VZDĚLÁNÍ AŠABŮ AL-KIRAM

Naříkání kmene datlové palmy

V Masdžidu an-Nabawi (Prorokova mešita), v Medině, byl jeden datlový

“Kdybych ho neobjal (Hannana), plakal by až do dne kijámetu, ve stesku po mně.“ Hadís aš-šarif

pařez. V pátky náš Pán, Prorok, přednášel khutbu tak, že se opíral o tento pařez v masdžidu, zvaný Hannana. Později nechal postavit minbar (kazatelnu) se třemi schody. V pátek se náš Pán, Rasúlulláh, a Jeho Ašabové shromáždili v Masdžidu an-Nabi. V momentě, kdy náš Pán, Rasúlulláh, před kázáním vystoupal na nový minbar, suchý datlový pařez, o který se dříve opíral, začal plakat a naříkat, dost hlasitě na to, aby ho všichni přítomní slyšeli, s hlasem připomínajícím křik březí velbloudice. Všichni Ašabové tomu hlasu v úžasu naslouchali. Nicméně, hlas neutichal. A tedy, Pán světů sestoupil z minbaru a Svýma požehnanýma rukama pařez poplácal. V tu chvíli pláč a nářek utichly. Ašabové, kteří byli svědky takové lásky a náklonnosti suchého datlového pařezu k našemu Prorokovi, nemohli udržet slzy.

O této události Hadrat Anas ibn Malik řekl, “Dokonce masdžid se tím hlasem otřásal,” a Ibn al-Abi Wada’a řekl, “Ten pařez datlové palmy popraskal a pohnul se z místa. Náš Pán, Rasúlulláh, k němu přišel a položil na něho Svoji požehnanou ruku, a poté se utišil.“

Náš Pán, Prorok, řekl, “Přísahám při Alláhovi ta’ala, jehož síla mě udržuje naživu, že kdybych se ho nedotknul, plakal by tak až do dne kijámetu, smutkem a steskem po mně.“ 

V dalším vyprávění bylo uvedeno následující: Rasúl ‘alejhis-salam se otočil k uschlému datlovému pařezu a řekl, “Jestli chceš, můžu tě přesunout do zahrady, v níž jsi byl dříve. Rozvětvil by ses a byl bys stejný jako předtím. Nebo pokud chceš, mohu tě zasadit v Džanně, takže Alláhovi ta’ala přátelé by jedli z tvých plodů.“ Náš Pán, Rasúlulláh, si k němu přiložil ucho a slyšel, jak říká, “Zasaď mě v Džanně, aby z mých plodů mohli jíst přátelé Alláhovi ta’ala, a abych byl na místě, kde nebudu stárnout a trouchnivět.“ Ti, kteří byli v blízkosti našeho Pána, Rasúlulláha, také slyšeli hlas tohoto stromu. A tedy, náš Pán, Rasúlulláh, odpověděl, “Učiním, co si přeješ.“ Poté se otočil ke Svým Ašabům a řekl, “Dal přednost Dar al-baqu (zemi věčnosti, áchiře) před dar al-fanou (zemí smrtelnosti, touto zemí).“5 Poté byl pařez datlové palmy, na Rasúlulláhův rozkaz, pohřben.

Příjezd jejich rodinných příslušníků do Mediny

Když náš Pán, Sarwar al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a Abu Bakr emigrovali, jejich potomci zůstali v Mekce. V hadísu aš-šarifu, citovaném Imamem al-Bukharim, Hadrat Aiša řekla: “Náš Pán, Rasúlulláh, mi řekl, “Ó, Aiše! Zjevila ses mi dvakrát ve snu. Viděl jsem tvůj obraz na kusu zelené hedvábné látky, a poté mi bylo řečeno, ‘Majitelka tohoto obrazu je tvou budoucí manželkou.’” Po tomto snu (rok poté, co naše matka Hadrat Chadídža zemřela), se náš Pán, Prorok, zasnoubil s naší matkou Hadrat Aišou, ještě v Mekce. Nicméně, svatba se ještě nekonala. Naše matka Hadrat Aiša o tom vyprávěla následovně:

“Když Rasúlulláh emigroval do Mediny, já s mojí rodinou a Jeho dcerami jsme zůstali v Mekce. Poté, co poctil Medinu svou přítomností, poslal nám Svého osvobozeného služebníka Zajda Ibn Harithu a Abu Rafi’ho se dvěma velbloudy a 500 dirhamy, aby mohli koupit, co bude potřeba. Můj otec spolu s nimi poslal Abdulláha Ibn Urajqita se dvěma nebo třemi velbloudy a s dopisem, ve kterém nařídil mému bratrovi Abdulláhovi, aby poslal mou matku, mě a mou sestru Asmu s velbloudy. Já, moje matka Umma Ruman, Rasúlulláhovy dcery Hadrat Fatima-tuz-zahra a Umma Kulthum, Rasúlulláhova žena Sawda a Usama se svou matkou Ummou Ajman vyrazili společně. Když jsme dorazili do Qubajdu, Zajd koupil další tři velbloudy, za které zaplatil 500 dirhamů. Ke karavanu se přidal také Talha ibn Ubajdullah. Když jsme dorazili na místo zvané Bajd v Mině, můj velbloud se splašil. Byla jsem v nosítkách a má matka byla vedle mě. Má matka se třásla a křičela, ‘Běda, má dcero, běda, ubohá nevěsto!‘ Alláh ta’ala velblouda uklidnil a byli jsme zachráněni. Konečně jsme dorazili do Mediny. Sesedla jsem společně se svou rodinou u otce. Rasúlulláhova rodina sesedla před svými pokoji.

Naše matka Hadrat Aiša na nějakou dobu zůstala v domě svého otce Hadrata Abu Bakra. Svatba se konala po bitvě u Badru.

Jak šťastný je ten člověk,
Co recituje Korán!
Když slyší iqhamet, azán,
Srdce jeho zaplní imán!

Azán al-Muhammadi

Poté, co byl masdžid an-Nabi postaven, nebylo způsobu, jak potvrdit čas salatu, aby mohli být Muslimové svoláni do mešity v čase salatu. Pouze bylo řečeno, “Assalatu Džami’a (shromážděte se na salat)”.

Jednoho dne, náš Pán, Rasúlulláh, diskutoval se Svými Ašaby o tom, jakým způsobem by se měli Mu’minové svolávat do mešity v čase salatu. Někteří pro určení času salatu navrhovali zvonění zvonem, jak bylo zvykem u křesťanů; někteří zase troubení na roh, jako u židů. Jiní zase vyjadřovali svůj názor slovy, “Zapalme oheň a vztyčme ho v čase salatu nahoru.” Náš Pán, Rasúlulláh, ani jeden z těchto návrhů nepřijal.6

Abdulláh ibn Zajd ibn Sa’laba a Hadrat ‘Umar viděli ve svých snech recitaci azánu. Hadrat Abdulláh přišel k našemu milovanému Prorokovi a popsal Mu svůj sen následovně:

“Viděl jsem muže v zeleném oděvu, který držel zvon. Zeptal jsem se ho, ‘Prodáš mi ten zvon, co držíš v ruce?‘ On se zeptal, ‘Co s ním budeš dělat?‘ Když jsem odpověděl, ‘Budu na něj zvonit, abych oznámil čas salatu,‘ a ta osoba řekla, ‘Nech mě, abych tě naučil něco lepšího,‘ otočil se ke qible a začal hlasitě recitovat, ‘Alláhu akbar, Alláhu akbar...’ Když skončil, řekl, ‘Když je čas vstát na salat,’ opakoval azán a ke konci přidal větu, ‘Qad Qamat-is-salatu.’”

Poté, náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Ten sen je pravdivý. Nauč tato slova Bilala, nech ho, ať je recituje!“ A bylo to nazváno azán.7

Hadrat Bilal vylezl na nejvyšší střechu v blízkosti masdžidu aš-šarifu a zarecitoval první azán, slovy, která se naučil.

Když Hadrat ‘Umar uslyšel azán, běžel k našemu Pánu, Rasúlulláhovi. Řekl

“Když svoláváš k salatu, vysmívají se tomu a považují to za hru. Je to proto, že jsou to lidé, kteří nerozumí.“
Maida: 58

Mu, že slova, která Hadrat Bilal recitoval, jsou stejná slova, která slyšel ve svém snu. V tu noc se zdál stejný sen ještě některým Ašabům. V ten okamžik byl zjeven 9. ajat al-karimat Súry al-Džumah, aby to bylo potvrzeno také s wahy.

Jednoho dne, v čase ranního salatu, Bilal al-Habaši dvakrát zvolal “As-salatu hajrun minannawm,”8 před dveřmi do domu našeho milovaného Proroka. Našemu Pánu, Prorokovi, se to líbilo. Řekl, “Bilal, jaká jsou to krásná slova! Říkej je při azánu pro ranní salat.“ A tak tedy tato slova začala být recitována při azánu k rannímu salatu.

Hlas Bilala al-Habašiho, který byl muadhdhinem až do Prorokovy smrti, byl zvučný, krásný a působivý. Když začal recitovat azán, všichni naslouchali s velkou láskou a v extázi a nechali se tím unést. Všichni při jeho recitaci ronili slzy.

Polyteistům a židům v Medině se zdálo zvláštní, že se Ašabové svolávali do mešity v čase salatu azánem al-Muhammadi. Když byl azán recitován, vysmívali se tomu a měli z toho legraci. Po jejich vysmívání, Alláh ta’ala zjevil v Koránu al-karimu, v maalu, “Když svoláváš k salatu, vysmívají se tomu a považují to za hru. Je to proto, že jsou to lidé, kteří nerozumí.“9

Zvolal ten muadhdhin, stál a říkal qamat,
Svou tvář ke Kábě otočil, a nijjet učinil.
Když lidé imánu slyšeli, v úctě naslouchali,
A poté, začali se salatem, službou svému Rabbovi.

Ašabové as-Soffa

Náš Pán, Prorok, měl stínidlo, vyrobené z větví datlové palmy, umístěné u severní zdi masdžidu an-Nabi. Svobodným Sahabijům, kteří emigrovali z Mekky a neměli střechu nad hlavou, nařídil, aby se tam usadili.10 Tito svobodní sahabijové, spolu s chudými Ansary a Muhadžiry, pobývali pod velkou pergolou zvanou Soffa, ležící vedle masdžidu an-Nabi, a byli zaneprázdněni učením a vyučováním. Jejich počet se pohyboval mezi deseti a čtyřmi sty. Po většinu času jich bylo sedmdesát. Tito sahabijové zůstávali neustále po boku našeho Proroka, Rasúlulláha, a nikdy neopustili Jeho sohbaty. Ve dne, i v noci, čítávali Korán al-karim, věnovali se vyučování a učili se zpaměti hadísy aš-šarify. Většinu svých dnů drželi půst, a nikdy se nevzdali ibadatu a uctívání.

Ti vzdělaní z nich byli posíláni do kmenů, které se nově staly Muslimy, aby je vyučovali Korán al-karim a hadísy aš-šarify, tj. náboženství Islám. Tito požehnaní sahabijové, kteří měli mnoho kvalit, byli jedna velká armáda moudrosti. Náš Pán, Prorok, je hluboce miloval; Sedával s nimi, vedl s nimi sohbet a jedl s nimi. Byli nazýváni Ašabové as-Soffa.

Jednoho dne, když náš Pán, Rasúlulláh, sledoval Ašaby as-Soffa, pomyslel si, jak jsou velmi chudobní. A, i přes tyto podmínky, vykonávali ibadat s klidem v srdci a nadšením. Náš Pán, Prorok, nad nimi cítil lítost a řekl, “Ó, Ašabové as-Soffa! Nesu vám radostnou zprávu! Pokud zbývá jediný člověk z mé ummy, který je spokojen v tak obtížné situaci, v jaké se právě vy nacházíte, zajisté je mým přítelem.”

Habib al-akram (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) se staral o potřeby těchto jedinečných Ašabů prioritně, poté o potřeby Svých Ahl al-bajt. Abu Hurajra vyprávěl následující: “Přísahám při Alláhovi ta’ala, který je jediným bohem, že byl čas, kdy jsem si z hladu tiskl břicho k zemi, a někdy jsem si tiskl k břichu kámen. Jednoho dne jsem byl zase v takovémto stavu. Ten den jsem seděl u cesty, po které šel Rasúlulláh do masdžidu. Právě tehdy ke mně přišel klenot světů, který byl poslán jako milosrdenství světům, s tak zářivým nurem. Jelikož pochopil moji situaci, usmál se a řekl, ‘Ó, Aba Hurajro!‘ Když jsem řekl, ‘Ať je můj život pro tebe obětován, prosím, povídej, Ó, Rasúlulláh!‘ On řekl, ‘Pojď se mnou!‘ Okamžitě jsem Ho následoval. Vstoupil do Svého požehnaného domu. Byla tam sklenice mléka. Řekl, ‘Tak tedy, jdi k lidem Ahl as-Soffa. Zavolej je sem.‘ Když jsem byl na cestě k nim, říkal jsem si, ‘Jak jedna sklenice mléka postačí pro všechny z Ahl as-Soffa? Zbyde na mě kapka?‘ Zavolal jsem je.

Přišli jsme k požehnanému domu, vyžádali jsme si svolení a šli jsme dovnitř. Poté, co jsme se usadili na vhodných místech, náš Pán, Rasúlulláh řekl, ‘Ó, Abu Hurajro! Vezmi tuto sklenici mléka a podej jim ji!‘ Vzal jsem ji a podal jsem ji postupně svým přátelům. Každý z nich si sklenici vzal, napil se do sytosti, a vrátil ji. Když jsem ji bral od každého z nich zpět, všiml jsem si, že z ní neubylo a bylo tam přesně tolik, jako na začátku. Takto jsem ji podal všem svým přítomným přátelům. Všichni se napili do sytosti. Potom vzal sklenici Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), usmál se na mě a řekl, ‘Ó, Abu Hurajro! Pouze ty a já jsme se z mléka nenapili. Také se posaď a pij!‘ Posadil jsem se a napil jsem se. On řekl, ‘Napij se znovu!‘ Napil jsem se. Náš Pán řekl, ‘Pij,‘ ještě několikrát. A já se pokaždé napil. Nakonec jsem řekl, ‘Ať jsou moji rodiče pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Již nemohu pít. Přísahám při Alláhovi ta’ala, který tě poslal s pravým náboženstvím, že jsem naprosto plný.’ On řekl, ‘Tedy, podej mi tu sklenici.’ Podal jsem Mu ji. Poté, co chválil a velebil Alláha ta’ala, řekl Basmala a napil se.”

Ašabové z Mediny cítili k těmto jedinečným Ašabům, kteří nevynechali ani jeden sohbet našeho Pána, Rasúlulláha, nevídanou náklonnost. Jednoho večera, jeden ze Soffa sahabijů, který byl vyčerpaný z hladu, přišel za naším Pánem, Rasúlulláhem, a o své situaci Mu pověděl. Náš Pán, Prorok, šel za obyvateli Svého domu a zeptal se, jestli mají něco k jídlu. Když získal odpověď, “Právě teď v domě nemáme nic, než vodu místo jídla,“ zeptal se Svých Ašabů, kteří byli přítomni, “Kdo pohostí tohoto hladového člověka?“ Jeden Mediňan z Ašabů al-kiram zareagoval jako první a řekl, “Ať jsou moji rodiče pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh! Já se o něho postarám.“

Šel se svým hostem domů a řekl své ženě, “Připrav něco, abychom pohostili

“Ó, Ašabové as-Soffa! Nesu vám radostnou zprávu! Pokud zbývá jediný člověk z mé ummy, který je spokojen v tak obtížné situaci, v jaké se právě vy nacházíte, zajisté je mým přítelem.” Hadís aš-šarif

hosta našeho Pána, Rasúlulláha.“ Jeho žena odpověděla, “V tuto chvíli nemáme k jídlu nic, kromě jídla pro naše děti.“ On řekl, “Nejprve dej naše děti spát, a potom přines jídlo.“ Poté vzal jídlo, které bylo dostačující pouze pro jednu osobu, a vešel do pokoje s hostem. Připravil stůl a pozval ho, aby se posadil. Poté, co začali společně jíst, hostitel vstal a předstíral, že upravuje světlo a zhasnul ho. Poté se opět posadil ve tmě. Předstíral, že jí a čekal, až se host nasytí. Poté, co se host najedl, uklidil stůl. V tu noc šli on i jeho děti spát hladoví. Když šli ráno k našemu Pánu, Prorokovi, řekl jim, “Alláh ta’ala byl včera večer potěšen vaším jednáním.“ Hned poté Alláh ta’ala zjevil 9. ajat al-karimat Súry al-Hašr, v maalu, “Oni (Ansarové) si jich (Muhadžirů) váží více, než sami sebe, i když jsou v nouzi a chudobě.“

Verš:
Nehledě na to, že slova o příteli jsou sladší!

Sohbet Sultána srdcí

Pro vzdělávání a správné dospívání Jeho Ašabů al-kiram, náš Pán, Fakhr al-kainat (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), pořádal nevídané sohbety v Masdžidu an-Nabi, a vlíval fajz a požehnání, které Mu byly uděleny Alláhem ta’ala, do jejich srdcí. Ti, kteří byli poctěni tím, že měli možnost navštívit sohbet našeho Pána, Proroka, pociťovali podstatnou změnu ve svých srdcích již od prvního sohbetu a dosahovali velmi vysokého stupně ma’rifatu (duchovního vědění). Díky požehnání získanému těmito sohbety, Ašabové al-kiram milovali své přátele ze sahabijů, zejména našeho milovaného Proroka, více, než sebe. Alláh ta’ala je chválil pomocí ajatů al-karimatů. V přítomnosti našeho Pána, Rasúlulláha, byli velmi uctiví a pozorní, jako by jim na hlavách přistáli ptáci, a měli by odletět, když se pohnou. A tedy, Ašabové al-kiram se stali nejctnostnějšími a nejvýše postavenými mezi všemi stvořeními, po prorocích a velkých andělech.

Náš Pán, Rasúlulláh, vyučoval Své Ašaby al-kiram přikázání a omezení našeho náboženství, a vysvětloval je do hloubky. Probíral informace od a až do z, světa druhého i tohoto, o náboženství Islámu jakými jsou pilíře víry a Islámu, salat, sawm (půst), hadž (pouť), všechna pravidla zakatu, výklad ajatů al-karimatů, haram a halal jídlo, oděv; přísahy, nazr11, kaffarat (smíření), informace o obchodování; etiketu stolování, oblékání, konverzace - pozdrav; vztahy mezi sousedy, příbuznými a přáteli; pravidla manželství, výživné, následnictví a dědictví; práva, tresty, dohody, partnerské vztahy; informace o zdraví a hygieně; boje s nepřítelem, zákony války... tak, aby Mu všichni porozuměli a důležité body opakoval třikrát.12 Také jim předával informace o ženách, uváděním příkladů Svých požehnaných manželek.

Hadís aš-šarif – Džabrail

Odvážný Muslimský imám, jeden z nejváženějších Ašabů al-kiram, náš milovaný mistr ‘Umar ibn Khattab radijalláhu ‘anh, který byl známý tím, že vždy mluvil pravdu, řekl:

-V ten den, několik z nás, Ašabů al-kiram, bylo v přítomnosti a službě našemu Pánu, Rasúlulláhovi (sallalláhu ‘alejhi wa sallam). V ten den, ta hodina byla tak úžasná, vzácná a neobyčejná. V ten den nám byla udělena pocta toho, že jsme mohli navštívit Rasúlulláhův sohbet, být vedle Něho, vidět Jeho krásnou tvář, která je výživou a potěšením pro duše. (Pro vysvětlení této pocty a hodnoty tohoto dne, řekl: “Byl to takový den, že....“ Může být něco slavnostnějšího a vzácnějšího, než den, kdy máte možnost spatřit Džabraila ‘alejhis-salam v lidské podobě, slyšet jeho hlas a naslouchat informacím, které lidé potřebují, z požehnaných úst Rasúlulláha, vyřčena tak jasným a krásným způsobem?)

V tu chvíli k nám přišla osoba, jako vycházející měsíc. Jeho oděv byl velmi bílý, a jeho vlasy velmi černé. Nevypadalo to, že by ušel dlouhou cestu, nebyl zaprášený, ušpiněný, a ani na sobě neměl pot. Nikdo z nás, Rasúlulláhových Ašabů, jsme ho neznali. Tj. nebyl člověkem, kterého jsme kdy viděli nebo poznali. Posadil se k Rasúlulláhovi. Dal si svá kolena k Jeho požehnaným kolenům. (Toto byl Džabrail. Byl přítomen v lidské podobě. Tím, že si Džabrail ‘alejhis-salam takto sedl, chtěl sdělit něco důležitého. Tj. chtěl ukázat, že stud nemá mít v učení o náboženství místo, a že není vhodné být pyšným nebo domyšlivým před mistrem. Tímto jednáním, Džabrail ‘alejhis-salam sděloval Ašabům al-kiram, že každý by se měl ptát svých učitelů svobodně, bez váhání, na to, co se chce o náboženství naučit. Jelikož není správné být v rozpacích při učení náboženství, a plnění, vyučování a učení se zákonů Alláhových ta’ala.)

Ta vznešená osoba položila své ruce na požehnaná kolena našeho Pána, Rasúla al-akram, a řekla: “Ó, Rasúlulláh! Pověz mi o Islámu a o tom, jak se stát Muslimem.“

Rasúl al-akram řekl, “Prvním z pěti pilířů Islámu je, že člověk musí říct Kalima aš-šahada.” (Tj. člověk musí říct, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhammedan ‘abduhu wa rasúluh.” Tj. člověk s jasnou myslí, který dosáhl puberty a je schopen mluvit,

“Ó, ‘Umare! Víš, kdo byl ten člověk, který se vyptával? To byl Džibril (Džabrail). Přišel vás učit vaše náboženství.“ Hadís aš-šarif

řekne, “Na zemi i na nebesích, není ničeho nebo nikoho hodného uctívání, kromě Alláha ta’ala. Pravým bohem je pouze Alláh ta’ala sám. On je Wadžib al-wudžud (Nepostradatelná Bytost). Vše nadřazené existuje v Něm. Nemá žádného nedostatku. Jeho jméno je Alláh,” a musí v to věřit naprosto, celým svým srdcem. A pokračoval slovy, “Vznešená osoba s dorůžova zbarvenou kůží; s bílo-červenou, jasnou a krásnou tváří; s černýma očima a obočím; s požehnaným širokým čelem, dobrou povahou, beze stínu, s krásnými slovy, a byl nazýván Arab, neboť se narodil v Mekce, Arábii, byl synem Abdulláha, ze synů Hašima, a byl pojmenován Muhamed, On je Alláhovým ta’ala poddaným a rasúlem, tj. Jeho prorokem.”

“…vykonávání salatu ve stanovený čas, dávání zakatu ze svého jmění, držení půstu v měsíci Ramadan aš-šarif, a člověk toho schopný musí jednou za život podniknout hadž.“ 

Když tento člověk slyšel od Rasúlulláha tyto odpovědi, řekl, “Promluvil jsi pravdu, Ó, Rasúlulláh!“ My, posluchači, jsme byli chováním tohoto člověka, který se zeptal na otázku a poté potvrdil, že odpověď je správná, ohromeni.

“Ó, Rasúlulláh! Pověz mi, co je to imán.” (V tomto hadísu aš-šarifu by člověk neměl uvažovat nad lexikálním významem slova imán. Jelikož nebylo člověka mezi nevzdělanými Araby, který by neznal lexikální význam slova imán: potvrdit slovy a věřit. Zajisté, Ašabové al-kiram (radijalláhu ta’ala ‘anhum adžma’in) ho znali, ale Džabrail ‘alejhis-salam chtěl Ašaby al-kiram poučit o významu imánu. Zde bylo otázkou, jaký má imán význam v Islámu.) Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) řekl, že imán znamená věřit v šest určitých věcí:

“Je to víra v Alláha ta’ala, v Jeho anděly, v Jeho knihy, v Jeho proroky, v Soudný Den, v kader (osud), a že khair (dobré) i šarr (zlé) přichází od Alláha ta’ala.“ Ten člověk opět řekl, “Promluvil jsi pravdu!“ a potvrdil tak Jeho odpověď.

Poté se opět zeptal, “Ó, Rasúlulláh! Pověz mi, co je to ihsan.“ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “To je uctívání Alláha ta’ala, jako bys Ho viděl. Neboť ačkoliv ty Ho nevidíš, On tě zajisté vidí.“ Ten člověk se opět zeptal, “Ó, Rasúlulláh! Pověz mi o kijámetu!“ Rasúl ‘alejhis-salam řekl, “V této záležitosti, ten, který je zpovídán, není znalejší, než ten, který se ptá.“ Ten člověk řekl, “Popiš mi tedy jeho znaky.“ Náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Džarije budou rodit děti svým pánům. Budou viděni bosí, nazí a chudobní pasáci (zbohatnou a), kteří budou mezi sebou soutěžit ve vysokých budovách.“ Poté ten člověk odešel.

Rasúlulláh se ke mně otočil a zeptal se, “Ó, ‘Umare! Víš, kdo byl ten člověk, který se vyptával?“ Řekl jsem, “Alláh ta’ala a Jeho Rasúl vědí lépe.“ Rasúlulláh řekl, “To byl Džibril (Džabrail). Přišel vás učit vaše náboženství.“13

Náš milovaný Prorok vysvětloval Svým Ašabům al-kiram vše tak, aby byli schopni porozumět, podle jejich stupně vědomostí v náboženství. Jednoho dne, Hadrat ‘Umar, jeden z nejváženějších Ašabů al-kiram, viděl po cestě do masdžidu našeho Pána, Rasúlulláha, jak něco vysvětluje Hadratu Abu Bakrovi. Šel k nim a poslouchal. Ostatní je také viděli, ale zdráhali se jít k nim, aby si je mohli vyslechnout. Následující den, když viděli Hadrata ‘Umara, řekli, “Ó, ‘Umare! Rasúlulláh ti včera něco povídal. Pověz nám to, ať se můžeme také poučit.“ Neboť náš Pán, Rasúlulláh, vždy říkal, “Povězte svým bratrům v Islámu, co ode mě slyšíte! Informujte se navzájem!“ Hadrat ‘Umar řekl, “Včera se Ho Hadrat Abu Bakr ptal na význam ajatu, kterému nemohl porozumět, a Rasúlulláh mu ho vysvětlil. Hodinu jsem naslouchal, ale ničemu jsem neporozuměl.” Neboť vše vysvětloval podle vysokého stupně vědomostí Hadrata Abu Bakra. Hadrat ‘Umar měl tak vysoké postavení, že náš Pán, Rasúlulláh, řekl, “Já jsem posledním z proroků. Žádný prorok po mně nepřijde. Kdyby bylo proroka, který by měl po mně přijít, tím prorokem by byl ‘Umar.” I když měl tak vysoké postavení a ovládal svůj mateřský jazyk, arabštinu, velmi dobře, nemohl porozumět výkladu Koránu al-karimu, který byl určen Hadratu Abu Bakrovi. Postavení Abu Bakra bylo mnohem výše, než jeho. Hadrat Abu Bakr, a dokonce i Džabrail ‘alejhis-salam, se Rasúlulláha ptali na významy a tajemství v Koránu al-karim. Rasúlulláh Svým Ašabům al-kiram vysvětlil významy celého Koránu al-karim.

Zatímco vyučoval Své Ašaby al-kiram náboženství, náš milovaný Prorok také řešil spory, naslouchal svědkům a rozsuzoval nejnáročnější neshody. Svědomitě usiloval o předávání a šíření Islámu, a o záchranu dalšího člověka z ohně Džahannamu. Byl lidem příkladem Svým jednáním a činy. Také se staral o to, aby byly vykonána veškerá nezbytná opatření pro ochranu Mu’minů před zlomyslnými polyteisty.

Ó, kráso nuru očí awlijů,
Pomoz mi, Ó, zdroji nuru Hudy,
Prach z tvých nohou je kohlem očí asfijů,
Podej mi ruku, Ó, zdroji nuru Hudy.
Nikdo nemůže dosáhnout k Haqqovi ta’ala, bez tebe,
S tvou přízní můžeme být přijati,
Ty jsi milosrdenství světům, Ó, Rasúl,
Podej mi ruku, Ó, zdroji nuru Hudy.
Nespočetněkrát jsem pochybil a přestupků se dopustil,
S hříšníky jsem se přátelil,
Přimluv se za mě, hříšníka, Ó, milostivý,
Podej mi ruku, Ó, zdroji nuru Hudy.
Ó, veliký Rasúle, zdroji velkorysosti,
Tento Selimi je tak nedokonalý a slabý,
V tvé přítomnosti, dotýká se ho milosrdenství,
Podej mi ruku, Ó, zdroji nuru Hudy.
Yavuz Sultán Selim (Selimi)

Salmana al-Farisiho konverze k Islámu

Den za dnem se nur Islámu začal šířit, a požehnané jméno našeho Pána,

“Povězte svým bratrům v Islámu, co ode mě slyšíte! Informujte se navzájem!“ Hadís aš-šarif

Rasúlulláha, se usazovalo v mnoha srdcích, když o Něm lidé slýchali. Lidé vzdělaní, kteří Jeho příchod horlivě očekávali, nadšeně spěchali do Mediny, aby Ho našli, a stávali se z nich Muslimové. Jeden z těchto lidí byl Hadrat Salman al-Farisi. Vyprávěl, jak se stal Muslimem následovně:

Pocházím z Džaje, vesnice ve městě Isfahan, v Persii (Íránu). Můj otec byl nejbohatším člověkem z vesnice, a vlastnili jsme mnoho nemovitostí a pozemků. Byl jsem jediné dítě a otcův miláček. Z tohoto důvodu mě ochraňoval, jako se ochraňují dcery. Nepouštěl mě z domu. Jelikož byl zoroastriánem, učil mě zoroastrismus do hloubky. Neustále u nás hořel oheň, a my jsme ho uctívali a vykonávali před ním sadždu. Neboť měl můj otec mnoho nemovitostí, jednoho dne mě vzal ven a řekl, “Mé dítě! Až zemřu, budeš majitelem všeho mého majetku, tak běž a poznej naše nemovitosti a pozemky.” Řekl jsem, “Dobrá.” A toulal jsem se po našich polích.

Když jsem šel jednou na pole, uviděl jsem po cestě kostel. Slyšel jsem hlasy křesťanů. Když jsem šel k nim, viděl jsem, že uvnitř uctívají. Byl jsem tím ohromen, jelikož jsem nikdy předtím neviděl nic podobného. Neboť naše uctívání nebylo nic jiného, než jen zapalování ohně a vykonávání sadždy před ním. Oni uctívali neviditelného Alláha (Arabští křesťané používají pro Boha slovo Alláh). Řekl jsem si, “Přísahám, že jejich náboženství je pravé, a naše je falešné.“ V úžasu jsem je pozoroval až do večera. Než jsem šel na naše pozemky, již se stmívalo. Když jsem se jich zeptal, “Kde vzniklo toto náboženství?“ odpověděli, “V Damašku.“ Poté jsem se zeptal, “Pokud půjdu do Damašku, přijmou mě také?“ oni odpověděli, “Ano, přijmou.“ Když jsem se jich zeptal, “Je mezi vámi někdo, kdo pojede do Damašku v blízké době?“, řekli mi, že karavan do Damašku brzo vyjede. Těchto lidí, s kterými jsem mluvil, byla hrstka; přicestovali do Isfahanu z Damašku.

Neboť jsem se tam zdržel, domů jsem včas nepřišel. Když můj otec viděl, že nepřicházím, začal mě hledat a poslal muže, aby mě našel. Hledali, ale nenašli mě. Zatímco oni panikařili, já jsem se vrátil domů. Můj otec řekl, “Kde jsi byl po celou tu dobu? Hledali jsme tě všude!“ Řekl jsem, “Otče! Šel jsem se projít okolo polí. A po cestě jsem narazil na křesťanský kostel. Šel jsem dovnitř. Uctívali tam Alláha, kterého nemohou vidět, který je všemohoucí a všemocný. Byl jsem jejich uctíváním ohromen. Pozoroval jsem je až do večera. Pochopil jsem, že jejich náboženství je pravé.” Když to slyšel, můj otec řekl, “Ó, můj synu! Tvé smýšlení je špatné. Náboženství tvých předků je správnější, než to jejich. Jejich náboženství je falešné. Nenech se oklamat a nevěř jim!” Řekl jsem, “Ne, jejich náboženství je lepší, než to naše, to jejich je pravé, naše je falešné.” Můj otec začal zuřit; svázal mi ruce i nohy, a uvěznil mě v domě.

Zatímco jsem byl v této situaci, vyčkával jsem zprávy o karavanu, který měl jet do Damašku. Konečně jsem se dozvěděl, že křesťanští kněží připravili karavan. Rozvázal jsem se a šel jsem do kostela, kde stál karavan. Vysvětlil jsem, že tam nemohu zůstat, přidal jsem se k nim a vyrazili jsme do Damašku. V Damašku jsem se zeptal, kdo je v křesťanském náboženství nejproslulejším učencem. Popsali mi muže, ke kterému jsem pak šel, a popsal jsem mu svou situaci. Řekl jsem mu, že bych chtěl zůstat s ním, že mu budu sloužit, a požádal jsem ho, aby mě učil křesťanství a pomohl mi v učení o Alláhovi ta’ala. Přijal mě. A tak jsem mu začal sloužit, dělal jsem práci v kostele, a on mě začal vyučovat křesťanství.

Avšak později jsem si uvědomil, že nebyl dobrým člověkem. Jelikož měl u sebe almužny, zlato a stříbro, které mu nosili křesťané pro chudobné, ale nedával je potřebným. Nashromáždil si sedm pohárů zlata a stříbra. Nikdo o tom, kromě mě, nevěděl. Po nějaké době zemřel. Křesťané se shromáždili na jeho pohřeb. Řekl jsem jim, “Proč si ho tak vážíte? Nebyl to člověk hodný respektu!“ Oni řekli, “Jak to můžeš říct?“ a nevěřili mi. Ukázal jsem jim místo, kde si schovával nashromážděné zlato a stříbro. Vytáhli odtud sedm pohárů zlata a stříbra a řekli, “Tento člověk si nezaslouží být pohřben, ani pohřeb.“ Jeho tělo pohodili a zaházeli ho kamením. Na jeho místo přišel někdo jiný.14

Tento člověk byl opravdu vzdělaný a zbožný, a nepřikládal žádnou důležitost tomuto světu. Zajímal se o onen svět. Usiloval o dobré na onom světě, uctíval ve dne v noci. Velmi jsem ho miloval a zůstal jsem u něho dlouhou dobu. Ochotně jsem mu sloužil a společně jsme uctívali.

Jednoho dne jsem mu řekl, “Ó, můj mistře! Byl jsem po tvém boku velmi dlouho, a velmi jsem si tě oblíbil. Neboť následuješ nařízení Alláha ta’ala a vyhýbáš se tomu, co zakázal. Až zemřeš, co bych měl dělat, co mi poradíš?“ Dal mi tuto odpověď, “Můj synu, v Damašku nezbylo jediného člověka, který by byl příkladem pro lidi. Ke komukoli půjdeš, zkazí tě. Nicméně, je jeden člověk, který žije v Mosulu. Radím ti, abys ho našel.”

Když zemřel, jel jsem do Mosulu a našel jsem člověka, kterého mi popsal. Řekl jsem mu, čím jsem si prošel. On mě přijal do svých služeb. Tak jako člověk z Damašku, on byl také velmi váženou osobou, nelpěl na světském a neustále uctíval. Jemu jsem také sloužil velmi dlouho. Ale jednoho dne onemocněl. Když už umíral, položil jsem mu stejnou otázku. On mi doporučil člověka z Nusajbinu. Po jeho smrti jsem okamžitě zamířil do Nusajbinu. Našel jsem člověka, kterého mi popsal, a řekl jsem mu, že bych u něho chtěl zůstat. On mě přijal, a já jsem u něho zůstal na nějaký čas. Když onemocněl, řekl jsem mu ať mi doporučí dalšího člověka. Popsal mi člověka, který žil v římském městě Ammurija. Po jeho smrti jsem zamířil do Ammurije. Člověka, kterého mi popsal, jsem našel a zůstal jsem v jeho službách dlouhou dobu.

Blížila se jeho smrt. Když jsem ho požádal, aby mi doporučil dalšího člověka, řekl mi, “Přísahám, že o takovém člověku již nevím. Ale příchod proroka posledního věku se blíží,“ a popsal mi Jeho znaky, “Jeho původ bude arabský, emigruje ze své rodné země a usadí se v městě, kde roste mnoho datlových palem, na kamenném místě. Přijímá dary, ale ne sadaqu (almužny). Má pečeť proroctví umístěnou mezi Svými rameny.” Když tento člověk zemřel, rozhodl jsem se jet do země Arabů, a řídil jsem se tím, co mi popsal.

V Ammuriji jsem začal pracovat, a vlastnil jsem pár volů a ovcí. Karavan

“Příchod proroka posledního věku se blíží. Jeho původ bude arabský, emigruje ze své rodné země a usadí se v městě, kde roste mnoho datlových palem, na kamenném místě. Přijímá dary, ale ne sadaqu. Má pečeť proroctví umístěnou mezi Svými rameny.”
Kněz z Ammurije

z kmene Bani Kalb odjížděl do Arábie. Když jsem jim řekl, “Vezměte si tento dobytek a ovce, a vezměte mě s sebou do Arábie,“ moji nabídku přijali a vzali mě s sebou. Když jsme dorazili na místo zvané Wadi al-Qura, zradili mě, tvrdili, že jsem jejich otrokem a prodali mě Židům. Na místě, kde tito Židé žili, jsem viděl zahrady datlových palem. Pomyslel jsem si, “Tohle je pravděpodobně to místo, kam emigruje prorok posledního věku.“ Nicméně, nemohl jsem si na to místo zvyknout. Sloužil jsem u toho žida nějakou dobu, než mě prodal synovi svého strýce. Ten mě odvezl do Mediny. Když jsme dorazili do Mediny, okamžitě jsem si to místo oblíbil, jako bych ho již někdy viděl. Od té doby jsem trávil své dny v Medině; pracoval jsem na zahradě toho Žida, který si mě koupil, a sloužil jsem mu. Zároveň jsem netrpělivě vyčkával dne, kdy se dočkám toho, pro co jsem původně vycestoval.

Jednoho dne jsem pracoval na datlové palmě. Můj pán s někým hovořil pod stromem. V jedné chvíli říkali, “Ať jsou kmeny Aws a Khazradž zničeny. Člověk z Mekky přijel do Quby a tvrdí o sobě, že je prorokem. Tyto kmeny přijímají Jeho náboženství...“ Když jsem ta slova zaslechl, málem jsem omdlel. Okamžitě jsem slezl dolů a toho člověka jsem se zeptal, “Co to povídáte?“ Můj pán mě uhodil a řekl, “Co je ti do toho? Proč se vyptáváš? Hleď si své práce!“ Toho večera jsem vzal pár datel a zamířil jsem do Quby. Šel jsem k našemu Pánu, Rasúlulláhovi (sallalláhu ‘alejhi wa sallam), a řekl jsem Mu, “Ty jsi zbožným člověkem a máš po boku chudobné lidi. Přinesl jsem tyto datle, přijmi je ode mě jako sadaqu.“ Rasúlulláh řekl Svým Ašabům okolo, “Prosím pojďte a jezte datle.“ Oni jedli, ale On si nedal ani jednu. Řekl jsem si, “Toto je první ze znaků. On nepřijímá sadaqu.“ Poté, co náš Pán, Rasúlulláh, poctil Medinu, vzal jsem opět pár datlí a přinesl jsem Mu je. Řekl jsem, “Toto přijmi jako dar!“ Tentokrát jedl se Svými Ašaby. Řekl jsem si, “Toto je druhý znak.“ Přinesl jsem okolo dvaceti pěti datlí. Nicméně, když se datle dojedly, okolo leželo zhruba tisíc pecek. Pomocí zázraku našeho Pána, Rasúlulláha, počet datlí se zvýšil. Řekl jsem si, “Právě jsem viděl další znak.“ Rasúlulláha jsem opět navštívil. Zrovna vedl pohřeb. Přiblížil jsem se k Němu, neboť jsem chtěl vidět pečeť proroctví. Mému záměru porozuměl a nadzvedl si Svou košili. Když byla Jeho požehnaná záda odhalena, uviděl jsem pečeť proroctví a okamžitě jsem ji s pláčem políbil. V tu chvíli jsem řekl Kalima aš-šahada a stal jsem se Muslimem.

Poté jsem Rasúlulláhovi pověděl vše, co se mi přihodilo, jedno po druhém. Byl tím ohromen. Nařídil mi, abych to vyprávěl také Ašabům al-kiram. Ašabové al-kiram se kolem mě shromáždili a já jsem jim pověděl o všem, co se mi přihodilo, do nejmenšího detailu...”15

Když se Salman al-Farisi stal Muslimem, zažádal si o překladatele, jelikož arabštinu neovládal. Slova chvály, na našeho milovaného Proroka, židovský překladatel přeložil naopak. V tu chvíli přišel Hadrat Džabrail a opravil překlad slov Hadrata Salmana správně. Když si Žid uvědomil, co se právě stalo, stal se Muslimem recitováním Kalima aš-šahady.

Poté, co se stal Salman al-Farisi Muslimem, žil ještě nějakou dobu jako otrok. Poté, co mu náš milovaný Prorok řekl, “Osvoboď se z otroctví, Ó, Salmane!“ šel za svým pánem a řekl mu, že chce být osvobozen. Žid velmi neochotně souhlasil. Přijal jeho žádost pod podmínkou, že zasadí tři sta sazenic datlových palem a bude se o ně starat do doby, než budou dávat úrodu. Navíc musel zaplatit 1600 dirhamů (jeden dirham se rovnal 3 gramům) zlata (podle jiného vyprávění to bylo čtyři tisíce dirhamů stříbra).

Pověděl o tom našemu Pánu, Rasúlulláhovi. Ten řekl Svým Ašabům, “Pomozte svému bratru.“ Nasbírali pro něho tři sta sazenic datlových palem. Náš Pán, Rasúlulláh, mu řekl, “Vyryj na ně jamky a řekni mi, až budeš hotov.“ Když připravil jamky a pověděl Mu o tom, náš Prorok to místo poctil a zasadil datlové palmy Svýma vlastníma požehnanýma rukama. Jedna z nich byla zasazena Hadratem ‘Umarem. Všechny z nich, s Alláhovým ta’ala svolením, začaly rodit datle ještě toho roku, kromě jedné, co byla zasazena Hadratem ‘Umarem. Náš Pán, Rasúlulláh, tuto palmu vytrhl ze země a zasadil ji znovu, Svýma požehnanýma rukama. Hned jak ji zasadil, začala dávat datle.

Hadrat Salman al-Farisi řekl, “Jednoho dne se po mně sháněl nějaký člověk a ptal se, ‘Kde je Salman al-Farisi Mukatab al-faqir (otrok, který se domluvil se svým pánem na určité sumě, aby mohl být propuštěn)?‘ Našel mě a věnoval mi zlato velikosti vejce. Vzal jsem to, šel jsem za Prorokem a vysvětlil mu situaci.

Rasúlulláh mi podával zlato zpět a říkal, ‘Vezmi si to zlato a zaplať s ním svůj dluh!‘ Když jsem řekl, ‘Ó, Rasúlulláh! Toto zlato není tak těžké, jak si ten Žid přál.‘ Náš Pán, Rasúlulláh, si to zlato vzal a dotkl se ho Svým požehnaným jazykem. Poté řekl, ‘Vem si to! Alláh ta’ala s tím zaplatí tvůj dluh.‘ Kvůli Alláhovi jsem to zlato zvážil, a viděl jsem, že váží přesně tolik, kolik bylo žádáno. Šel jsem za ním a dal mu ho. A tak jsem byl propuštěn z otroctví.”16

Po tomto dnu se Salman al-Farisi přidal k Ašabům as-Soffa.

Andělé přicházeli naslouchat

Náš Prorok (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) recitoval Korán al-karim tak nádherně, sladce a působivě, že i neMuslimové, kteří Ho zaslechli, byli pohlceni obdivem. Mnoho lidí se stalo Muslimy poté, co slyšeli Jeho recitaci.

Hadrat Bara ibn Azib řekl, “Po iša’a (nočním) salatu jsem naslouchal našemu Pánu, Rasúlulláhovi, jak recitoval Súru at-Tin. Recitoval tak nádherně, že jsem ještě nikdy nikoho s tak dokonalým hlasem a přednesem neslyšel.”

Mezi Ašaby al-kiram byli mnozí s nádhernými hlasy, a při recitaci Koránu al-karim jim i ostatním tekly slzy dojetím. Jeden z nich byl Usajd ibn Hudajr. Jedné noci, uvázal svého koně a začal recitovat Súru al-Baqaru. Zatímco recitoval, kůň se zalekl. Hadrat Usajd přestal; kůň se uklidnil. Když začal recitovat, kůň se opět leknul. Když přestal, kůň se opět uklidnil. Když začal recitovat znovu, kůň se zase splašil. Jahja, syn Usajda ibn Hudajra, polehával blízko koně. Ve strachu, že kůň dítěti ublíží, přestal recitovat. Když se podíval na oblohu, všiml si zářivých věcí, které se podobaly olejovým lampám, v mlze, která vypadala jako bílo-šedý mrak. Když přestal s recitací, viděl jak ty zářivé věci stoupaly do nebe.

Ráno zamířil do požehnané přítomnosti našeho milovaného Proroka

“Alláh ta’ala mě informoval o tom, že miluje čtyři lidi. Nařídil mi, abych tyto čtyři také miloval. Ti lidé byli Ali, Abu Zarr, Mikdad a Salman.” Hadís aš-šarif

(sallalláhu ‘alejhi wa sallam) a řekl Mu o tom, co se večer událo.

Náš Pán, Rasúlulláh, se zeptal, “Víš, co to bylo?“ Hadrat Usajd odpověděl, “Ať jsou moji rodiče pro tebe obětováni, Ó, Rasúlulláh, nevím, co to bylo.“

Náš Pán, Prorok, řekl, “Byli to andělé. Přitahoval je tvůj hlas. Kdyby jsi pokračoval v recitaci, poslouchali by tě až do rána, a lidé by je viděli a pozorovali. Nebyli by skryti před lidským zrakem.“

Jeden z těch, kteří četli Korán al-karim působivě, byl Hadrat Abu Bakr as-Siddiq. Když recitoval během salatu, nemohl udržet slzy. Ti, kteří ho u toho viděli, jeho rozpoložení obdivovali. Jednoho dne se polyteisté shromáždili a říkali, “Tento člověk pláče, zatímco dojemně recituje to, co přinesl prorok. Obáváme se, že naše děti a ženy tímto budou zasaženy a stanou se Muslimy.“

Abdulláha ibn Salama konverze k Islámu

Jeden z těch lidí, kteří se do našeho milovaného Proroka zamilovali tím, že spatřili Jeho požehnanou tvář, a kteří se stali Muslimy poté, co slyšeli Jeho požehnaná slova a recitaci Koránu al-karim, byl Hadrat Abdulláh ibn Salam.

Abdulláh ibn Salam, který znal Tawrat a Indžil velmi dobře, byl před tím, než přijal Islám, židovským učencem. Popsal, jak se stal Muslimem, následovně: Tawrat a jeho významy jsem se naučil od svého otce. Jednoho dne mi otec pověděl o vlastnostech, znacích a činech proroka, který přijde během posledního věku. A také řekl, ‘Pokud bude pocházet ze synů Haruna, budu Ho následovat; jinak ne! Můj otec zemřel předtím, než Rasúlulláh přijel do Mediny.

Když jsem zaslechl, že Rasúlulláh prohlásil Své proroctví v Mekce, již jsem znal Jeho vlastnosti, jméno a čas, kdy má dorazit. Proto jsem Ho vyčkával. Do doby, než jsem se dozvěděl, že Rasúlulláh zůstává v domě synů Amra Ibn Awfa, v místě zvaném Quba, v blízkosti Mediny, udržoval jsem své uvědomění v tajnosti před Židy.

Jednoho dne, když jsem sbíral čerstvé datle z datlové palmy v mé zahradě, člověk od synů Nadira začal křičet, ‘Dnes dorazil člověk z Arábie.‘ Začal jsem se třást. Okamžitě jsem řekl takbir, ‘Alláhu akbar.‘ V tu chvíli seděla moje teta z otcovy strany, Khalida bint Harith, pod stromem. Byla to velmi stará žena. Když slyšela můj takbir, řekla, ‘Nechť Alláh učiní, aby byly tvé ruce prázdné a ať ti nesplní, co si přeješ! Walláhi, nebyl bys šťastnější, kdybys slyšel, že přichází Musa ibn Imran.‘17

Řekl jsem, ‘Ó, moje teto! Walláhi, On je bratrem Musy Ibn Imrana, a je prorokem tak, jako jím je On. Je na stejné cestě jako On a byl poslán se stejnou vírou tawhidu (víra v jednotu Alláha ta’ala).’

Poté se mě zeptala, ‘Ó, synu mého bratra! Je možné, že on je prorokem, o kterém je předpovězeno, že přijde až se bude blížit kijámet?‘ Když jsem odpověděl, ‘Ano,‘ řekla, ‘Pak máš tedy pravdu.‘18

Když Rasúlulláh emigroval do Mediny, okamžitě jsem se přidal k davu, abych Ho viděl. Hned jak jsem viděl Jeho požehnanou krásu a zářivou tvář, řekl jsem si, ‘Jeho tvář nemůže být tvář lháře!‘ Rasúlulláh vysvětloval Islám a dával rady lidem, kteří se tam shromáždili. Toto je první hadís aš-šarif, který jsem tam od Rasúlulláha slyšel:

‘Předávejte salam (pozdravy) mezi sebou, nakrmte hladové, konejte sila ar-rahm (navštěvujte své blízké příbuzné), vykonávejte salat, když lidé spí. Takto vstoupíte do Džanny poklidně.‘

Fakhr al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) mě poznal pomocí Svého prorockého nuru a zeptal se, ‘Ty jsi Ibn Salam, učenec z Mediny?‘ Když jsem odpověděl, ‘Ano,‘ náš milovaný Prorok řekl, ‘Pojď blíže,‘ a položil mi tuto otázku, ‘Ó, Abdulláh! Pověz mi pro Alláha ta’ala! Nečetl jsi a neučil ses o mých vlastnostech z Tawratu?’ Já jsem řekl, ‘Pověděl bys mi o vlastnostech Alláhových ta’ala?’ Než přišla odpověď, Rasúlulláh chvíli vyčkal, a poté přišel Džabrail ‘alejhis-salam, který zjevil Súru al-Ikhlas. Když jsem slyšel, jak náš Pán, Rasúlulláh, tuto Súru recituje, okamžitě jsem se stal Muslimem tak, že jsem našemu Prorokovi řekl, ‘Ano, Ó Rasúlulláh! Mluvíš pravdu; Vyznávám, že není boha kromě Alláha ta’ala. Ty jsi Jeho služebníkem a Rasúlem!‘

Poté jsem řekl, ‘Ó, Rasúlulláh! Židé jsou krutým národem, který lže natolik, že ohromuje lid, vymýšlí si falešná nařčení a pomluvy. Pokud se dozví, že jsem se stal Muslimem dříve, než se jich zeptáš na můj charakter a postavení, jistě si o mně vymyslí nepředstavitelné pomluvy. Nejprve se jich na mě zeptej!’ a schoval jsem se v domě. Do domu po mně vstoupila skupina významných lidí ze Židů. Náš Pán, Rasúlulláh, se Židů zeptal, ‘Jakým člověkem je Abdulláh ibn Salam, jeden z vás?‘ Židé řekli, ‘On je naším nejvýše postaveným učencem, a synem nejvýznamnějšího učence! Ibn Salam je nejlepší z nás, a je synem nejlepšího z nás!’ Po tomto se Prorok zeptal, ‘Co byste řekli, kdyby se stal Muslimem?’ Židé odpověděli, ‘Nechť ho Alláh ochraňuje, před něčím takovým.’

V tu chvíli jsem se jim ukázal a potvrdil jsem Jeho slova, řekl jsem,

‘Předávejte salam (pozdravy) mezi sebou, nakrmte hladové, konejte sila ar-rahm (navštěvujte své blízké příbuzné), vykonávejte salat, když lidé spí. Takto vstoupíte do Džanny poklidně.‘ Hadís aš-šarif

‘Ó, židovská komunito! Obávejte se Alláha ta’ala! Přijměte, co k vám přišlo. Přísahám při Alláhovi ta’ala, že vy také víte, že tento člověk je Alláhovým ta’ala Rasúlem, jehož jméno a vlastnosti jsou uvedeny v Tawratu, jenž máte ve svých rukách. Vyznávám, že není boha, kromě Alláha ta’ala. A také, vyznávám, že Muhamed ‘alejhis-salam je Jeho služebníkem a Rasúlem.’ Po tomto Židé řekli, ‘On je nejhorším z nás, a synem nejhoršího z nás!’ a pomlouvali mě a obviňovali mě z nejrůznějších prohřešků. Řekl jsem, ‘Toto je, čeho jsem se obával. Ó, Rasúlulláh! Říkal jsem ti, že jsou krutým, prolhaným a pomluvačským národem, jenž se nezdráhá ničeho zlého, je to tak? Tohle to prokazuje.’ Rasúlulláh řekl Židům, ‘Vaše první svědectví je pro nás dostačující, druhé je nám k ničemu.’ Po tomto jsem se okamžitě vrátil domů. Pozval jsem svou rodinu a příbuzné k Islámu. Všichni, včetně mé tety, se stali Muslimy.

To, že jsem přijal Islám, Židy velmi rozzuřilo. Začali na mě tlačit. Někteří židovští učenci mě dokonce zkoušeli od Islámu odrazovat tak, že říkali, ‘Žádný prorok nepochází z Arabů. Tvůj mistr je vládcem.‘ Nicméně, nepodařilo se jim to.”

Spolu s ním se i Sa’laba ibn Sa’ja, Usajd ibn Sa’ja, Asad ibn Ubajd a někteří další Židé, stali upřímně Muslimy. Nicméně, někteří židovští učenci říkali, “Pouze špatní z nás věří v Muhameda. Kdyby byli těmi dobrými z nás, neopustili by náboženství svých předků.“ Poté, Alláh ta’ala seslal ajat al-karimat, v maalu, “Oni (Ahl al-kitab, tj. Lidé Knihy) nejsou všichni stejní. Mezi Ahl al-kitab je komunita, která uctívá a modlí se, a která se v noci klaní a recituje Alláhovi ta’ala ajaty.”19

Den za dnem se můj stav nesmírně zhoršuje, Ó, Rasúlulláh!
Mé skutky nechť se zlepší, pomoz mi, Ó, Rasúlulláh!
Můj hříšný nafs útočí, k následování satana mě vede,
S těmi všemi hříchy, mohu snad doufat v pomoc, Ó, Rasúlulláh!
Je vůbec možné odprostit se od tužeb nafse a od satana?
Pokud nejsme vedeni tebou, Ó, Rasúlulláh!
Když se tvůj fajz a tvá přízeň dotkne byť na chvíli hříšníka,
Jeho cesta se stává bezpečnou ve světech obou, Ó, Rasúlulláh!
Ctil jsem přikázání i zákazy, neříkal jsem halal tomu, co bylo haram.
Koncem každého hříchu byla lítost, Ó, Rasúlulláh!
Ó, Rasúle lidských bytostí i džinů, nejváženější z lidu,
Za můj ikhlas se přimluv, Ó, Rasúlulláh!

Starý pohled na Medinu al-Munawwaru (1890)

Některé události, které se udály během prvního roku od Hegiry

V prvním roce od Hegiry As’ad ibn Zurara, Bara ibn Ma’rur a Kulthum ibn Hidm z Ansarů, a ‘Uthman ibn Maz’un od Muhadžirů, zemřeli. Navíc, Hadrat Abu Bakr a Hadrat Bilal al-Habaši (radijalláhu ‘anhuma), kteří špatně snášeli vliv počasí a nečistotu vody v Medině, onemocněli malárií. Po těchto událostech se Rasúlulláh (sallalláhu ‘alejhi wa sallam) pomodlil, “Ó, můj Rabbi! Dej, abychom si zamilovali Medinu tak, jako jsme milovali Mekku, a požehnej nám zde hojností a prosperitou.“ Džanab al-Haqq Jeho modlitbu vyslyšel a požehnal jim tak, že si Muhadžirové Medinu zamilovali.

První sepsaná dohoda

Před Hegirou našeho Pána, Rasúlulláha, Abdulláh ibn Ubajj, který byl vůdcem kmene Khazradž v Medině, měl být zvolen v Medině panovníkem. Avšak kvůli bi’atům, které dali Aqabové, a také kvůli Hegiře, většina z kmene Aws a Khazradž se stala Muslimy a Abdulláha ibn Ubajje vládnutí nenastalo. Z tohoto důvodu Abdulláh ibn Ubajj cítil vůči našemu Pánu, Prorokovi, Muhadžirům Ašab al-kiram a Medinským sahabi, zášť. Nicméně, nemohl si dovolit svou nevraživost dávat najevo. Vytvořil skupinu munáfiků o několika lidech jemu podobných. Tito lidé před Muslimy předstírali, že Islám také přijali; nicméně, za zády je pomlouvali. Skrytě rozsévali sváry a vyvolávali nepokoje. Zacházeli tak daleko, že se snažili pozměnit a překrucovat požehnaná slova našeho Pána, Fakhra al-alam (sallalláhu ‘alejhi wa sallam).

Mezitím, Mekkánští polyteisté nezaháleli; co nyní nemohli činit našemu Pánu, Rasúlulláhovi v Mekce, snažili se činit v Medině. Stejně jako zasílali výhružné dopisy polyteistům v Medině, také židovským kmenům v Medině zasílali dopisy a zprávy plné výhružek. Kvůli těmto výhružkám Židé předstoupili před našeho Pána, Rasúlulláha.

Již dříve Židé přišli k našemu Pánu, Rasúlulláhovi, a řekli, “Přišli jsme se s tebou usmířit. Pojďme sepsat dohodu, aby ani jedna strana nepřišla k újmě.“ Náš Prorok s nimi sepsal dohodu obsahující padesát pět článků. Následující jsou některá z rozhodnutí:

Tato dohoda je sepsaným dokumentem mezi Rasúlulláhem Muhamedem ‘alejhis-salam, Muslimy z Mekky a Mediny, a těmi, kteří se jimi řídí nebo se k nim přidají později, a kteří budou bojovat po jejich boku.

Zajisté, toto je oddělená komunita od ostatního obyvatelstva.

Každý kmen kolektivně zaplatí výkupné za zajatého člena jejich kmene (podle Muslimských zákonů).

Muslimové se postaví proti těm, kteří budou příčinou rozbrojů v našem společenství, i kdyby to byli vlastní potomci.

Ti Židé, kteří se budou řídit podle Muslimů, nebudou pronásledováni, a bude jim poskytována podpora.

Židé spolu s Muslimy vytvoří skupinu, v níž každý bude plnit povinnosti svého vlastního náboženství.

Žádný ze Židů se nevydá na vojenskou výpravu bez Muhamedova ‘alejhis-salam svolení.

Ti, kteří učinili dohodu, si nebudou navzájem ubližovat, a utlačovaným bude zajisté pomoženo.

Ti, kteří uzavřeli tuto dohodu, musí brát údolí Mediny za nedotknutelné, a pro ostatní zakázané, území.

Mekkánští polyteisté a ti, kteří jim pomáhají, nebudou pod ochranou za

“Kdyby mi uvěřilo deset židovských učenců, uvěřili by všichni Židé.“
Hadís aš-šarif

žádných okolností.

Muslimové a Židé si budou navzájem pomáhat proti těm, kteří napadnou Medinu.

S touto dohodou, Židé by měli být přátelští (na pohled) k Muslimům, a neměli by k nim chovat nevraživost, ani projevovat nepřátelství.20

Ó, Můj Habibe! Nebuď zarmoucen

Po sepsání této dohody, Židé, kteří skrývali svou nevraživost, navštívili našeho Pána, Proroka, ve skupinách. Ptali se na otázky, které považovali za obtížné odpovědět. Z odpovědí, které posléze obdrželi, porozuměli, že On je pravým prorokem. Avšak kvůli své zatvrzelosti a závisti neuvěřili.

Poté, náš milovaný Prorok řekl, “Kdyby mi uvěřilo deset židovských učenců, uvěřili by všichni Židé.“ Jelikož byl náš Pán, Prorok, velmi zarmoucen, Alláh ta’ala Ho utěšil následujícím ajatem al-karimatem, v maalu, “(Ó, Můj Habibe!) Ó, překrásný Rasúle! Nesmutni kvůli (jejich stavu) těm, kteří svými ústy říkají, že uvěřili, zatímco v srdcích nevěří (munafikové) a Židům, kteří se předhánějí v nevíře. Oni (synové Kurajze) jsou těmi, kteří neustále naslouchají lžím a následují ostatní (Židé pocházející od Khajbara), ty, kteří k tobě nepřicházejí. Zaměňují místa slov, a pravdy, které slyší, a vykládají je způsobem, který je vzdaluje od pravdy. A říkají, ‘Pokud se vám toto (fatwa) pozdává, přijměte to; pokud ne, buďte na pozoru.‘ Pokud Alláh ta’ala o někom rozhodne, že propadne fitně (nárůst zla v lidské mysli a srdci, jenž člověka zkazí), Alláhovu ta’ala rozhodnutí nemůžete zabránit, žádným způsobem. Jsou to takoví lidé, že Alláh si (jejich) srdce nepřál očistit. Je čeká potupa a bída na tomto světě, a obrovská muka v áchiře.”21

Někteří Ašabové se díky této dohodě spřátelili s Židy, kteří byli jejich sousedé. Alláh ta’ala jim toto zakázal v následujícím ajatu al-karimatu, v maalu, “Ó, věřící! Nespřátelte se s nikým (nevěřící a munafikové) jiným, než s vašimi bratry ve víře. Nezdráhají se vám ublížit a konat zlo, a přejí si, abyste byli v potížích. Jejich zášť a nevraživost, které k vám chovají, se vysypaly z jejich úst. Co se týče nevraživosti, kterou chovají ve svých srdcích, je dokonce větší. Pokud uvažujete a pochopíte, ajat o jejich nevraživosti vám byl Námi vysvětlen. (Jasně bylo poukázáno na záležitosti, u kterých máte být obezřetní).”22

Mekkánští polyteisté s provokacemi a výhružkami, vůči polyteistům, munafikům a Židům v Medině, pokračovali bez přestání. Hledali nejkratší cestu k uhašení nuru Islámu, a způsob, jak ukončit požehnanou existenci našeho milovaného Proroka.

Náš Pán, Rasúlulláh, vždy proti takovému jednání polyteistů a munafiků volil cestu míromilovnou. Někteří z Ašabů al-kiram si mysleli, že je nejvyšší čas nepřítele konfrontovat, a modlili se, “Ó, můj Rabbi! Není pro nás nic hodnotnějšího, než bojovat na Tvé cestě proti těmto polyteistům. Tito Kurajští polyteisté odmítli proroctví Tvého Habiba a přinutili Ho, aby opustil Mekku. Ó, můj Alláhu! Doufáme v Tvé svolení k boji proti nim!”

Co se týče našeho Pána, Rasúlulláha, On čekal na Alláhův ta’ala příkaz, a řídil se podle Jeho usnesení. Čas nadešel. Bylo to potvrzeno ve wahy, které přinesl Džabrail ‘alejhis-salam, “Bojujte na Alláhově ta’ala cestě, proti těm, kteří vedou válku proti vám. Ale neporušujte pravidla a nepřekračujte limity. Alláh ta’ala nemá rád ty, kteří se proviňují. Zabíjejte je (nevěřící), kdekoliv je najdete. Vyžeňte je tak, jako oni vyhnali vás (z Mekky). Jejich provinění širkem je horší, než zabití. Nebojujte proti nim v Masdžidu al-Haram, pokud tam nebudou bojovat oni proti vám. Avšak pokud vás tam budou zabíjet, zabíjejte je tam také. Takový je trest pro nevěřící. Pokud přestanou se zapíráním Alláha ta’ala, a s bojem, (také s bojem přestanete. Neboť) Alláh ta’ala je nanejvýš odpouštějící a milosrdný.”23

V dalším ajatu al-karimatu, který byl zjeven později, bylo přikázáno, “Bojujte proti těmto polyteistům až do doby, kdy u nich nezbude známka širku a náboženství bude patřit pouze Alláhovi ta’ala (pouze Alláh ta’ala bude uctíván). (Nebuďte k nim krutí,) pokud s tím přestanou (širk). Poté, nepřátelství (trest) bude platit pouze pro ty, kteří jsou krutí.”24

Ma madahtu Muhammedan bi makalati, 

Lakin madahtu makalati bi Muhammedin.

(Není v mé moci dostatečně chválit Muhameda ‘alejhis-salam,

S Ním se mé psaní stává hodnotným.)

Imam ar-Rabbani (rahmatulláhi ‘alejh)