JEHO BI’THAT A POZVÁNÍ

První wahy

Když bylo našemu Proroku čtyřicet let, opět, v měsíci Ramadan, odešel do jeskyně na Horu Hira a ponořil se do tafakkuru. 17. den Ramadanu, v pondělní noc, po půlnoci, slyšel hlas, který volal Jeho jméno. Když pozvedl Svou hlavu a podíval se kolem Sebe, slyšel stejný hlas podruhé a najednou uviděl, že nur pokryl vše okolo. Poté k němu přišel Džabrail3 ‘alejhis-salam a řekl,  “Čti!“, Náš Pán odpověděl, “Nejsem gramotný!“ Poté Ho anděl chytl a držel Ho pevně až ztratil Svoji sílu, a řekl, “Čti!“ Když náš Prorok řekl, “Nejsem gramotný!“ Anděl Ho opět pevně chytl a řekl, “Čti!“ Když náš Prorok řekl, “Nejsem gramotný!“, anděl Ho chytl potřetí. Poté Ho pustil a přinesl prvních pět ajatů Súry al-‘Alaq, v maalu, “(Ó Muhamede ‘alejhis-salam!) Čti, ve jménu tvého Rabbiho, Alláha, který stvořil vše! Stvořil lidi ze sražené krve (‘alaq)! Čti, Alláh je nejštědřejší. Učí perem, učí lidi to, co neznali.” 4A Muhamed ‘alejhis-salam recitoval s ním. Takto bylo zjeveno první wahy, a slunce Islámu, které ozařuje celý svět, povstalo.5 Třesoucí se a rozrušený, náš Pán, Rasúlulláh (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), vyšel z jeskyně na Hoře Hira a začal sestupovat dolů. Když byl v půli cesty, slyšel hlas. Džabrail ‘alejhis-salam Mu řekl, “Ó Muhamede! Ty jsi Rasúlem Alláhovým ta’ala a já jsem Džabrail,“ a udeřil patou do země. Z místa, kde udeřil, vytryskla voda a on začal vykonávat abdast (rituální omývání). Náš Pán, Prorok, ho pozorně sledoval. Když Džabrail ‘alejhis-salam dokončil abdast, řekl našemu Pánu, Prorokovi, aby vykonal abdast stejně, jak viděl. Poté co náš milovaný Prorok dokončil Svůj abdast, Džabrail ‘alejhis-salam se stal imámem6 a vykonali namaz o dvou rak’atech. Po tomto, Džabrail ‘alejhis-salam řekl, “Ó Muhamede! Tvůj Rabb ti posílá salam (pozdrav),” a pokračoval,

“Ó Muhamede! Zabalen ve svém kabátě! Povstaň a postraš (nevěřící trestem Alláhovým ta’ala)! Zesil slávu svého Rabba!“ Muddaththir: 1-3

“Vzkazuje ti, ‘Ty jsi Mým poslem pro Džinny a Lidské bytosti. A tedy, pozvi je k tawhidu (víra v jednotu Alláhovu ta’ala).’” Poté vystoupil na nebe. Tudíž, náš milovaný Prorok s Džabrailem ‘alejhis-salam nejen mluvil, ale také ho viděl.

Salam kamenů a stromů

Náš Pán, Prorok, slyšel každý kámen a strom, kolem kterých procházel, jak zvolávaly, “Assalámu ‘alejka, Ó Rasúlalláh,” do doby, než dorazil do Svého blaženého domu. Když vstoupil do Svého domu, řekl, “Přikryj mě! Přikryj mě!“ a odpočíval dokud Jeho chvění neustoupilo. Pak pověděl naší matce Hadrat Chadídži o tom, co viděl, a řekl, “Džabrail (‘alejhis-salam) zmizel z Mých očí. Avšak, velkolepost, intenzita a obava z něho, mne neopustily. Měl jsem obavy, že mě budou lidé nazývat bláznem a očerňovat mě.” Hadrat Chadídža, která tyto stavy a tyto dny očekávala, na ně byla připravena, a řekla, “Nechť tě Alláh ta’ala ochraňuje. Haqq ta’ala ti uštědřil požehnání, a On pro Tebe nechce nic jiného než požehnání. S pomocí Alláhovou ta’ala, věřím, že budeš prorokem této ummy. Protože máš rád hosty. Říkáš pravdu a jsi důvěryhodným. Pomáháš slabým a potřebným, a ochraňuješ sirotky. Jsi dobré povahy. U vlastníka těchto kvalit by neměl převládat strach.”7

Poté se šli zeptat na tuto událost Waraqa ibn Nawfala. Když si vyslechl, co mu náš Pán, Rasúlulláh, musel povědět, Waraqa řekl, “Dobré zprávy, Ó Muhamede (‘alejhis-salam)! Přísahám na Alláha ta’ala, že Ty jsi posledním prorokem, kterého Hadrat Isa ohlásil. Anděl, který se Ti zjevil, je Džabrail ‘alejhis-salam, který před tebou přišel k Musovi ‘alejhis-salam. Ach! Přeji si, abych byl nyní mladým a mohl se dožít doby, kdy budeš vyhnán z Mekky, abych ti mohl spěchat na pomoc. Velmi brzy, bude ti přikázáno předávat náboženství a vést džihad (svatou válku),” a políbil požehnanou ruku našeho Pána, Proroka. Zemřel krátce poté.8

Příkaz sdělení

Takto přišlo první wahy k našemu milovanému Proroku, které Ho informovalo o Jeho prorockém poslání. Poté to přestalo a další nepřišlo po dobu tří let. Mezitím, anděl jménem Israfil (‘alejhis-salam) přišel a naučil Ho nějaké věci. Nebylo to wahy. V tomto období se náš Pán, Rasúlulláh, někdy necítil dobře. Kdykoliv náš Pán pociťoval smutek, Džabrail ‘alejhis-salam se objevil a řekl, “Ó Habibulláh! Ty jsi prorokem Alláhovým ta’ala,” a Jeho smutek utišil. Náš Pán, Prorok, řekl, “Bylo to v době, kdy wahy přestalo. Když jsem šel dolů z hory Hira, najednou jsem slyšel hlas z nebes. Podíval jsem se nahoru a viděl jsem Džabraila (‘alejhis-salam). Seděl na trůnu mezi zemí a nebem. Sevřel mne strach. Šel jsem domů. Řekl jsem, ‘Přikryj mě něčím.‘ Haqq ta’ala seslal první ajaty Súry al-Muddaththir, v maalu, ‘Ó ty (Muhamed ‘alejhis-salam), zabalen ve svém kabátě! Povstaň a postraš (nevěřící trestem Alláhovým ta‘ala)! Zesil slávu svého Rabba! A udržuj svůj oděv čistý!’9 Po tomto, wahy již neustalo.”

Náš Pán, Fakhr al-kainat (‘alejhi afdalus-salawat), začal lidi zvát k Islámu a předávat Alláhova ta’ala přikázání a omezení. Při předávání wahy, Džabrail ‘alejhis-salam si někdy brával podobu lidské bytosti a přicházel v podobě Dihja al-Kalbi z Ašab al-kiramů. Někdy vkládal inspiraci do srdce našeho Pána, Proroka. V takových případech ho náš Pán, Rasúlulláh, neviděl. Někdy přicházel ve snu a někdy s děsivým hlasem. Druhá forma wahy byla pro našeho Pána, Proroka, tou nejobtížnější a nejnepříjemnější. V takových chvílích se, i v nejchladnějších dnech, Rasúlulláhova požehnaná hlava potila, a když byl na velbloudu, velbloud pod tíhou wahy padal k zemi. Sahabové, kteří byli s Ním, také pociťovali tíhu wahy. Džabrail ‘alejhis-salam přišel ve své originální podobě několikrát.

Alláh ta’ala také zjevil wahy našemu Pánu, Proroku, bez anděla nebo opony, tj. bez jakýchkoliv prostředků. Toto se odehrálo v noci Mi’radž.

Náš Pán, Muhamed Mustafa (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam), začal se Svým prorockým posláním s prvním wahy a pokračoval se šířením Islámu po dobu dvaceti tří let. Třináct let z toho prožil v Mekce a deset let v Medině. Korán al-karim se zjevoval a byl dokončen v období 22 let, 2 měsíců a 22 dnů.

Muhamed ‘alejhis-salam byl ummi, tj. nečetl knihy, neučil se psát, a ani Ho nikdo nevyučoval. Narodil se a byl vychován v Mekce, a vyrostl mezi určitými lidmi. I přes to, mluvil o informacích a událostech, které jsou uvedeny v knihách Tawrat a Indžil, napsaných v řeckých a římských dobách. Aby informoval o Islámu, posílal dopisy římským, íránským a habešským vládcům, a dalším arabským sultánům, ke konci šestého roku a v začátku sedmého roku Hegiry.

Přišlo k Němu více než šedesát zahraničních velvyslanců. Tato událost byla popsána v Koránu al-karim, v maalu, “Před tím než byl tento Korán al-karim zjeven, nečetl jsi žádnou knihu. Neuměl jsi psát. Kdybys byl gramotným, řekli by, že ses to od druhých naučil.“10

V hadísu aš-šarífu je uvedeno, “Já jsem Muhamed, ummi prorok... Po mně nebude žádného proroka.“11 Opět, v Koránu al-karimu, v maalu, je uvedeno, “A On (Muhamed ‘alejhis-salam) nemluví ani z vlastní tendence. Jeho slova jsou nic než wahy Jemu předané.”12

První Muslimové (Sabiqun al-Islám)

Naše matka, Hadrat Chadídža, byla první, kdo našemu Pánu, Prorokovi,

“A On (Muhamed ‘alejhis-salam) nemluví ani z vlastní tendence. Jeho slova jsou nic než wahy Jemu předané.” Najm: 3-4

uvěřil poté, co k němu přišlo první wahy.13 Bez jakéhokoliv váhání přijala Islám, a byla poctěna tím, že byla první Muslimkou. Náš Pán, Prorok, naučil naši matku Hadrat Chadídžu, jak vykonat abdast, tak, jak Ho to naučil Džabrail ‘alejhis-salam. Poté se náš Pán, Prorok, stal imámem, a vykonali spolu namaz o dvou rakatech. Naše matka Hadrat Chadídža bezchybně následovala každé slovo a každý příkaz našeho milovaného Proroka. A tak, před Alláhem ta’ala dosáhla vysokého stupně. Když byl náš Pán, Rasúlulláh smutný, když trpěl kvůli výsměchu nevěřících, utěšovala Ho a ulehčila Jeho trápení. Říkávala, “Ó Rasúlulláh! Nesmutni, netrap se. Nakonec, naše náboženství zesílí a všichni polyteisté budou zničeni. Tvůj národ Tě bude následovat...“ Kvůli pomoci naší matky Hadrat Chadídže, jednoho dne přišel Džabrail ‘alejhis-salam a řekl, “Ó Rasúlulláh! Předej Chadídži Alláhův ta’ala salam.“ Náš Pán, Prorok, řekl, “Ó Chadídžo! Je tu Džabrail (‘alejhis-salam) a předává ti Alláhův ta’ala salam.“14

Náš Pán, Prorok, jednou řekl, “Alláh ta’ala mi nařídil, abych předal Chadídži dobrou zprávu o domu v Džanně, postaveném z perel, kde není nemoci, smutku, ani starostí.“

Po Hadrat Chadídži, prvním dospělým, který se stal Muslimem, byl Hadrat Abu Bakr, jeden z nejbližších přátel našeho Pána, Rasúlulláha. Hadrat Abu Bakr měl před dvaceti lety sen: Celý měsíc sestoupil z nebe, až ke Kábě al-mu’azzama; rozbil se na kusy a každý z kousků spadl na jeden dům v Mekce; potom se tyto kusy zase daly dohromady a vystoupily na nebe. Kus, který spadl na dům Abu Bakra nevystoupil na nebe. Hadrat Abu Bakr, který viděl, co se stalo, okamžitě zavřel dveře domu, jakoby chtěl zabránit tomuto kusu měsíce opustit dům.

Abu Bakr se ze sna vzbudil s nadšením, a když přišlo ráno, okamžitě běžel k židovskému učenci a o svém snu mu pověděl. Tento učenec řekl, “Toto je jeden z nejasných snů, takže nemůže být vyložen.“ Avšak Abu Bakr musel stále na tento sen myslet, a s odpovědí židovského učence se nespokojil. Jednoho dne, když byl na cestách za obchodem, zastavil se v krajině kněze Bahiry. Když se Bahiry zeptal na výklad svého snu, Bahira se zeptal, “Odkud pocházíš?“ Když Hadrat Abu Bakr odpověděl, “Pocházím od Kurajšů,“ Bahira řekl, “Objeví se tam prorok a Jeho nur vedení pokryje celou Mekku. Ty budeš Jeho wazirem za Jeho života a Jeho khalifou po Jeho smrti.“ Hadrat Abu Bakr byl touto odpovědí ohromen. Nikomu o tomto snu a jeho výkladu neřekl, až do doby, kdy náš Pán, Prorok, informoval o Svém prorockém poslání. Když náš milovaný Prorok, Muhamed ‘alejhis-salam, ohlásil Své proroctví, Hadrat Abu Bakr k našemu Pánu, Prorokovi, okamžitě běžel a zeptal se, “Proroci mají důkazy o svém proroctví. Co je tvým důkazem?“ Náš Pán, Prorok, odpověděl, “Důkazem mého proroctví je tvůj sen, na jehož výklad ses ptal židovského učence. Ten učenec řekl, ‘Toto je jeden z nejasných snů, takže nemůže být vyložen.’ Poté ho kněz Bahira vyložil správně.” Poté Hadrat Abu Bakrovi řekl, “Ó Abu Bakře! Pozývám tě k Alláhovi a Jeho Rasúlovi.”

Po tomto se Hadrat Abu Bakr stal Muslimem, tak, že řekl, “Vydávám svědectví o tom, že Ty jsi rasúlem Alláhovým ta’ala, tvé proroctví je pravé, a je to nur, co ozařuje svět.”

V jiném vyprávění, Hadrat Abu Bakr jel do Jemenu za obchodem ještě před tím, než bylo našemu Pánu, Proroku, zjeveno Jeho proroctví. Na této cestě potkal starého muže z kmene Azd v Jemenu, který přečetl mnoho knih. Když se tento starý muž podíval na Hadrata Abu Bakra a řekl, “Myslím, že pocházíš z Mekky,“ Hadrat Abu Bakr odpověděl, “Ano, jsem,“ a proběhla mezi nimi tato konverzace:

- Jsi jeden z Kurajšů?

- Ano!

- Pocházíš z kmene Bani Tamim?

- Ano!

- Zbývá poslední znamení.

- Co je to?

- Odhal své břicho, ať se mohu podívat.

- Jaký je účel tohoto, řekni mi.

- Četl jsem v knihách, že se v Mekce objeví prorok. Dva lidé Mu budou nápomocní. Jeden je mladý a druhý je starý. Ten mladý ulehčí od mnohých obtížností a zažene mnoho problémů. Starý, na druhé straně, má bílou pleť, úzký pas a černou pigmentovou skvrnu na břichu. Myslím si, že ten člověk jsi ty. Odhal své břicho, ať se mohu podívat.

Po tomto, Hadrat Abu Bakr ukázal své požehnané břicho, a když viděl černou pigmentovou skvrnu na jeho pupku, řekl, “Přísahám, že tím člověkem jsi ty,“ a dal mu mnoho rad.

Poté, co Hadrat Abu Bakr dokončil svou práci, šel se za starým mužem rozloučit a zeptal se ho, jestli mu může říct nějaká dvojverší o našem Pánu, Proroku. Načež starý muž zarecitoval dvanáct dvojverší, a Hadrat Abu Bakr si je zapamatoval.

Když se Hadrat Abu Bakr vrátil z jeho výpravy do Mekky al-Mukarramah, významné osobnosti z Kurajšů jako ‘Uqba ibn Abi Mu’ajt, Šejba, Abu Džahl a Abu’l Buhtari, přišli na návštěvu k němu domů. Náš Pán Abu Bakr se jich zeptal, “Stalo se mezi vámi něco?“ Odpověděli, “Je něco podivnějšího než toto: Abu Talibův sirotek tvrdí, že je prorokem a říká, že my, naši otcové a praotcové, jsme následovali nesprávné náboženství.

“Sabiqun al-Islám, tj. prvními Muslimy byli Abu Bakr as-Siddiq, Ali ibn Abi Tálib, Zajd ibn Haritha, ‘Uthman ibn Affan, Abdurrahmán ibn Awf, Sa’d ibn Abi Waqqas, Zubajr ibn Awwam a Talha ibn Ubaydulláh.” (radij-Alláhu ‘anhum adžma’in)

Kdyby to nebylo pro tebe, nenechali bychom Ho doteď naživu. Ty jsi Mu dobrým přítelem; ty tuto záležitost vyřešíš.”

Hadrat Abu Bakr je poslal pryč a dozvěděl se, že náš Pán, Prorok, byl v domě u Hadrat Chadídži. Šel tam a zaklepal na dveře. Když ho náš Pán, Prorok, přivítal, zeptal se, “Ó Muhamede! Co se to o tobě říká?“ Náš Pán, Prorok, odpověděl, “Já jsem prorokem Haqqa ta’ala. Byl jsem poslán k tobě a všem dětem Adama. Uvěř v to, abys mohl dosáhnout spokojenosti Haqqa ta’ala a byl ochráněn od Džahannamu.” Když se Abu Bakr zeptal,“Jaký máš důkaz?“Náš Pán, Rasúl al-akram, řekl, “To, co ti pověděl starý muž v Jemenu, je důkazem.“

Hadrat Abu Bakr řekl, “Viděl jsem v Jemenu mnoho mladých a starých mužů.“ Odpovědí našeho Pána, Proroka, bylo, “Myslím starého muže, který ti svěřil dvanáct dvojverší a poslal mi je,“ a všech dvanáct dvojverší zarecitoval. Když se Hadrat Abu Bakr zeptal, “Kdo tě o tom informoval?“ náš Prorok řekl, “Andělé, kteří přišli k prorokům přede mnou, mě informovali.“ Hned jak toto řekl, vzal Jeho požehnanou ruku, držel ji a stal se Muslimem tím, že řekl, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhamedan abduhu wa rasúluh.”15

S velkým potěšením, jaké cítil poprvé ve svém životě, se Hadrat Abu Bakr vrátil domů jako Muslim. Vskutku, v hadísu aš-šarífu je uvedeno, “Všichni, kterým jsem nabídl imán, dělali grimasy a vypadali nerozhodně. Pouze Abu Bakr as-Siddiq, při přijetí imánu, nevypadal nerozhodně a nezaváhal.”

Jednoho dne, když náš Pán, Prorok, a naše matka Hadrat Chadídža, vykonávali namaz, viděl je Hadrat Ali. Bylo mu tehdy deset nebo dvanáct let. Když skončili s namazem, zeptal se, “Co to bylo?“ Rasúl al-akram (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) řekl, “Toto je náboženství Alláha ta’ala. Zvu tě k tomuto náboženství. Alláh ta’ala je jeden; Nemá partnery. Zvu tě k víře v Alláha, který je jeden, nemá partnery a ani Sobě rovného...” Hadrat Ali řekl, “Nech mě si o tom promluvit s mým otcem.“ Rasúlulláh mu řekl, “Pokud Islám nepřijmeš, nikomu o tomto tajemství neříkej!“ Další ráno, Hadrat Ali přišel k Rasúlulláhovi a řekl, “Ó Rasúlulláh! Nauč mě Islám,“ a stal se Muslimem.16 Hadrat Ali je třetím člověkem, který se stal Muslimem. Oběti, které přinesl pro našeho Pána, Rasúla al-akrama, a upřednostňování Jeho nad sebou samým, je nade všechnu chválu.

Zajd ibn Haritha je jedním z prvních lidí, kteří se stali Muslimy. Byl poctěn tím, že se stal čtvrtým Muslimem po Hadrat Chadídži, Hadratu Abu Bakrovi a Hadratu Alim, a byl prvním Muslimem mezi propuštěnými otroky. Jeho žena Umma Ajman se, spolu s ním, stala také Muslimkou.17

Když se Hadrat Abu Bakr stal Muslimem, okamžitě šel za svými drahými přáteli. Přesvědčil je, aby také přijali Islám. Významnými mezi nimi byly význačné osobnosti z Ašabů al-kiram jako ‘Uthman ibn Affan, Talha ibn Ubaydulláh, Zubajr ibn Awwam, Abdurrahmán ibn Awf a Sa’d ibn Abi Waqqas, kteří byli významnými také ve svých kmenech.18 Těchto osm lidí, kteří se stali Muslimy hned po naší matce Hadrat Chadídži, je nazýváno Sabiqun al-Islám, tj. první Muslimové.

Hadrat ‘Uthman vyprávěl, jak se stal Muslimem, “Měl jsem tetu z matčiny strany, která byla věštkyní. Jednoho dne jsem ji byl navštívit. Řekla mi, ‘Budeš požehnán manželkou. Ty nebudeš mít manželku před ní, a ani ona nebude mít manžela před tebou. Bude krásnou, pobožnou dámou a bude dcerou velkého proroka.‘ Byl jsem ohromen slovy své tety. A opět mi řekla, ‘Prorok již přišel. Wahy k Němu sestoupilo z nebes.‘ Řekl jsem, ‘Ó teto moje! O takové věci ve městě nebylo slyšet. A tedy, vyjasni svá slova.‘ Potom, má teta řekla, ‘Proroctví přišlo k Muhamedu ibn Abdullahovi. Zve lidi k náboženství. Brzo, svět bude osvícen Jeho náboženstvím, a utlačovatelé budou sťati.

Tato slova mé tety na mne udělala velký dojem. Začal jsem si dělat starosti. Hadrat Abu Bakr a já jsme byli velkými přáteli. Vždy jsme drželi pospolu. O dva dny později jsem šel za Hadratem Abu Bakrem, abych s ním tuto záležitost prodiskutoval. Když jsem mu pověděl o slovech mé tety, řekl mi, ‘Ó ‘Uthmane! Jsi chytrým člověkem. Jak může pár kamenů, které ani nevidí, ani neslyší a nemohou nikomu prospět ani ublížit, býti hodno božství?’ Řekl jsem mu, ‘Máš pravdu. Slova mé tety jsou pravdivá.’”

Poté, co Hadrat Abu Bakr vysvětlil Islám Hadratu ‘Uthmanovi, dovedl ho k Rasúlu as-sakalain, tj. proroku lidských bytostí a džinů. Náš milovaný Prorok řekl Hadratu ‘Uthmanovi, “Ó ‘Uthmane! Haqq ta’ala tě zve jako hosta do Džanny. Přijmi toto pozvání. Byl jsem poslán všem lidem jako průvodce cesty správné.” Hadrat ‘Uthman byl uchvácen Rasúlulláhovými vznešenými způsoby a slovy, které říkal s usměvavou tváří, a stal se Muslimem s velkým zanícením a odevzdáním tím, že řekl, “Aš-hadu an lá iláha illalláh wa aš-hadu anna Muhamedan abduhu wa rasúluhu.”

První tři roky Jeho proroctví, náš Pán, Rasúlulláh, zval tajně lidi k náboženství, a lidé se stávali Muslimy postupně, jeden po druhém. V této době, počet Muslimů nedosahoval více než třicet. Vykonávali ibadat ve svých domech, a tajně recitovali a učili se zjevené ajaty al-karimaty Koránu al-karimu.

Pozývání blízkých příbuzných

Náš Pán, Rasúlulláh, začal zvát lidi k Islámu se zjevením Súry al-Muddaththir. Tato pozvání činil potají. Po nějakém čase byl seslán ajat al-karimat, “Zvi své blízké příbuzné k pravému náboženství tak, že je vystrašíš Alláhovým ta’ala trestáním,” který je v maalu.19 Načež náš Pán, Prorok Muhamed ‘alejhis-salam, poslal Hadrata Aliho, aby svolal všechny Jeho příbuzné do domu Abu Taliba, aby je mohl pozvat k náboženství. Položil před ně talíř jídla a misku mléka, postačující pro jednu osobu. Začal jíst první s vyřčením Basmala a řekl Svým příbuzným, kteří přišli, “Prosím.“ Počet lidí, kteří přišli, byl čtyřicet. Nicméně, toto jídlo jim stačilo, a ani trochu z něho neubylo. Ti, kteří přišli, byli tímto zázrakem ohromeni. Náš Pán, Prorok, chtěl po jídle promluvit a pozvat své příbuzné k Islámu. Jeho strýc Abu Lahab řekl nepřátelsky, “Nikdy jsme neviděli magii jako je tato. Tvůj příbuzný tě očaroval zaklínadlem. Ó synu mého bratra! Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by přinesl tolik zla jako ty,“ a pokračoval s urážkami.

Náš Prorok Abu Lahabovi řekl, “Způsobil jsi mi zlo, které Kurajšové a celé arabské kmeny způsobit nemohou!“ Rozptýlili se, bez toho, aniž by se kdokoliv z nich stal Muslimem.

Krátce po této události, opět pozval Své příbuzné. Hadrat Ali je

“Zvi své blízké příbuzné k pravému náboženství tak, že je vystrašíš Alláhovým ta’ala trestáním.”
Ash-Shu’ara’: 214

opět svolal. Tak jako předtím, bylo před ně položeno jídlo. Po jídle se náš Pán, Prorok, postavil a řekl, “Hamd náleží pouze Alláhovi ta'ala. Pouze Jeho žádám o pomoc. Věřím v Něho a spoléhám se na Něho. Já vím a prohlašuji bez pochyb, že není boha kromě Alláha ta'ala; On je jeden. Nemá rovného, ani společníka,“ a pokračoval slovy, “Nijak vám nelžu; Prohlašuji pravdu. Zvu vás k víře v Alláha ta’ala, který je jeden, a vedle kterého není boha. Já jsem Jeho prorokem, který byl poslán vám a celému lidstvu. Walláhi, zemřete stejně tak, jako usínáte; budete vzkříšeni stejně tak, jako se probouzíte ze spánku, a budete voláni k odpovědnosti za všechny svoje činy; budete odměněni za své dobré skutky a potrestáni za ty špatné. A tito, buďto zůstanou věčně v Džanně, a nebo budou navěky v Džahannamu. Vy jste prvními lidmi, které jsem vystrašil trestem v áchiře.”

Poté, co slyšel tato slova, Abu Talib řekl, “Ó můj ctihodný synovče! Nevím o ničem cennějším, než pomáhat tobě. Přijímáme Tvoji radu a celým srdcem s Tvými slovy souhlasíme. Ti, kdo se tady nyní sešli, jsou potomci tvého dědy Abdulmuttaliba. Já jsem zajisté jedním z nich. Budu prvním z těch, kteří poběží k tomu, co si přeješ. Slibuji, že se ani na chvilku nezastavím ve Tvém následování a ochraňování. Pokračuj v tom, co je ti přikázáno. Avšak můj nafs (tělesná duše) se mi nepodřizuje, pokud jde o opuštění mého starého náboženství.”

Kromě Abu Lahaba, Jeho příbuzní a strýcové z otcovy strany mluvili jemně. Nicméně, Abu Lahab mluvil neuctivě a nešetřil hrozbami, “Ó synové Abdulmuttaliba! Než Ho druzí chytnou za ruku a zabrání Mu, vy Mu zabraňte. Pokud dnes přijmete to, co říká, budete poníženi a zesměšňováni. Pokud se Ho budete snažit chránit, všichni budete zabiti...“ Jako odpověď Abu Lahabovi, teta našeho Pána, Proroka, z otcovy strany, řekla, “Ó můj bratře! Hodí se k tobě nechat samotného syna tvého bratra, a Jeho náboženství? Přísahám, že učenci dnes žijící říkají, že prorok přijde z potomků Abdulmuttaliba. Tady, tím prorokem je On.“

I přes tato slova, Abu Lahab se svým urážlivým proslovem pokračoval. Abu Talib se na Abu Lahaba rozzlobil a řekl, “Ty zbabělče! Přísahám, že dokud budeme naživu, budeme Jeho pomocníky a ochránci.“ Otočil se k Muhamedovi ‘alejhis-salam a řekl, “Ó synu mého bratra! Informuj nás o čase, kdy budeš lidi vyzývat k víře v tvého Rabba; chopíme se zbraní a půjdeme s tebou.” Poté náš Pán, Fakhr al-kainat, opět promluvil a řekl, “Ó synové Abdulmuttaliba! Walláhi, mezi Araby není jediného člověka, který by přinesl něco lepšího nebo více prospěšného, než co jsem přinesl já (tj. náboženství), co je dobré pro váš život na zemi a v áchiře. Vyzývám vás, abyste řekli dvě slova, která jsou jednoduchá a mají obrovskou váhu. Je to dosvědčení, že není boha kromě Alláha, a že já jsem Jeho služebníkem a poslem. Alláh ta’ala mi nařídil, abych vás k tomuto vyzval. A tedy, který z vás toto mé pozvání přijme a bude mým pomocníkem na této cestě?” Nikdo nic neřekl; všichni sklonili hlavy. Náš Pán, Prorok, tato slova třikrát zopakoval. Hadrat Ali se pokaždé postavil. Potřetí řekl, “Ó Rasúlulláh! I když jsem nejmladší z nich, budu tvým pomocníkem.“ Po tomto, náš Pán, Rasúlulláh, vzal Hadrata Aliho za ruku. Ostatní se v úžasu rozprchli.

Habib Alláha ta’ala (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) byl velmi zarmoucen tímto přístupem Svých příbuzných. Nicméně, aniž by byl demoralizován, dál je zval k záchraně od Džahannamu a k dosažení blaha.

Ve čtvrtém roce bi’thatu, byl zjeven 94. ajat Súry al-Hidžr. Když byl zjeven boží příkaz, v maalu, “(Ó můj Habibe!) Hlásej jasně, co ti bylo přikázáno (přikázání a omezení). Odvrať se od polyteistů! Nevšímej si jejich slov!” náš milovaný Prorok začal otevřeně zvát Mekkánce k Islámu. Jednoho dne vylezl na kopec Safa a řekl, “Ó lidé z Kurajšů! Shromážděte se tu a poslouchejte má slova!” Poté, co se kmeny shromáždily, řekl, “Ó moji lidé! Slyšeli jste ode mě někdy lež?” Všichni společně odpověděli, “Ne, neslyšeli.” Náš Prorok řekl, “Alláh ta’ala mi udělil proroctví a poslal mě k vám jako proroka.” Poté zarecitoval 158. ajat Súry al-A’raf, v maalu, ”(Ó můj Habibe!) Řekni jim, ‘Ó lidé! Já jsem Alláhovým ta’ala Rasúlem, který byl poslán k vám všem. Alláh ta’ala je vlastníkem země i nebes. On je ten který zabíjí a křísí vše živé. Není boha (hodného uctívání) kromě něho.’” Jeho strýc Abu Lahab, který byl mezi posluchači, trval na nevíře a křičel rozzlobeně, “Syn mého bratra se zbláznil! Neposlouchejte slova člověka, který neuctívá idoly a opouští naše náboženství!“ Lidé se rozprchli a nikdo Islám nepřijal. I když věděli, že náš Pán, Prorok, byl důvěryhodným a měl velikou morálku, otočili se k Němu zády a stali se nepřátelskými.

Opět, jednoho dne, pro plnění Alláhova ta’ala příkazu, “Hlásej, co ti bylo přikázáno (přikázání a omezení),“ vylezl na kopec Safa. Hlasitým a zvučným hlasem, zvolal, “Ó sabahah! Pojďte sem, shromážděte se; mám pro vás důležité zprávy!“20 Po této výzvě se kmeny seběhly. Čekali užasle a zvědavě. Ti, kteří nepřišli, poslali své služebníky, aby zjistili, proč se lidé shromáždili. Skupina účastníků se začala vyptávat, “Ó Muhamed al-Amin (důvěryhodný Muhamed)! Proč jsi nás tu shromáždil? O čem nás budeš informovat?” Poté, náš Prorok začal se svým proslovem těmito slovy, “Ó kmeny Kurajšské!“ Všichni pozorně poslouchali... Řekl, “Situace mezi mnou a vámi se podobá situaci muže, který běží varovat svou rodinu, když vidí, že se blíží nepřítel a křičí, Ó sabahah (jsme sevřeni a obklíčeni nepřáteli! Je ráno. Připravte se k boji), ve strachu, že se nepřátelé dostanou k jeho rodině dříve než on a ublíží jim. Ó lidé z Kurajšů! Kdybych vám řekl, že je za horou nepřátelská armáda, která se vás chystá napadnout, uvěřili byste mi?” Odpověděli, “Ano, uvěřili bychom. Jelikož jsme od tebe neslyšeli nic jiného, než pravdu. Nikdy jsme tě neviděli lhát!”

Načež, po vyjmenování všech názvů Kurajšských kmenů, “Ó synové Hašima! Ó synové Abd al-Manafa! Ó synové Abdulmuttaliba!“ Řekl, “Já jsem ohlašovatelem hrozivých muk, které bez pochyby přijdou. Alláh ta’ala mi nařídil, abych postrašil své nejbližší příbuzné mukami v áchiře. Zvu vás k přijetí Islámu, tím, že řeknete, La iláha illalláhu wahdahu la šarika-lah (Alláh je jeden, není boha kromě Něho). A já jsem Jeho služebníkem a rasúlem. Pokud v to uvěříte, půjdete do Džanny. Pokud nevyslovíte ‘La iláha illalláh,’ nemohu vám pomoci ani na tomto světě, a ani vám poskytnout jakoukoliv výhodu v áchiře.” Mezi kmeny, které poslouchaly, Abu Lahab řekl, “Je toto, proč jsi nás shromáždil?“ a hodil kámen, který zdvihl ze země, na našeho milovaného Proroka. Nikdo z ostatních takto neodporoval, rozprchli se, zatímco mezi sebou diskutovali.21

I kdyby mi dali slunce do pravé ruky!

Po těchto proslovech, náš milovaný Prorok předával Islám kdekoliv

“Ó můj strýci! Věz, že i kdyby mi dali slunce do mé pravé ruky a měsíc do levé (nezáleží na tom, co slíbí), nikdy toto náboženství, a jeho předávání lidem, neopustím. Buďto Alláh ta’ala rozšíří toto náboženství do celého světa a mé poslání bude u konce; nebo na této cestě obětuji svůj život.” Náš milovaný Prorok Muhamed ‘alejhis-salam

viděl člověka nebo skupinu lidí. Uváděl, že opravdová spása je možná vírou v Alláha ta’ala, nenásledováním nafsů a nedopouštěním se útlaku, nespravedlností a všech druhů špatných skutků. Ti, kteří následovali své touhy a chtíč svých nafsů, ti, kteří utlačovali slabé a ti, kteří zašli daleko ve své zhýralosti, se tomuto velmi vzdalovali. Když viděli, že se všemi jejich zkorumpovanými činy by byl konec, odmítali, co jim Muhamed ‘alejhis-salam pověděl. Stali se nepřáteli Jeho a věřících.

Zpočátku si z nich polyteisté utahovali. Rozhodli se, že začnou zvyšovat útlak a trýznění. Chtěli utlačit věřící a zbavit se Islámu. Hlavní mezi nimi byli Abu Džahl, ‘Utba, Šajba, Abu Lahab, Uqba ibn Abi Mu’ajt, As ibn Wail, Aswad ibn Muttalib, Aswad ibn Abdi Jagwas, Walid ibn Mugira...

Jednoho dne, ‘Utba, Šajba a Abu Džahl, řekli Abu Talibovi, “Ty jsi náš starší. Vždy jsme k tobě chovali úctu a respektovali tě. Nyní, syn tvého bratra začal s novým náboženstvím. Haní naše idoly a obviňuje nás z nevíry. Domluv mu. Řekni mu ať s tím skončí. Pokud tak neučiní, víme, jak s ním naložit...” Abu Talib je uklidnil a poslal je pryč. Tuto událost našemu Proroku zatajil, aby nebyl zarmoucen. Po nějakém čase se polyteisté opět shromáždili a přišli k Abu Talibovi. Řekli, “Předtím jsme k tobě přišli a informovali jsme tě o situaci. Neuposlechl jsi nás. Pokračuje v pomlouvání našich idolů. Došla nám trpělivost. Budeme bojovat s vámi oběma, do poslední kapky krve. V Mekce, zahyne buďto On nebo my.“ Abu Talib se je snažil upokojit, ale oni ze své zatvrzelosti neslevili.22

Tak jako si Abu Talib nepřál, aby byl náš Pán, Rasúlulláh, zarmoucen, stejně tak si nepřál, aby mezi nimi a jejich lidmi vznikla nevraživost. Šel za Prorokem a řekl, “Ó Muhamede! Všichni naši lidé jednotně započali nepřátelství vůči tobě a přišli si ke mně stěžovat. Nepřátelství mezi příbuznými není správné. Chtějí, abys je nenazýval nevěřícími a nemluvil o nich špatně, a tedy neříkal, že jsou na špatné cestě.” Po tomto, náš Pán, Habib al-akram, řekl, “Ó můj strýci! Věz, že i kdyby mi dali slunce do mé pravé ruky a měsíc do levé (nezáleží na tom, co slíbí), nikdy toto náboženství, a jeho předávání lidem, neopustím. Buďto Alláh ta’ala rozšíří toto náboženství do celého světa a mé poslání bude u konce; nebo na této cestě obětuji svůj život.” a vstal. Jeho požehnané oči byly plné slz.

Když Abu Talib viděl, že náš Pán, Rasúlulláh, je smutný, litoval toho, co řekl, objal Ho, a řekl, “Ó synu mého bratra! Pokračuj ve své cestě, čiň, jak uznáš za vhodné. Dokud jsem naživu, budu tě ochraňovat.“23

Když si významné osobnosti mezi polyteisty uvědomily, že Abu Talib Hadrata Muhameda ochraňuje, vzali s sebou Umaru ibn Walida a šli za Abu Talibem. Udělali mu nepřijatelnou nabídku, “Ó Abu Talibe! Dobře víš, že Umara je nejpohlednějším, s největší morálkou a nejzdatnějším mezi mekkánskou mládeží. Je také básníkem. Dovol nám, abychom ho přenechali tobě, využij ho pro své účely. Ty nám dej za Umaru Muhameda, my Ho usmrtíme. Muž za muže. Co víc bys chtěl?” Abu Talib zuřil. Když jim řekl, “Nejprve mi dejte své vlastní syny. Zabiju je, a potom vám dám svého synovce,” polyteisté porozuměli závažnosti situace a řekli mu, “Ale naši potomci nedělají to, co On dělá...” Abu Talib řekl, “Přísahám, že můj synovec je lepším než všichni vaši potomci. Takže, vy mi dáte svého syna, abych ho vychovával, zatímco mi vezmete mého milovaného synovce a zabijete Ho! Dokonce ani velbloudí samice neochraňuje, ani netouží po nikom, než po svých mladých. Toto je naprosto nesmyslné a nelogické. Nyní už to překračuje meze. Kdokoliv je nepřítelem mého drahého Muhameda (‘alejhis-salam), má za nepřítele mne. Buďte si toho vědomi, a dělejte, co je ve vašich silách!”24 Polyteisté vstali a ve zlosti odešli. Abu Talib okamžitě shromáždil syny Hašima a syny Abdulmuttaliba. Vysvětlil jim situaci a přemluvil je, aby našemu milovanému Proroku (sall-Alláhu ‘alejhi wa sallam) pomohli. Ruce pokoušející se zabít Rasúlulláha budou zlomeny. Za tímto účelem se shromáždili proti polyteistům. Pouze Abu Lahab se nepřidal. Abu Talib jim řekl, “Ó odvážní muži! Zítra, každý z vás, nachystejte si své meče a následujte mě.“ Další den, Abu Talib šel do domu našeho Pána, Proroka. Všichni společně šli směrem k Haramu aš-šarifu. Odvážní muži ze synů Hašimových je následovali. Dorazili ke Kábě a postavili se před polyteisty. Abu Talib polyteistům řekl, “Ó Kurajšská komunito! Slyšel jsem, že jste se rozhodli zabít mého synovce. Víte, že tito mladí muži za mnou, s rukami na svých mečích, netrpělivě čekají na mé znamení? Přísahám, že pokud zabijete Muhameda, nenechám nikoho z vás naživu!“ Když to dořekl, začal recitovat básně chválící našeho milovaného Proroka. Polyteisté se rozptýlili, Abu Džahl prchl jako první.