Masadata’ul Fazariho koně i výzbroj. Po Abu Katadovi přišel Salama ibn Akwa’. Měl u sebe koně polyteistů. Poté, co je náš Prorok obdržel a pogratuloval mu, řekl, “Dnes, naším nejlepším jezdcem je Abu Katada, a nejlepším z našich pěšců je Salama ibn Akwa’.”
Tato výprava byla pro polyteisty, kteří se odvážili sáhnout na majetek Proroka a dalších kmenů, nezapomenutelnou lekcí. V Zi Qardě zůstali jeden den a noc. Poté se vrátili do Mediny. Tato výprava trvala pět dní.
Tvůj příjezd je milosrdenstvím a potěšením, Ó, Rasúlulláh,
Tvá přítomnost je lékem pro obtíže milovníka, Ó, Rasúlulláh.
Zatímco Adam byl mezi vodou a hlínou, ty jsi byl prorokem,
Zajisté to, že jsi vůdcem proroků, je patřičné, Ó, Rasúlulláh.
Awlijové dosáhli dokonalosti skrze tvůj nur, Ó, Rasúlulláh,
Tvé bytí je přesným odrazem Alláha, Ó, Rasúlulláh,
Dosáhli k Alláhovi, a všem možným duchovním jevům, skrze tebe,
Tvé činy jsou požehnáním pro potřebné, Ó, Rasúlulláh.
Přimluv se za Hudaje, na obou světech, na tomto, i na tom dalším,
On je prosebníkem, který hledá útočiště u tvých dveří, Ó, Rasúlulláh!
Aziz Mahmud Hudaj
Modlitba za déšť
V šestém roce od Hegiry byl hrozný hladomor, a z nebes nepadla ani kapka
“Dnes, naším nejlepším jezdcem (v Ghaba Ghaze) je Abu Katada, a nejlepším z našich pěšců je Salama ibn Akwa’.“ Hadís aš-šarif
deště. Z tohoto důvodu, nebylo možno spatřit žádnou zeleň. Lidé i zvířata trpěli hladem.
V pátek, v měsíci Ramadan aš-šarif, lidé našemu milovanému Prorokovi svěřili se svým přáním, “Ó, Rasúlulláh! Prosím, pomodli se k Alláhovi ta’ala, aby nás obdařil deštěm!“ Náš Pán, Prorok, šel se Svými Ašaby do pouště a vykonal salat o dvou rak’atech, bez recitace azánu a qamatu. Náš Pán, Prorok, otočil Svůj požehnaný oděv naruby. Poté pozdvihl své požehnané paže, až bylo vidět Jeho požehnané podpaží skrze Jeho rukávy, a začal se modlit:
“Ó, můj Alláhu! Obdař nás deštěm!“ Ašabové al-kiram říkali, “Amin! Amin!”
V tu chvíli se nebe rozjasnilo; nebyl vidět ani jeden mrak. Když se náš Pán, Rasúl al-akram, modlil, začal foukat vítr, a najednou se nebe zaplnilo mraky. Poté začal jemný déšť. Tentokrát se Pán světů modlil, “Ó, můj Alláhu! Učiň tento déšť hojným tak, aby nám byl prospěšným!“ V tu chvíli začal prudký déšť.
Na šatech našeho Pána, Proroka, a Jeho Ašabů, nezbylo suchého místa. Než se dostali domů, byli naprosto promočení. Všichni se brodili ve vodě. Déšť pokračoval. Ten den, další den... Další den... Další pátek, v čase salatu, Ašabové al-kiram řekli, “Ó, Rasúlulláh! Naše domy se z deště začaly hroutit; naše zvířata se začala topit. Prosím, pomodli se k Alláhovi ta’ala, aby ten déšť ustal!“ Náš milovaný Prorok se usmál, pozvedl Své požehnané ruce a modlil se:
“Ó, můj Rabbi! Pošli tento déšť do osad, lesů, a údolí!“ V tu chvíli, déšť, který trval týden, ustal, a začal na místech, která byla zmíněna.
Celý vesmír byl zaplněn nurem,
V tu noc, kdy se Muhamed narodil,
Mu’minové a munafiqové byli rozděleni,
V tu noc, kdy se Muhamed narodil.
Z nebes se vinul nur,
Awlijové a zbožní se přidali,
Jazyky mnichů byly svázány,
V tu noc, kdy se Muhamed narodil.